Kvůli omezování financí rok 2012 důrazněji než kdykoliv předtím ukáže, že obce často žijí nad své možnosti a plýtvají. Paradoxem je, že obce často plýtvají i tím, že šetří.
Plýtváním bývají služby sice nedrahé, ale kvalitou nevalné a s nízkým přínosem pro jejich příjemce. Přednost bychom měli dávat profesionálním službám a hledět vždy především na přidanou hodnotu pro občany.
Ministerstvo vnitra (MV) se nedávno ve svém elektronickém věstníku k dotacím z Evropského sociálního fondu chlubilo, kolik set miliard korun vydalo na zvýšení kvality veřejných služeb. Jenže kde je ona přidaná hodnota? To tam už uvedeno nebylo... Objem utracených peněz na danou oblast totiž sám o sobě nikdy přidanou hodnotou není! Radnice může vynaložit miliony na sport či kulturu. Ale musí zároveň měřit i přidanou hodnotu pro lidi. Vynaloženými miliony ať se chvástají státní úřady nebo nechť jsou »trumfy« v parlamentních volbách. Ale v obci může starosta za takové řeči dostat v hospodě vyčiněno, nebude-li objem peněz »vidět na ulici«.
Bohužel, jsou to právě ústřední orgány státní správy, které obvykle nedovedou měřit své služby poskytované občanům. »Děláme koncepce,« říkají, a ty jak známo »nejsou vidět«. Proto by Ministerstvo vnitra neobstálo při aplikaci normy ISO 9000, ale hravě obstojí při aplikaci například úředníky změkčeného CAFu. Proto také MV propaguje CAF a zavrhuje ISO 9000. Věta »hlavně ne konkrétní případy, vezměme to obecně a koncepčně«, by u auditu ISO neobstála ani sekundu, na ministerstvu je to však považováno za úspěch měřený stovkami miliard utracených prostředků. Inspiraci si proto obce musí brát jinde než na Ministerstvu vnitra.
JAK OBEC POZNÁ, ŽE PLÝTVÁ PENĚZI
Doporučuji držet se několika indikátorů. Předně stavu obecního majetku a služeb. Nejprve musí fungovat samotný úřad a samospráva, tedy řídicí funkce a služby. Standard procesů se u nich liší, ale snadno poznáme, pokud standardy nefungují. Tak třeba pouhé rezavé obecní zábradlí naznačuje, že standard nefunguje nebo že obci chybí dostatek prostředků či jiných zdrojů. Pravda, že s druhým případem jsem se dosud ve své 14leté praxi nesetkal a stále se na něj zatím jen těším. Byť jediné rezavé zábradlí v obci většinou naznačuje, že standardy a procesy poskytování služeb za obecní prostředky neexistují.
Samospráva zpravidla nedostává odpovídající informace o stavu a objemu nakupovaných služeb ani o stavu a nárocích majetku města. Finance se rozpočtují na základě zvyků a kontrola (ve formě zpětné vazby) neexistuje. Samospráva často nemá ani ponětí o tom, co daný milion přinesl občanům. Podobně je tomu s příjemci financí. Absurdním argumentem, že někdo má dostat méně a jiný zase více peněz, bývá odkaz na praxi minulých let. Občané však žijí přítomností. Je irelevantní, kolik peněz žádáš, pro nás jsou důležitější jiné informace, mělo by unisono znít z úst zastupitelů!
PTEJME SE BEZ ZÁBRAN A VELMI KONKRÉTNĚ
Jako vrchní nákupčí služeb by se proto samospráva měla každého, kdo od ní žádá peníze z rozpočtu obce, ptát:
Co nabídnete občanům?
Proč bychom vám měli nějaké peníze poskytnout?
Jak prokážete, že jste tak učinili a že klienti byli spokojeni?
Nenakoupíme někde jinde levněji a kvalitněji?
Co požadují zákazníci (občané obce, návštěvníci apod.)?
Jak zajistíte a doložíte zlepšování svých služeb?
Proces utrácení prostředků obcí se musí zcela změnit. Peníze musí být provázány se standardy služeb a vydávány motivačně na cíle samosprávy. Většina obcí je v tom teprve na počátku či spíše daleko před ním. Měly by se nastavit procesy a motivace u zaměstnanců nejen úřadu města, ale hlavně u organizací a společností města. Všichni by měli mít motivaci založenou na spokojenosti zákazníků, kteří se ve velké míře shodují s voliči. To je jistá a poctivá cesta úspěšných starostů a vládnoucích uskupení ve městech.
Ve své praxi jsem aplikoval řadu metod standardů služeb od úrovně ústřední státní správy přes statutární města až po města a městské části. Zejména CAF a ISO. Nejlépe se osvědčují metody, které jdou po konkrétním případu. Kdy se auditor ptá po příčině konkrétního nedostatku v konkrétní kauze a spolu s městem hledá způsob, jak proces zlepšit. Bohužel sám proces bývá hlavně v části samosprávných funkcí obce naprosto nestandardizovaný. Přidá-li se k tomu fakt, že zaměstnanci nedostávají možnost motivace dělat něco navíc pro zákazníky a samosprávu - a přivydělat si, tedy být úspěšnými, je plýtvání penězi jisté.
Kdysi jsem se potkal s profesorem Janem Švejnarem, v roce 2008 kandidátem na prezidenta ČR a nyní opět diskutovaným adeptem na nejvyšší ústavní funkci, a řeč jsme zavedli i na finanční situaci států. Česká republika na tom není tak zle, řekl mi pan profesor, jsou tu ještě státy daleko zadluženější a v daleko horší situaci. A uzavřel, že ČR je na tom tedy relativně dobře. Musím říci, že jsem nesouhlasil. Špatně na tom totiž podle mého soudu jsme vždy, nesaháme-li na medaile, nehrajeme-li první ligu.
VZHŮRU NA CESTU MEZI ŠPIČKU!
Co poradit čtenářům pohybujícím se ve veřejné správě, zejména samosprávě? Zavádějte standardy kvality a propojujte je s financemi. Cestujte a bedlivě srovnávejte. Istanbul má skvěle fungující letiště i bezvadnou dopravu z něj do centra, čistý střed města, udržované parky a bezpečnost, o níž se Praze může jen zdát. V Paříži nikdy nezklamou restaurace a kavárny se službami hodnými andělů. Kodaň je úchvatná podporou a rozsáhlostí cyklodopravy, Dublin disciplínou místních »pabů«, Mnichov tolerancí vůči chodcům a cyklistům. Kdekoliv spatříte lepší služby, dívejte se, jak to dělají, a chtějte to dělat stejně dobře či ještě lépe.
Mít standardy služeb, majetek v bezvadném stavu a zákazníka na prvním místě, to je cesta do první ligy. Neporovnávejme se s horšími, hledejme ty nejlepší a směřujme v roce 2012 do první ligy!
LUDĚK TESAŘ
www.cityfinance.cz
Mít stanovené standardy služeb, majetek v bezvadném stavu a zákazníka na prvním místě, to je cesta do první ligy.
