Z teoretického i praktického aspektu by stát neměl příliš zasahovat do fungování obcí kontrolou vynakládání nestátních finančních prostředků z hlediska účelnosti či hospodárnosti, říká Jaromír Jech, výkonný místopředseda Svazu měst a obcí.
Můžete všeobecně zhodnotit míru zadluženosti obcí?
Zadlužování měst a obcí začalo být aktuální od druhé poloviny 90. let. Ovšem trend jeho růstu je mnohem pozvolnější než rostoucí schodek státního rozpočtu. Extrémních případů typu Rokytnice nad Jizerou nebo Smržovka, tedy sídel, která se potýkají se zajištěním úplně základních potřeb, jsou zhruba dvě desítky. Navíc i tyto kauzy provázelo dobrozdání například Ministerstva financí, jež svým souhlasem posvětilo řadu projektů, které obcím přinesly obtíže.
Myslíte si, že by například střední a větší obce měly mít odborníka, který se bude zabývat finančním plánováním?
Nejjednodušší odpověď je samozřejmě ano. Je zřejmé, že ve velkých obcích či statutárních městech se většinou uskutečňuje několik projektů najednou, opravují se kilometry chodníků a silnic, staví se obytné i administrativní budovy. A není možné, aby o všem věděl byť sebepracovitější zastupitel. Proto by například v rámci finančního referátu nebo výboru měl působit odborník, který by vyhodnocoval potenciální rizika.
Menší obce si ho stěží mohou dovolit. Neměl by existovat orgán, který by byl schopen alespoň rámcově posoudit rizikovost plánů k realizaci?
V některých státech USA je poměrně populární způsob investování rozvoje města prostřednictvím emisí městských obligací. Možnost postupovat tímto směrem přitom kontroluje několik na sobě nezávislých institucí. Ostatně tamější města a obce si nechávají vypracovávat i dvacetileté finanční plány.
Možná, že by bylo zajímavé takovou institucí disponovat, na druhou stranu ale kontrolní mechanismy už existují, ačkoliv připouštím, že jejich míra efektivnosti nemusí být zatím odpovídající. Stát již dnes má možnost a vlastně povinnost kontrolovat prostředky, kterými města a obce dotuje. Rovněž finanční instituce, které poskytují bankovní úvěry, si samy prověřují, komu peníze půjčí, komu nikoliv.
Míra rizikovosti těchto úvěrů je pro banky ale mnohem nižší než u jiných subjektů, protože obce jsou zřízeny ze zákona a nemohou tedy zbankrotovat. Jak se díváte na návrh, aby hospodaření obcí podléhalo kontrole státní instituce, například Nejvyššího kontrolního úřadu?
Zda obec nemůže zbankrotovat či jaké jsou povinnosti státu, není tak jednoznačné. Spíše platí obráceně - obce věcně zbankrotovat mohou, stát žádné povinnosti nemá, alespoň ze zákona. Stranou nechme kriminální delikty, jako jsou zpronevěry, ty naše právo pochopitelně umí řešit. Nechceme také neúčelné vynakládání finančních prostředků, ale zároveň bychom měli mít na paměti, že samosprávy jsou voleny právě od toho, aby samostatně hospodařily s veřejnými prostředky v souladu s přáním občanů. Když jim vezmeme možnost svobodně nakládat s finančními prostředky, dostáváme se do časů místních národních výborů. Pokud se přece zastupitelstvo rozhodne, že postaví sochu starostovi nebo nový chodník, tak je za to odpovědno především svým voličům.
Vím, že kýžená veřejná občanská kontrola nefunguje všude dobře, mnohdy vůbec, na rozdíl třeba od Švýcarska nebo USA, kde se lidé více dívají kolem sebe a hlavně aktivněji ovlivňují dění v obci. Toto se budeme učit ještě dlouhá desetiletí, ale jsem toho názoru, že delegováním kontroly na Nejvyšší kontrolní úřad nebo jinou instituci a tím de facto vzdání se práva rozhodovat a kontrolovat to, co se mne bytostně týká, stěží povede k nabytí vědomí a aplikaci svých občanských práv. Nemůže to nahradit nezastupitelnou občanskou kontrolu svých zvolených zástupců.
