Snaha spočítat bezdomovce může připomínat počítání ryb v moři. Alespoň to tvrdí Mgr. Ilja Hradecký z občanského sdružení Naděje. Lidé bez přístřeší se totiž neustále přemisťují, pokaždé tam, kde mohou snáze uspokojit své biologické a sociální potřeby - zkrátka přežít. S blížící se zimou si radnice, zejména větších sídel, tuto pravdu určitě rok co rok znovu potvrzují.
Osamocení, sociálně vyloučení lidé bez přístřeší, často s vážnými zdravotními problémy se na území měst právě v této době začínají stahovat i z okolních regionů. Byť se jim tam za mrazivých nocí ne vždy dostane příležitosti složit hlavu v nejrůznějších noclehárnách či dalších zařízeních provozovaných neziskovými nestátními organizacemi nebo městy samotnými, určitě mají ve větších sídlech výraznější šanci na přežití. I kdyby měli přespávat ve sklepích, v kontejnerech na papír, u větracích šachet teplovodů či křižovat město nočními linkami a doufat, že je řidič z vozu nevykáže.
"Asi nejhorší je přistupovat k problematice bezdomovství jako k bezpečnostní hrozbě pro město, s níž je třeba bojovat," míní Jan Vaněček, oblastní ředitel pobočky občanského sdružení Naděje v Jablonci nad Nisou. Podle jeho slov bezdomovství není ani "životním stylem", ale v naprosté většině případů představuje extrémní důsledek různých procesů odehrávajících se ve společnosti. Jako především sociální problém se bezdomovství musí řešit komplexem sociálních a doprovodných služeb a programů.
KRIZE ZATÍM POČTY LIDÍ BEZ PŘÍSTŘEŠÍ PŘÍLIŠ NEZVYŠUJE
Jan Vaněček ví, o čem mluví. Naděje, která si předsevzala na křesťanských principech budovat a provozovat síť služeb lidem v nouzi (nejen bezdomovcům), přišla do Jablonce nad Nisou na přímé vyzvání radnice už v roce 1998. Město jí tehdy ze svého majetku poskytlo starší dům, nyní Dům Naděje, v němž toto občanské sdružení zřídilo azylové ubytování pro ženy (8 lůžek) a pro muže (12 lůžek) i noclehárny pro ženy (8 lůžek) a pro muže (12 lůžek). Je tam rovněž umístěno nízkoprahové denní centrum pro 30 osob a dům se stal také základnou pro terénní službu (streetwork).
Pobočku Naděje v Jablonci ročně kontaktují dvě stovky klientů. V zimě je obsazenost zařízení pokaždé větší než v létě, přičemž počet ubytovaných klientů se zvyšuje už na podzim. "Vliv hospodářské krize na počet klientů zatím v Jablonci příliš nepociťujeme," konstatuje Jan Vaněček, "i když se tento efekt ještě může s určitým zpožděním přece jen projevit. Jiné to však už je například v nepříliš vzdálené Mladé Boleslavi, kde nárůst počtu klientů Naděje byl opravdu výrazný, a to především z řad cizinců." Naplní-li se kapacita jabloneckého Domu Naděje během zimy klienty na maximum, pracovníci občanského sdružení dalším potřebným umožní provizorně přespat i v denním centru. "Vždy hledáme - a pokaždé nalezneme nějaké, byť třeba nouzové řešení, takže z kapacitních důvodů klienty v zimě určitě neodmítáme," zdůrazňuje ředitel jablonecké pobočky Naděje.
VÝZNAM SYMBOLICKÉ PLATBY
Podobně hovoří Bc. Aleš Slavíček, oblastní ředitel Naděje v Litoměřicích. Pobočka disponuje Azylovým domem Naděje Litoměřice, který je se svými 18 lůžky určen pouze ženám. Přicházejí tam buď samy, nebo na doporučení různých institucí (pro jiné cílové skupiny skupiny klientů existují ve městě další tři azylové domy). Zatím neminula žádná zima, během níž by dům nebyl naplněn klientkami "až po střechu". Další přicházející ženy se proto pracovníci litoměřické pobočky snaží nasměrovat do jiných zařízení v rámci Integračního programu Naděje.
