Pokud jde o nerostné bohatství, je Indonésie jedním z nejbohatších států světa. Bohužel tato výhoda v zemi s více než dvěma sty miliony obyvatel zatím zůstává nevyužita. Přilákat více zahraničních investorů se totiž nedaří nejen kvůli nerozvinuté infrastruktuře, ale také proto, že veřejná správa je dosud na nízké úrovni a provází ji netransparentnost i korupce.
V Indonésii si hodně slibovali od decentralizace veřejné správy, kterou zahájili už v roce 1999. Díky tomu se místním vládám otevřel prostor pro vlastní aktivitu a vytváření příležitostí pro investory. Jenže zároveň se ztížila kontrola ústřední vládou zejména vzdálenějších oblastí od hlavního města Jakarty. V odlehlejších krajích se totiž vytvořily místní oligarchie často uzavřené do sebe a žijící vlastním životem.
MÍSTNÍ VLÁDA V KAŽDÉM KRAJI, OKRESE I MĚSTĚ
Indonéská republika je rozdělena do 33 krajů (provinsi), z nichž pět (například hlavní město Jakarta) má zvláštní status. Kraje se dále člení na okresy (kabupaten) a města (kota). Kraje, okresy a města mají své vlastní vlády a volené zákonodárné sbory (dewan perwakilan rakyat daerah). V čele kraje stojí guvernér, který je spolu se členy místního zákonodárného sboru volen v přímých volbách vždy na dobu pěti let.
Okresy a města jsou v rámci samosprávy postaveny na stejnou úroveň, avšak vždy jsou podřízeny příslušnému kraji. Přesto jsou jim přiznány vcelku velké pravomoci, například při zakládání a provozování veřejných škol a veřejných zdravotnických zařízení. Každý okres vede starosta (bupati), město pak primátor (walikota), kteří jsou voleni na pětileté období. Okresy a města jsou dále členěny do obvodů (kecamatan). Hlavou obvodu je tzv. camat, jenž za svou činnost odpovídá přímo starostovi. Obvody se skládají z vesnic (desa) v čele s voleným vůdcem (kepala desa) a z jakýchsi okrsků (kelurahan), které jsou spravovány úředníky (lurah) jmenovanými příslušným camatem, jemuž jsou ze své činnosti odpovědni.
Místní vlády se při rozvoji podnikání opírají také o spolupráci s družstevním sektorem, zejména s družstvy obcí, družstvy zaměstnaneckými, družstevními záložnami a družstvy víceúčelovými, zaměřenými hlavně na obchod. Není bez zajímavosti, že v Indonésii dokonce vytvořili zvláštní ministerstvo pro družstva a malé a střední podnikání a že na podporu družstev i malých a středních firem tam vzniklo hned několik fondů. Nejvýznamnější z nich je PUK-FOND, do něhož jsou státní podniky povinny vkládat 1-5 % ze svého zisku.
Na rozvoj družstev se v Indonésii zaměřují i četné neziskové organizace. Neméně důležité jsou skupiny farmářů, které jsou financovany vládními programy, neziskovými organizacemi a soukromými společnostmi. V určitých případech se pro výdělečné činnosti organizují i náboženské skupiny či ženské spolky (typicky jde o malé obchůdky, domácí práce, ale třeba také o chov zvířat). Ostatně ženy jsou v zemi neoficiálně považovány za spolehlivé partnery při splácení úvěru.
DÁVIVEC ČERNÝ: PŘÍLEŽITOST PRO VENKOV?
Místní vlády v nejchudších oblastech Indonésie začínají - i s pomocí centra - podporovat také pěstování dávivce černého (jatropha curcas). Tento keř, jemuž se daří i na neúrodných půdách, je díky svým semenům, obsahujícím až 30 % oleje, považován za nadějný zdroj biopaliv druhé generace. Avšak už i pouhý koláč jatrophy (zbytky po vylisování oleje), tedy jatrophová biomasa, spolu s dalšími možnými vstupními materiály může v dostatečném množství na indonéském venkově nastartovat budování malých energetických center v rámci vládního programu Sustainable Village, a tím i vytváření nových pracovních příležitostí. Nejde o žádné "zbožné přání": Taková centra využívající jatrophovou biomasu k výrobě bioplynu totiž už fungují v Indii.
Místní vlády v Indonésii již začaly podporovat zakládání zemědělských družstev (kooperasi), která by se na pěstování dávivce černého zaměřila. Do hry vstupují i soukromé společnosti, ale s ohledem na přebujelou byrokracii a někdy i rozdílné zájmy místní oligarchie nejsou s projekty, které nabízejí, vždy úspěšné. Místní vlády u investic tohoto druhu upřednostňují formu BOT (Build - Operate - Transfer = Vybuduj - Provozuj - Převeď), čili jeden ze základních koncesních způsobů, kdy soukromý sponzor, věřitel financuje pořízení investice, dočasně ji provozuje na základě koncese a po získání dostatečného kapitálu ji převede na předem dohodnutého vlastníka (nesolventního investora).
OZVOU SE ČESKÉ FIRMY?
Osobně zde vidím příležitost i pro české firmy, které mají zkušenosti s využíváním bioplynu na komunální úrovni. Ve spolupráci například se singapurskými investory by mohly na bázi BOT vstupovat se svými projekty do četných průmyslových zón, kterých je v Indonésii velké množství a mají před sebou dlouhou etapu dalšího rozvoje. S využitím i jatrophové biomasy by českými firmami budovaná energetická centra zabezpečovala nejen dodávky elektřiny do veřejné sítě, ale hlavně do dané průmyslové zóny. Dodávky proudu z veřejné sítě do těchto zón totiž bývají nespolehlivé.
Indonésie je velkým perspektivním trhem a její přírodní bohatství i možnosti pěstování třeba i dávivce černého na velkých plochách už začínají zajímat mnohé světové společnosti. Případní čeští dodavatelé technologií na výrobu bioplynu v kombinaci s řešeními na výrobu bioethanolu by v řadě krajů v Indonésii s podporou tamních místních vlád mohli uspět. A to tím spíše, že velcí potenciální odběratelé bioethanolu jako Japonsko nebo Jižní Korea jsou na dosah.
ALEŠ PACHMANN
developer jatrophových projektů v Indonésii
