Pouze zainteresovaní lidé, většinou výrobci a dovozci vědí, že naše legislativa pamatuje na bezpečnost při používání výrobků a zařízení. Zákon č. 22/1997 Sb., stanovuje, že na trh má být uveden pouze bezpečný výrobek. Jaká je ale skutečnost při pohledu na dětská hřiště? Převážná většina výrobců...
Pouze zainteresovaní lidé, většinou výrobci a dovozci vědí, že naše legislativa pamatuje na bezpečnost při používání výrobků a zařízení. Zákon č. 22/1997 Sb., stanovuje, že na trh má být uveden pouze bezpečný výrobek.
Jaká je ale skutečnost při pohledu na dětská hřiště? Převážná většina výrobců není schopna doložit bezpečnost zařízení pro hřiště, které dodávají. Většina hřišť není dostatečně označena, uživatelé nevědí, jaká rizika mohou očekávat. Na hřištích se pravidelně vyskytují závady, které jsou poměrně lehce odstranitelné, ale o kterých sami výrobci nevědí. Při výstavbě dětských hřišť nejsou dodržovány postupy, které zabezpečí maximální možnou bezpečnost tak, jak je to v současné době dosažitelné.
To, že nedochází k vážným následkům úrazů ve větší míře, je více otázkou štěstí než úvahy výrobců nebo provozovatelů hřišť. Dokud neexistovala platná evropská norma, dalo se o bezpečnosti zařízení hřišť hovořit jen z hlediska národních norem, ale v ČR tyto normy platné nebyly. Změna nastala v roce 1998, kdy CEN - Evropský výbor pro normalizaci, ukončil tvorbu norem EN 1176 a 1177, které se zařízení dětských hřišť týkají. Česká republika, která je členem CEN, tyto normy převzala a vydala jako ČSN EN 1176 - zařízení dětských hřišť a ČSN EN 1177 - povrch hřiště tlumí náraz.
ČSN EN 1176 má sedm částí, které zahrnují všeobecné bezpečnostní požadavky na zařízení hřišť, požadavky specifické pro houpačky, skluzavky, lanovky, kolotoče, kolébačky a pokyny pro zřizování, kontrolu, údržbu a provoz hřišť.
ČSN EN 1177 obsahuje bezpečnostní požadavky na povrch dětských hřišť. První zkušenosti z použití těchto norem, vydaných v dubnu 1999, ukazují na trvale se opakující porušování některých bezpečnostních zásad.
Na zařízeních hřišť se vyskytují ostré hrany a hroty, převážně na spojích a spojovacích dílcích. Nejsou dodržovány bezpečné vzdálenosti mezi jednotlivými herními prvky zařízení, díly zařízení ani mezi zařízeními samotnými. V místech s trvale vysokým namáháním je použito nevhodné spojení dílů. Výrobci nemají doklady o vhodnosti konstrukce pro zamyšlené využití. U většiny hřišť chybí potřebné pokyny pro provozovatele a využivatele. Je možno konstatovat, že až na některé výjimky, není v ČR hřiště, které by při prověrce z hlediska platných norem obstálo.
Je proto na výrobcích, a hlavně provozovatelích, kteří většinou za zařízení platí, aby se tento stav změnil. Zařízení anebo hřiště, které nemá od výrobce nebo dodavatele příslušný certifikát, by nemělo být uvedeno do provozu.
LUDVÍK SCHMIDTNAJER,
Zkušební ústav lehkého průmyslu, s. p.,
České Budějovice