Majitelka (důchodkyně žijící sama) jednoho z dvojdomků, které od sebe odděluje jen stěna, sbírá vše "potřebné" z kontejnerů a popelnic. Odpadem zaplnila nejen svůj domek, ale i garáž a zahradu do výše zhruba 1,5 metru. Okna domku jsou většinou nezasklená a do nemovitosti se dostává obtížným...
Majitelka (důchodkyně žijící sama) jednoho z dvojdomků, které od sebe odděluje jen stěna, sbírá vše "potřebné" z kontejnerů a popelnic. Odpadem zaplnila nejen svůj domek, ale i garáž a zahradu do výše zhruba 1,5 metru. Okna domku jsou většinou nezasklená a do nemovitosti se dostává obtížným způsobem. Paní je svéprávná a její jednání je slušné, působí vyrovnaně. Vždy tvrdí, že všechno potřebuje, ani pokuty nic nevyřešily. S velkým úsilím vše jen přerovnala. Sousedé se obávají případného požáru.
Navíc se v místě rozmnožil chov koček (je jich asi 30), které paní vydatně krmí. Sousedé jsou zoufalí, neboť kočky chodí kálet na jejich pozemky a zahrádky. Jak tedy k takto komplikovanému případu přistupovat?
Popsaný problém má zřejmě základ v duševním stavu a životní situaci zmíněné ženy. Lze proto dát podnět místnímu sociálnímu (humanitnímu) odboru, který se zabývá i situací starých a opuštěných lidí. Doporučuji i konzultaci místního ústavu nebo centra sociálních služeb, které se mj. stará o ubytování pro přestárlé osoby. Jistě bude na místě i porada s gerontologem, aby doporučil nejvhodnější postup. Přehled o zdravotním stavu dotyčné by mohl mít i příslušný obvodní lékař (může jít o projev neléčené stařecké demence apod.).
HOSPITALIZACE JEN JAKO KRAJNÍ ŘEŠENÍ
Rovněž lze požádat o radu místní organizaci nebo telefonickou linku pomáhající seniorům (Zlatou linku seniorů nebo sdružení Život 90). V některých městech též působí dobrovolnická centra či charity, které mají s podobnými případy zkušenosti.
Co se týče chovu koček, lze se poradit s místními ochránci zvířat nebo útulkem pro kočky (někde kočky "zabavují" i v méně závažných případech, mají-li jen trochu pocit, že se chovatel o kočky nestará řádně). Operativním řešením může být i použití zvukových či pachových "odrazovačů" (zvuk o vysoké či nízké frekvenci, pach predátora), zde však bude třeba konzultace s odborníkem.
Hospitalizace paní je pouze krajním řešením, které by se muselo opírat o skutečnost, že jeví známky duševní choroby a ohrožuje sebe nebo své okolí /srovnej § 23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu/. Onemocnění by se nejspíše muselo ještě více rozvinout. Pokud je ale schopna postarat se sama o sebe, jakkoliv nejspíš trpí psychickým onemocněním nebo poruchou, léčebny nedobrovolné hospitalizace většinou odmítají.
REPRESE A MOŽNÉ SANKCE
Vůči "problémovým" osobám lze postupovat i represivně, to znamená donutit je správními řízeními a pokutami k určitým ústupkům nebo aktivitě.
Pokud je zahrada přeplněná odpadky na očích veřejnosti, lze pachatelku postihnout za přestupek narušení vzhledu obce /§ 47b odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích/. Paní se podle všeho dále dopouští přestupku proti veřejnému pořádku /§ 47 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích - neoprávněné založení skládky, ukládání odpadů mimo vyhrazená místa/, případně přestupku na úseku ochrany životního prostředí (§ 45 odst. 1 zákona o přestupcích - zhoršení životního prostředí).
Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech směřuje sankce spíše proti právnickým osobám a podnikatelům. Je však možné kontaktovat orgány veřejné správy v oblasti odpadového hospodářství - například Českou inspekci životního prostředí a požádat ji o aktivní součinnost nebo prošetření věci v rámci její působnosti.
