EKOLOGICKÝ SUMMIT SKONČIL, ROZPORY ZŮSTÁVAJÍ

Podle některých delegátů byl tento největší světový ekologický summit poslední takto velkou akcí. Bude tomu skutečně tak?

Předmětem diskusí byla i skutečnost, jestli masivní účast sama o sobě neznehodnocuje průběh projednávání. Myslím si, že tyto summity by mohly být trochu menší, protože účast 45 až 50 tisíc delegátů není nutná. Pakliže tam bylo přibližně 170 zemí a z každé země kdyby bylo zhruba i 100 delegátů, ať už podnikatelů, politiků, odborníků nebo neziskových organizací, tak je to docela dobrá reprezentace a šlo by o 17 tisíc osob.

O čem delegáti jednali?

Summit navazoval na některá jednání a závazky summitu v Rio de Janeiro v roce 1992 a akcentoval nejenom ochranu životního prostředí, ale i model udržitelného rozvoje lidského společenství na zeměkouli jako celku. Šlo o dosažení udržitelného rozvoje na principu ekonomickém, sociálním a ochrany životního prostředí. Udržitelný rozvoj je ekonomický rozvoj s velmi vážným a zásadním ohledem na kvalitu životního prostředí, která je důležitá jak pro současníky, tak i pro ty, co přijdou po nás. Jde o to, aby se hledala a byla obecně akceptována taková forma rozvoje, která je založena především na rozvoji kvality, nikoli kvantity. Ono se ve skutečnosti nejedná až tak o odbornost, ale spíše o politiku.

Projevily se na summitu rozdílné názory delegátů bohatého severu a chudého jihu?

Summit upozornil na stále závažnější problém, který se od roku 1992 ještě prohloubil. Jde o disproporci mezi rozvojem rozvojových a vyspělých zemí. To se prolínalo celou konferencí a s tím se už bude muset něco dělat. Už v roce 1992 bylo znáno, že jsou země, kterým roste hrubý domácí produkt (HDP), určitý blahobyt a přitom se jim daří udržet, případně snižovat zatížení životního prostředí.

Můžete uvést příklad?

Například některé země Evropské unie v posledních 10 letech prokázaly, že když jim naroste o 3 % hrubý národní produkt za rok, neznamená to, že o 3 % znehodnotí přírodu a životní prostředí. Potom jsou země, které také ekonomicky rostou, ale přitom znehodnocují i více životní prostředí. Do této skupiny patří třeba Čína. A pak je tady celá skupina zemí, zejména afrických, které velikost HDP i svůj podíl na světovém obchodu snižují a přitom stále více znehodnocují své životní prostředí. To je výrazný problém nejenom ve vztahu k nim, k jejich životnímu prostředí. Proto mají celosvětové summity význam.

Co se dá s tímto problémem dělat?

Každý stát má trošku jiný problém. Setkal jsem se třeba s delegáty z Indonésie, která bývá obviňována, že kácí ročně velké rozlohy pralesa. Mimochodem na celé zeměkouli ročně mizí tropický deštný prales o velikosti České republiky a Rakouska dohromady. Dramatický je na tom zejména fakt, že tropické deštné pralesy jsou jakýmsi generátorem vzniku klimatu na zeměkouli. Je to taková obrovská chladnička, technicky nenahraditelná. A Indonésané říkají, že jsou za těžbu kritizováni, ale například Velká Británie v průběhu své historie vykácela veškeré lesy, zbylo jich tam asi 7 %. Navíc se mu ani les nedá říkat. Indonésie má ještě asi 50 % svého území pokryto lesy. Samozřejmě cítí, že má určitou zodpovědnost, je snad i připravena se podílet na službách pro svět, ale jen v případě, když jí někdo zaplatí zhruba v takové výši, kolik by dostala za pokácené lesy.

Hodně byly kritizovány zejména Spojené státy.