Dlužno dodat, že i v Naději klienti za poskytované služby platí. Byť jde o poměrně nepatrné částky, mají u klientů upevňovat vědomí, že každá pomoc má svoji cenu, a proto je nutno si jí vážit. Například v Azylovém domě Naděje Jablonec n. N. klient za celodenní pobyt nezaplatí víc než 100 Kč a za přespání v noclehárně 70 Kč.
NĚKDEJŠÍ TYPICKÝ HOMELESS SE NOŘÍ DO MINULOSTI
Mgr. Ilja Hradecký, předseda a ústřední ředitel Naděje, o. s., který se svou manželkou Vlastimilou toto občanské sdružení v roce 1990 zakládal, poukazuje na to, že v posledních letech se mezi bezdomovci vytvářejí dvě početné silné kategorie: lidé do 30 let a ve věku 50 až 60 let. Mladší skupinu tvoří zejména bývalí odchovanci dětských domovů, kteří ve společnosti těžko zakotvují a pro jejichž začleňování neexistuje ani žádný komplexní celospolečenský program. Do druhé skupiny zpravidla náležejí ti, kdo ztratili zaměstnání a v novém už se kvůli vyššímu věku neuchytili, zadlužili se, přišli o byt a odvrátili se od nich i jejich nejbližší. Často také jde o lidi se záznamem v trestním rejstříku, o jejichž přijetí firmy nestojí. Znepokojivý je rovněž fakt, že mezi bezdomovci narůstá podíl žen - Mgr. Ilja Hradecký jej odhaduje až na dvacetiprocentní. A zřejmě bude v tomto směru ještě hůř, neboť ve struktuře bezdomovců a jejich podílu v celkové populaci Česká republika následuje trendy v západoevropských zemích, kde zastoupení žen mezi lidmi bez přístřeší mnohde dosahuje i 30 procent.
Bc. Aleš Slavíček dodává: "Změny cílové skupiny jsou v poslední době výrazné. Nejenže se zvyšuje počet lidí bez domova, ale je i stále obtížnější jim pomáhat k návratu do běžného života. Stále častěji k nám přicházejí ženy do 25 let. Je alarmující, že za pouhé dva poslední roky se počet mladých uživatelek sociálních služeb v našem azylovém domě zvýšil trojnásobně. V posledním "krizovém" roce se také zvedl počet nových uživatelek (tedy těch, které vyhledají službu azylového domu poprvé). Závažné je, že stoupá počet mladých lidí bez přístřeší a že naše služby vyhledává stále více lidí ze "střední vrstvy". Naše služby tak už nevyužívají pouze zjevní bezdomovci, ale daleko častěji je poskytujeme náhle zkrachovalým lidem. Zadluženost, zavírání firem, zdražování bydlení - i to je krize. U žen do 25 let je zarážející, že jejich významná část prošla dětským domovem. Tyto ženy nebývají připraveny na běžný život, a nemají-li možnost získat domov u příbuzných, končí zpravidla na ulici, ve squattech či mezi uživateli drog. U starších žen je zase evidentní, že jejich problémy byly obvykle "spuštěny" jejich nezaměstnatelností. Obecně je jasné, že zvyšující se počet lidí bez domova je dán zejména zdražujícím bydlením a nedostatkem volných pracovních míst."
V Jablonci n. N. jsou mezi klienty Naděje stále zastoupeny všechny věkové kategorie. "Nicméně množství lidí bez přístřeší ve věkových kategoriích do 30 let a mezi 50 a 60 lety se opravdu zvyšuje," podotýká Jan Vaněček. "V azylovém domě ubytováváme i řadu seniorů. Tyto skupiny mívají jedno společné: Postrádají - a často ani nikdy neměly rodinné zázemí, přirozené sociální vazby, a pro své mládí a malé zkušenosti nebo naopak kvůli svému stáří a menší možnosti uplatnění na trhu práce nejsou schopny v současné společnosti obstát."