V přestupkovém řízení lze uložit i propadnutí věci /§ 11 odst. 1 písm. d) a § 15 zákona o přestupcích/, pokud byla použita ke spáchání přestupku. Hory nepotřebných věcí k přestupku nepovoleného odkládání odpadů či narušení vzhledu obce jistě použity byly, hodnota propadající věci však nesmí být v nápadném nepoměru k povaze přestupku (§ 15 odst. 2 zákona o přestupcích). Vzhledem k rozsahu deliktu i "hodnotě" věcí bude tomuto požadavku nejspíše vyhověno.
Na druhé straně je propadající věc nutno vždy co nejpřesněji identifikovat. V daném případě to bude problém (zda individuálně věc po věci nebo dohromady s odkazem na umístění propadajících předmětů). Věc propadá státu, rozhodnutí však vykonává orgán, který je vydal, tj. obecní úřad (může však odvoz věcí aktivněji zajistit). Žel i tento odvážný postup (propadnutí věci bývá ukládáno minimálně, natož v podobných případech) nezabrání tomu, aby paní nezačala nosit na zahradu nové "úlovky".
Aplikovat lze i zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Ten zakotvuje generální prevenční povinnost vztahující se i na fyzické osoby (§ 1 odst. 2) - "každý je povinen počínat si tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku požáru, neohrozil život a zdraví osob, zvířata a majetek". Porušení této povinnosti může být opět přestupkem (§ 78 zákona o požární ochraně, případně § 46 odst. 1 zákona o přestupcích - porušení i jiných povinností, jestliže jsou stanoveny zvláštními právními předpisy). V úvahu však přichází spíše podnět předaný Hasičskému záchrannému sboru jako orgánu státního požárního dozoru (§ 35 zákona o požární ochraně). Pachatelka se též mohla dopustit i přestupku proti pořádku v územní samosprávě (§ 46 odst. 2 zákona o přestupcích), pokud porušila požární řád obce vydaný obecně závaznou vyhláškou /§ 29 odst. 1 písm. o) bod 1. zákona o požární ochraně/. Obecně však platí, že i podle tohoto zákona o požární ochraně se většina povinností ukládá právnickým osobám a podnikatelům, nikoliv fyzickým osobám.
Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (§ 55 a násl.) upravuje povinnost běžné i speciální ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace. Běžnou úroveň je povinen zajišťovat každý občan, respektive každý subjekt, speciální povinnost mají právnické osoby, podnikatelé a majitelé nemovitostí, tzn. nejspíše i dotyčná žena. Pokud tyto povinnosti neplní, dopouští se deliktů (§ 92). Příslušným k projednávání přestupků a k výkonu státního zdravotního dozoru je Krajská hygienická stanice, která by v popsaném případu jistě našla široké pole působnosti. Protože hygienické stanice jen nerady vedou správní řízení s fyzickými osobami, zvláště v problematických případech, je třeba aktivně kontrolovat jejich (ne)činnost. Lze to učinit například tak, že s oznámením o přestupku podle zákona o ochraně veřejného zdraví obecní úřad požádá o vyrozumění o způsobu vyřízení oznámení (§ 67 odst. 4 zákona o přestupcích), případně obec požádá (§ 59 zákona o přestupcích a § 8 odst. 2 správního řádu) o zaslání kopie z řízení vedeného Krajskou hygienickou stanicí, a to pro účely vedení přestupkového řízení, zahájeného souběžně obcí pro jiný, ale související delikt. Bude-li stanice nečinná, lze podat stížnost na nečinnost, respektive podnět nadřízenému orgánu - ministerstvu zdravotnictví (§ 80 správního řádu).
V úvahu též přichází občanskoprávní žaloba ze strany sousedů dotyčné paní, nejspíš podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku (sousedské emise). S ohledem na délku soudních řízení a preferenci správních řízení (jsou "zadarmo") však takový postup majitelů sousedních domů nejspíš nelze očekávat).
Na druhé straně soud, na rozdíl od úřadu, může snadněji uložit povinnost například vyklidit nemovitost (zahradu).