Jeden bod summitu byla změna vzorců spotřeby a výroby. Samozřejmě to je závažná věc, protože USA a celá Evropa jsou založeny na určitých vzorcích konzumního způsobu přístupu k životu a zejména Spojené státy zanechávají, i vzhledem k svému rozvoji a způsobu života, nejzávažnější ekologickou stopu na celé planetě. Kdyby všichni v celém světě chtěli žít takovým způsobem jako Spojené státy, tak to planeta neunese. USA jsou oprávněně kritizovány za to, že z hlediska globálního rozvoje dělají potíže, jejich negativní stopa je největší. Nicméně na druhou stranu ke všem závazkům z konferencí přistupují velmi opatrně. Vidí, že závazky musí naplňovat a velmi často se musí zásadně podílet i na financování těch zemí, které se často snadno hlásí k závazkům, ale už hůře je naplňují. Proto je jejich opatrnost zcela na místě. Spíše bych tomu říkal rezervovaná zodpovědnost.

Které dokumenty a závěry summit přijal?

Dva základní. Šlo o politický dokument a prováděcí plán, který má asi 50 stránek a asi 150 bodů závazků. Například brazilský prezident přišel s tím, že u nich vytvořili z tropických deštných pralesů národní rezervaci velikosti Belgie.

Jaké jsou ve stručnosti hlavní přínosy summitu?

Všichni si začínají uvědomovat, že chránit životní prostředí nelze pomocí technických opatření na konci technologických výrob, tzn. metodou "na konci kohoutku". To důvěrně známe. Po komunismu u nás zbyly velké ekologické zátěže, a proto jsme byli nuceni pro omezení rizik z prodlevy a za velké peníze dělat například filtry u energetických komínů. V mnoha rozvinutých zemích postupovali stejně. Jde však o to, aby při všem konání byly zohledňovány dopady na životní prostředí.

Rozvojové země si také velmi stěžovaly, a obávám se, že oprávněně, na ochranářskou politiku vyspělých zemí z hlediska zemědělské produkce. Umístit produkty zemědělců z rozvojových zemí v těch vyspělých téměř nejde. Obrovské dotační toky peněz v EU, a do určité míry ve Spojených státech, i další bariéry, znemožňují přístup farmářům i firmám z rozvojových zemí. Některé vyspělé státy se proto zavázaly, že pro definované nejchudší země, celní a další bariéry sníží.

Je potřeba, aby vyspělé země nepomáhaly pouze výstavbou nových přehrad a továren, jak tomu bylo dosud, ale především investicemi do vzdělání a informovanosti obyvatel. To je nejcennější investice. Veškeré dotační programy rozvojovým zemím musí být neskonale efektivnější, jasně adresné a obsahovat přínos pro udržitelný rozvoj. Jinak to jsou vyhozené peníze, které prakticky nikomu nepomáhají.

Z konkrétních závazků dále jmenujme alespoň záměr vytvoření globálního fondu pro podporu udržitelného rozvoje, rehabilitace rybích mořských populací decimovaných neúnosným lovením, zdůraznění Kjótského protokolu o snížení produkce skleníkových plynů (mimochodem na summitu se k závazku přihlásily důležité země jako Rusko a Kanada), opatření k zastavení ochuzování druhové rozmanitosti a snížení množství nejchudších lidí, kteří ani nemají přístup k pitné vodě, na polovinu do roku 2010.

Co z těchto závěrů vyplynulo pro Českou republiku?

Pro nás vznikl jeden konkrétní úkol - zpracovat naši národní strategii udržitelného rozvoje v kontextu závěrů tohoto summitu a evropského prostoru, která nám stále v přijatelné podobě chybí. Zároveň se zdá, že bude velmi vhodné vytvořit nový mezioborový orgán, který ji bude uvádět v život. To prostě není téma pouze pro Ministerstvo životního prostředí, jak se někdy mylně interpretuje.

Karel ŽÍTEK