Do zadluženosti se promítá vnitřní dluh Jedním z hlavních problémů obcí v současnosti je zajištění dostatečných finančních zdrojů pro jejich rozvoj. S tím větším ohlasem se u nich setkávalo sestavování a schvalování státního rozpočtu pro rok 2001. Na některé z jeho aspektů jsme se zeptali...
Do zadluženosti se promítá vnitřní dluh
Jedním z hlavních problémů obcí v současnosti je zajištění dostatečných finančních zdrojů pro jejich rozvoj. S tím větším ohlasem se u nich setkávalo sestavování a schvalování státního rozpočtu pro rok 2001. Na některé z jeho aspektů jsme se zeptali místopředsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Ing. Michala Krause (ČSSD).
[*] Pane poslanče, domníváte se, že stávající konstrukce státního rozpočtu dostatečně zohledňuje zájmy obcí?
Výdaje státního rozpočtu jsou pouze jednou ze součástí financovaní výdajů měst a obcí. Cílem státního rozpočtu je především financovat chod státu, státních institucí, státní správy a samozřejmě celé soustavy sociálních výdajů. Na financování obcí pouze přispívá, a to zhruba v deseti oblastech, mezi něž mimo jiné patří dopravní obslužnost, dotace školám na výuku žáků, dotace sociálním ústavům a ústavům sociální péče apod. To vše patří do soustavy tzv. mandatorních výdajů.
Ne nevýznamnou oblastí jsou také dotace v oblasti investiční činnosti obcí, ať už se jedná o stavby ekologických zařízení, výstavbu a rekonstrukci školských, zdravotnických, sociálních, kulturních či sportovních zařízení. Souhlasím s těmi, kteří tvrdí, že státní rozpočet by mohl být k obcím a financovaní jejich potřeb štědřejší. Příčiny nedostatku financí však nejsou v konstrukci státního rozpočtu, ale ve výši příjmů, které zdaleka nejsou schopny pokrýt převážně oprávněné potřeby státu, měst i obcí.
[*] Je skutečností, že ve svém souhrnu již dlouhodobě stoupá zadluženost obcí. Co je předpokladem toho, aby se tento trend zastavil?
Příčin stoupající zadluženosti obcí je celá řada. Především se stále více promítá do hospodaření obcí tzv. vnitřní dluh, který narůstal v uplynulých desetiletích vlivem nedostatečných investic do údržby, rekonstrukce, modernizace a obnovy tváře našich měst a obcí. Zastaralý bytový fond, rozbité komunikace, chodníky, špatná nebo žádná kanalizace, chybějící čističky odpadních vod, nevyhovující školy a zdravotnická zařízení, to vše a mnohé další vytváří nápor na investiční potřeby mnohonásobně vyšší než jsou možnosti obecních rozpočtů, stejně jako rozpočtu státního.
Po roce 1990 byla navíc na obce převedena celá řada zařízení, která výrazně zatěžují rozpočty obcí, jako např. kina, knihovny, muzea atd., ovšem na zajištění provozu a údržby těchto institucí obce nedostaly navýšení rozpočtových prostředků, přičemž možnost obcí získávat vlastní prostředky je stále omezená.
Celá řada obcí také velmi nešťastně proinvestovala příjmy, které získala počátkem devadesátých let z prodeje či privatizace obecního majetku, aniž by brala v potaz návratnost takto spotřebovaných financí. Mnohé radnice se také velmi nesmyslně zadlužily prostřednictví nerozumných úvěrů.
Předpokladem zastavení tohoto trendu je především zvýšení výkonnosti ekonomiky a zvýšení daňových příjmů pro stát, ale i pro obce. Zcela jistě však významným faktorem snižování zadluženosti obcí bude jejich mnohem uvážlivější a hospodárnější úvěrová politika, kde by předpokladem každé investice budované na dluh měla být především rychlost a míra ekonomické návratnosti vynaložených prostředků.
[*] V mnoha obcích otevřený nesouhlas vyvolal zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. Domníváte se, že stanovený systém koeficientů je optimální nebo by se mělo přikročit k jinému systémovému řešení?
Musím otevřeně přiznat, že tento zákon byl předmětem ostré polemiky nejen na parlamentní půdě, ale i uvnitř jednotlivých parlamentních politických stran. Názorů byla celá řada a byly často výrazně protichůdné. I já patřím k těm, kteří vidí raději vyšší míru motivace měst a obcí získávat vlastní politikou a činností na půdě své obce finanční prostředky z investičních činností těch, kteří jsou ochotni v příslušné obci podnikat. Současný zákon takovouto motivaci prakticky vylučuje a vlastní činnost zastupitelstva se do celkové výše příjmů promítá velmi málo.
Na obranu současného znění zákona lze snad jenom konstatovat, že více než 95 % obcí by mělo získat vyšší příjmy než dříve a ty, které získají méně, budou mít šanci na jakési dorovnání formou dodatečných příjmů.
V každém případě doufám, že praxe v příštích letech ukáže životnost či neživotnost nové úpravy a že Parlament ČR dokáže pružně zareagovat případnými úpravami či změnami stávajícího systému tak, aby se ekonomická samostatnost obcí spíše zvyšovala a byla více úměrná schopnostem jejich zastupitelů než jen prostému počtu jejich obyvatel.
[*] Mezi stížnosti obcí v současnosti patří kritika toho, že nejsou dostatečně informovány o tom, co jim ve finančních tocích přinese zkonstituování krajů. Co je podle vás v dohledné době v této oblasti čeká?
Model financování krajů se v současné době teprve vytváří a podrobně znám bude nejdříve v druhé polovině roku 2001. Lze předpokládat, že by se postupně měla snižovat přerozdělovací funkce státního rozpočtu a naopak by se měla zvyšovat role a samostatnost rozpočtů krajských, zejména v těch oblastech, které budou spadat do výlučné kompetence krajských zastupitelstev.
V zásadě by systém financování krajů měl být, podobně jak tomu je dnes u obcí, dvousložkový, část příjmů by byla přidělována státním rozpočtem a část příjmů by kraj získával z vlastních daňových příjmů. Ovšem o tom, jak bude velká ta či ona část příjmů, které daně a jak budou sdíleny, to jsou věci, o kterých se teprve diskutuje. Osobně věřím tomu, že zvítězí ty modely, které budou respektovat vysokou míru decentralizace krajských rozpočtů.
[*] Ve svých stanoviscích by měl váš parlamentní výbor jistě přihlížet k názorům obcí. Jak se s jejich názory vůbec seznamujete?
Nejen v rozpočtovém výboru, ale zejména ve výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí je celá řada současných či bývalých starostů měst a obcí. Rozpočtový výbor navíc čas od času organizuje výjezdní zasedání "po vlastech českých i moravských", kde je stabilním bodem programu beseda se starosty.
Celá řada starostů je častým hostem na zasedáních rozpočtového výboru, která jsou veřejnosti přístupná a kde mohou k projednávaným návrhům zákonů přímo na místě podávat své připomínky.
Nedílnou součástí pravidelných poslaneckých dnů každého z poslanců jsou velmi častá jednání a setkání se starosty jejich volebních obvodů. Pro mě osobně jsou tato setkání velmi inspirující a rád je vyhledávám, už i pro to, že jsem na radnici také nějaký ten rok odkroutil.
Fakt, že téměř polovina z několika desítek vánočních a novoročních blahopřání, která pravidelně dostávám, je od starostů ze všech koutů naší republiky, snad svědčí i o tom, že také pro starosty nemusí být takováto setkání úplně zbytečná.
Miloš Charbuský,
Fakulta ekonomicko-správní
Univerzity Pardubice