JAK NA PODEZŘENÍ Z TÝRÁNÍ ZVÍŘAT
Co se týče chovu koček, podezření z týrání zvířat připadá v úvahu v každém případě, jakkoliv může kočka na první pohled vypadat zdravě. Polodivoce chovaná kočka zpravidla trpí střevními a jinými parazity, svrabem, blechami a dalšími zdravotními problémy. Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, chovatelům zvířat (jímž paní fakticky je - zákon záměrně hovoří o chovateli, nikoliv majiteli) nařizuje (§ 4 a násl.) mj. povinné očkování /§ 4 odst. 1 písm. f) veterinárního zákona/, jehož nesplnění je přestupkem /§ 71 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona/. K projednání přestupku je příslušná Krajská veterinární správa (KVS), o jejíž ochotě vést správní řízení však platí totéž, co bylo výše řečeno o hygienických stanicích (je nutný tlak a dohled).
Pokud by paní odmítala plnit povinnosti chovatele s tím, že jí kočky nepatří, nic nebrání tomu, aby byla zvířata odchycena a odvezena do útulku (není-li znám majitel, kočka je věcí nalezenou či opuštěnou - § 135 občanského zákoníku - a připadá za zákonem stanovených podmínek do vlastnictví obce). Pokud se o kočky do 6 měsíců od "převzetí" nálezu (koček) nepřihlásí pravý majitel, stávají se majetkem obce, a ta je může buď ponechat v útulku, nebo je dát například na umísťovací výstavu nebo svědomitějšímu chovateli.
Zůstaneme-li však u týrání zvířat a u paní v pozici chovatelky (chovatelem může být i nevlastník), není důvod nezahájit přestupkové řízení na základě podezření ze spáchání přestupku /§ 28 odst. 1 písm. e) zákona číslo 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání/, neboť chov zhruba 30 koček na zahradě zaplněné odpadky není normální ani kočkám prospěšný. Minimálně fakt, že jsou kočky sužovány parazity, aniž by se jich mohly samy zbavit, může být posouzen jako týrání. Zda k týrání došlo či nikoliv, lze zjistit až v zahájeném řízení.
Upozorňuji na povinnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností (§ 24a odst. 5 uvedeného zákona) vyžádat si stanovisko KVS, které je pro rozhodnutí v dané konkrétní věci závazné. Jelikož správní orgán nemá možnost rozporovat případné nedostatečné nebo nepřesvědčivé stanovisko, je nutno dohlédnout na zajištění kvalitních a přesvědčivých důkazů ve smyslu správního řádu. Je třeba vyžadovat stanoviska řádně odůvodněná, z nichž je zřejmé, na základě jakých důkazů své stanovisko Krajská veterinární správa vyhotovila, jakými úvahami byla vedena, jak jednotlivé důkazy vyhodnotila, jak se vypořádala s rozpory mezi podklady nebo s námitkami účastnice řízení. (Nemá-li stanovisko odpovídající náležitosti, hrozí riziko zrušení rozhodnutí buď odvolacím orgánem, nebo správním soudem.)
Přes kolísavou kvalitu stanovisek krajských veterinárních správ jsou veterináři v "praktických" úkonech ochotnější (nemusí-li sami vést řízení), a proto se obecní úřad zpravidla setkává s větší vstřícností, chce-li například provést místní šetření (respektive ohledání) za účasti veterináře. Společné ohledání s veterinářem KVS považujeme u přestupků týrání zvířat dokonce za nutné (je nutné situaci vidět, nejen slyšet, a musí zaznít i kvalifikované vyhodnocení příslušného odborníka).
Mohlo by se zdát, že možností, jak postupovat v úvodu stručně popsaném případě, je mnoho. Opak je však pravdou. Správní řízení zpravidla řeší až následky nebo jen vnější projevy zdravotní a životní situace dotyčné paní. Zkusme tedy využít všech zákonných možností, které obec a orgány státní správy mají (včetně represe). Rovněž je na místě vyzkoušet i preventivní a "měkká" opatření, byť nepřinesou ihned hmatatelné výsledky.
JAN POTMĚŠIL
oddělení legislativně-právní Kanceláře Svazu měst a obcí České republiky
