Při příležitosti dnešního Světového dne recyklace (pátek 18. března) byl společností Sensoneo na základě komplexní analýzy sestaven žebříček 38 členských států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) podle toho, jak efektivně nakládají s odpadem vytvořeným na svém území.
Turecko a Lotyšsko jsou opět největšími znečišťovateli, pětici „nejhorších“ doplňují Chile, Mexiko a Itálie. Nejpozitivnější hodnocení naopak získaly Jižní Korea, Dánsko a Německo. Nejméně odpadu (v průměru na jednoho obyvatele) vytvořily Kolumbie a Kostarika (nové členské státy OECD), Japonsko, Polsko a Mexiko.
Česká republika si ve srovnání s výsledky minulé analýzy pohoršila o 12 příček – „dopomohl“ jí k tomu především výrazný nárůst objemu průměrně vyprodukovaného odpadu na obyvatele.
Global Waste Index z roce 2022 vytvořený společností Sensoneo ukazuje, že mezi jednotlivými státy stále existují velké rozdíly v množství vyprodukovaného odpadu i způsobu jeho likvidace. Global Waste Index analyzuje efektivitu odpadového hospodářství ve 38 zemích světa a jeho výsledkem je žebříček největších znečišťovatelů na světě. Studie byla poprvé uskutečněna v roce 2019.
V naší zemi oproti poslední analýze objem průměrně vyprodukovaného odpadu na obyvatele za rok vzrostl z 344 kg na 499 kg. Přestože se míra recyklace i likvidace odpadu energetickým využitím zvýšily (recyklace z 88 kg na 110 kg, spalovaní z 56 na 76 kg), na skládkách skončilo o 64 kg odpadu více než u posledního žebříčku – až 231 kg.
NELEGÁLNÍ LIKVIDACE ODPADU V TURECKU VZKVÉTÁ
Turecko se v žebříčku opět umístilo jako země s nejhoršími environmentálními dopady nakládání s odpady. V době vydaní prvního žebříčku, v roce 2019 se v Turecku ještě vůbec nerecyklovalo. Dnes se tam podle oficiálních údajů recykluje 47 kg na obyvatele.
Navzdory těmto postupným zlepšením však nelze ignorovat obrovské množství odpadu, které se v Turecku likviduje nezákonně – dosahuje až objemu 176 kg na obyvatele.
DALŠÍ ZAJÍMAVÁ ZJIŠTĚNÍ VYPLÝVAJÍCÍ ZE ŽEBŘÍČKU
Žádná jiná země se v odpadu „netopí“ tolik jako Spojené státy americké. Průměrný občan USA v současnosti vyprodukuje 811 kg odpadu ročně (o dva kilogramy odpadu více než v roce 2019) – přibližně polovina z toho končí na skládce. Spalováním se zneškodní jen 95 kg.
Kolumbie produkuje nejméně komunálního odpadu – v průměru 243 kg na obyvatele ročně.
Chile recykluje pouze dvě kila odpadu na obyvatele. Žádná jiná země nerecykluje méně. Až 417 kg odpadu na obyvatele končí v Chile na skládce.
Odpadové hospodářství na Islandu si od posledního indexu pohoršilo nejvíce. Podle údajů se produkce odpadu na Islandu od roku 2019 zvýšila o 7 % a recykluje se o 68 % méně odpadu. Tento pokles je však ve velké míře i důsledkem změn v souvislosti s vykazováním – nároky na evidování jsou v zemi mnohem přísnější než dříve.
Z environmentálního hlediska je energetické využívání odpadu vhodnější než skládkování. Jen 17 z 38 zemí z žebříčku však zneškodňuje více odpadu tímto způsobem než skládkováním. Jsou to Rakousko, Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Irsko, Japonsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Slovinsko, Jižní Korea, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království.
Švýcarsko je jedinou zemí, která neposílá žádný odpad na skládku.
Přestože Dánsko průměrně produkuje až 845 kg odpadu na obyvatele, „zachraňuje“ jej, že téměř veškerý odpad recykluje nebo energeticky využije – skládkuje pouze 7 kg odpadu na obyvatele.
VELKÝ RECYKLAČNÍ MÝTUS
Mnohé země se rádi chlubí progresivním odpadovým hospodářstvím a vysokou mírou recyklace. Švédsko, Jižní Korea a Německo jsou mezi nimi a Německo je často oslavováno jako globální recyklační šampion. Vysoká míra recyklace plastového odpadu však může být zavádějící. Toto číslo představuje objem vytříděného odpadu, který přichází do recyklačních center. To ovšem představuje pouze začátek zdlouhavého procesu, na jehož konci se znovu použije jen část odpadu a zbytek se spálí.
I ti nejpřednější recyklační hráči, mezi nimiž je i Německo, nedokážou recyklovat materiálovým zhodnocením více než 47 procent plastového odpadu. (Environmentální aktivisté, jako například Přátelé země Německo, dokonce odhadují, že opětovně lze použít méně než 16 % recyklovatelného odpadu určeného k recyklaci.) Zbytek se zhodnocuje energeticky.
Největší problém způsobují směsi recyklovatelných materiálů, jako například nádoba na jogurt s kartonovým pouzdrem a hliníkovým víkem. Pokud se před příchodem do recyklačního závodu neoddělí, vzniká vysoká pravděpodobnost, že ačkoli budou evidovány jako „recyklované“, ve skutečnosti se spálí.
Velmi obtížně se recyklují drobné a tenké materiály i některé obaly z potravin. Jejich opětovné zpracování vyžaduje sofistikované technologie – ty však často nejsou dostupné, nebo se nacházejí ve vzdálenosti, která je pro logistiku neekonomická. Tyto náklady se následně přetavují do vyšších cen druhotných materiálů, což z nich činí málo atraktivní komoditu na trhu. Zvláštní důvody souvisejí s kvalitou – vlastnosti plastových materiálů recyklováním postupně degradují, a proto je jejich recyklační cyklus omezen.*
/zr/
