Památkový fond v ČR tvoří kulturní památky zapsané v seznamu kulturních památek a památkově plošně chráněná území - památkové rezervace a památkové zóny. Jak funguje systém financování obnovy a údržby památkového fondu, o jehož finanční náročnosti se tak často hovoří?
Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen památkový zákon) ukládá vlastníkům kulturních památek povinnost pečovat na vlastní náklad o jejich zachování, udržovat je v dobrém stavu a chránit je před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením (§ 9 odst. 1 památkového zákona). Před obnovou kulturních památek jsou vlastníci povinni požádat orgán státní památkové péče o závazné stanovisko. V závazném stanovisku krajský úřad (u národních kulturních památek) nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností (v ostatních případech) vysloví, zda je navrhovaná obnova památky přípustná a za jakých podmínek. Památkový zákon na druhé straně zakotvuje možnost poskytnout vlastníkovi kulturní památky příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky, a to z rozpočtu obce, kraje nebo ze státního rozpočtu.
PAMÁTKOVÉ REZERVACE A ZÓNY
Památkový zákon chrání i historická centra vybraných obcí a měst, případně památkově hodnotné části krajiny. Taková území prohlašuje vláda za památkové rezervace nebo ministerstvo kultury za památkové zóny. Prohlášení památkově chráněného území znamená, že památková ochrana se vztahuje na území jako celek. V případě nemovitostí v památkových rezervacích a zónách památkový zákon vlastníky sice výslovně nezavazuje k péči o tyto objekty, jako je tomu v případě kulturních památek, nicméně k jejich úpravám (a to jak vnějšího pláště, tak i vnitřním změnám) jsou stejně jako vlastníci kulturních památek povinni vyžádat si závazné stanovisko orgánu státní památkové péče. V závazném stanovisku příslušný úřad vysloví, zda jsou navrhované práce přípustné; v kladném případě může stanovit podmínky pro jejich realizaci, v opačném případě označí záměr za nepřípustný.
FINANCOVÁNÍ OBNOVY PAMÁTEK
Vlastníci kulturních památek jsou především povinni udržovat památky na své náklady. Mají však možnost získat na jejich obnovu příspěvek z několika zdrojů; dlužno dodat, že na příspěvek na obnovu kulturní památky není ze zákona nárok. Zdroje dotací pro vlastníky památek jsou tři: státní rozpočet, rozpočty územních samosprávných celků a ostatní zdroje.
V případě státních prostředků jsou to programy Ministerstva kultury ČR včetně Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón (dále jen Program regenerace), které slouží na financování obnovy kulturních památek. Již osvědčeným zdrojem jsou i speciální dotační tituly jednotlivých krajů a obcí, které se zaměřují na historické dědictví v jejich územích. Nemusejí se omezovat pouze na kulturní památky, mohou financovat také opravy historických objektů, které nejsou na seznamu památek, ale nacházejí se v památkových rezervacích nebo zónách. Některé kraje či obce podporují v rámci obnovy kulturního dědictví v jejich územích i opravy objektů, které nejsou kulturními památkami ani se nenacházejí v památkově chráněných územích. Samosprávné celky v některých případech finanční podporu zaměřují na konkrétní architektonické části staveb nebo určitou skupinu objektů (střechy, fasády, sochy, pomníky apod.).
Ostatními dotačními zdroji jsou nadační fondy, operační programy EU nebo Finanční mechanismus EHP a Norska a jiné. Úskalím operačních programů může být skutečnost, že většinou primárně nesledují obnovu kulturních památek, ale naplnění jiných cílů; opravu památky tak lze spojit například s cílem vybudování komunitního centra pro poskytování sociálních služeb apod.
POVINNOSTI BEZ FINANČNÍ PODPORY
Přestože památkový zákon ukládá vlastníkům objektů v památkově chráněných územích povinnost si mj. před jejich opravou nebo stavební změnou vyžádat závazné stanovisko a dodržet v něm uvedené podmínky, už na ně s možností poskytnutí finanční podpory nepamatuje. Podmínky obsažené v závazném stanovisku se nejčastěji týkají druhu a materiálu střešní krytiny, klempířských prvků, omítek, oken, dveří apod.; památkově "tradičním" požadavkem je užití pálené střešní krytiny a dřevěná okna a dveře. Vlastníci nemovitostí v památkově plošně chráněných územích, která nejsou kulturními památkami, jsou tedy více nebo méně limitováni požadavky památkové péče; nejpřísnější požadavky jsou na objekty v centru zóny či rezervace.
Omezení vyplývající pro vlastníky nemovitostí v památkově plošně chráněných územích z památkového zákona a následně vydaných závazných stanovisek jsou stanovena za účelem ochrany kulturně historického dědictví. Na rozdíl od vlastníků kulturních památek však nemohou podle § 16 památkového zákona obdržet příspěvek na uchování památkových hodnot těchto objektů (například na střešní krytinu, repliky historických oken, opravu fasády). Přestože je zřejmé, že zdaleka ne všechna omezení či podmínky by mohly být kompenzovány (například obtížně si lze představit kompenzaci za nepovolení nástavby objektu nebo stanovení způsobu prosvětlení půdního bytu), možnost poskytnutí finanční podpory ve prospěch vlastníků objektů v památkových rezervacích a zónách by v zákoně být zakotvena měla. Argumentem pro možnost finanční podpory by mohl být čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Za současné situace jsou vlastníci takto chráněných objektů nuceni spoléhat na případné dotace obcí a krajů, státem garantované systémy financování památek však pro ně zůstávají uzavřeny.
NEDOSTATEK PROGRAMU REGENERACE
Ačkoliv je cílem Programu regenerace obnova konkrétních památkově cenných území, jeho prostředky směřují pouze k vlastníkům kulturních památek. Tento nesoulad mezi cílem programu a jeho skutečnými prostředky k podpoře obnovy a zachování historických sídel je výrazný zejména v památkových zónách s nízkým počtem kulturních památek na jejich území; například vesnické památkové zóny se 2-5 památkami nejsou výjimkou. Neposkytování státních dotací na opravu jiných objektů, než jsou kulturní památky, vede v praxi k tomu, že jejich vlastníci usilují o prohlašování dalších objektů v rezervacích či zónách za kulturní památky. Takové chování vlastníků je zcela pochopitelné. Prohlášením za památky se totiž jejich situace z hlediska podmínek údržby objektů prakticky nezmění, získají však možnost dosáhnout na dotaci.
JANA PLOTOVÁ
Kancelář veřejného ochránce práv, Brno
Může se hodit
Ústřední seznam kulturních památek je dostupný na stránkách Národního památkového ústavu http://www.npu.cz v rámci systému MonumNet.