RADNICE POSKYTNE ZÁZEMÍ, NEZISKOVÝ SEKTOR KNOW-HOW
Naděje vždy úzce spolupracuje s příslušnou radnicí a dalšími neziskovými organizacemi, které se v daném regionu věnují lidem v nouzi. Ideální je, vytvoří-li radnice Naději dobré materiální zázemí a ta zase do města přinese (kromě dalších peněz) svoji profesionalitu a své know-how, jak s bezdomovci či dalšími sociálně vyloučenými skupinami obyvatel pracovat.
Oblastní ředitel Naděje v Litoměřicích Bc. Aleš Slavíček vyzvedává, že v tomto městě je úžasná péče o lidi, kteří se dostali do nesnází, a to nejen pokud jde o osoby bez přístřeší. "Město již řadu let vytrvale a všestranně spolupracuje s "neziskovkami" jak v oblasti komunitního plánování, tak v přístupu k financování sociálních služeb. Ročně se v městském rozpočtu na tyto účely vyčleňuje 23 mil. Kč, což při 25 tisících obyvatelích Litoměřic jasně dokazuje, že velikost města sama o sobě nemusí být limitující pro vstřícnost radnice k řešení této problematiky," tvrdí oblastní ředitel.
POLÉVKA I STAVEBNÍ SPOŘENÍ
V Litoměřicích kromě Azylového domu Naděje pro ženy zajišťuje péči o bezdomovce sociální ubytovna a noclehárna pro muže v gesci místní Farní charity, přičemž celková ubytovací kapacita těchto zařízení podle Ing. Martina Vebera, vedoucího odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Litoměřice, činí 44 míst. "Na území města je ovšem bezdomovců mnohem více, zhruba 70 % z nich pochází přímo z Litoměřic a blízkého okolí. Rozdíl v počtech mezi letním a zimním obdobím nebývá příliš velký. Řádově jde o jednotlivce, kteří cestují po ČR a na nějakou dobu zakotví v našem městě," říká Ing. Martin Veber. A dodává: "Péče o bezdomovce je u nás zajišťována komplexně. To znamená, že lidem bez přístřeší může být nabídnuto ubytování (sociální ubytovna, noclehárna), ošacení (šatník Diecézní charity Litoměřice), dostanou najíst (polévka), je jim poskytována sociální péče a poradenství. Protože všechny tyto osoby, o nichž na území města víme, jsou nějakým způsobem finančně zajištěny (může jít o plat, sociální dávky, plný či částečný invalidní důchod nebo o dávky pomoci v hmotné nouzi), je součástí péče o ně i pomoc při případném zakládání stavebního spoření, eventuálně využití jiného finančního produktu, samozřejmě na základě jejich dobrovolného rozhodnutí. Otázkou ovšem zůstává výše naspořených peněz a možnost pořídit si za ně jiné bydlení. Ve většině případů tyto peníze stačí jen na kauci při pronájmu bytu. Spolupráce mezi městem a nestátními neziskovými organizacemi je na výborné úrovni. Zástupci neziskového sektoru jsou členy komisí prevence kriminality, Zdravého města a komunitního plánování. Problémem zatím zůstává, jak řešit bydlení po odchodu klientů z azylových domů. Ale i to se postupně daří díky činnosti jednotlivých komisí a rozhodnutí radních vybudovat malometrážní byty v objektu Domu Naděje a v budoucnu využít k těmto účelům i prostory v bývalých kasárnách."
CHTÍT MUSÍ TAKÉ DRUHÁ STRANA...
"Vždy je důležitá pravidelná a podrobná komunikace radnice a příslušné neziskové organizace," konstatuje oblastní ředitel Naděje v Jablonci n. N. Jan Vaněček. Také on chválí vstřícnost radnice, která Naději nejenže pro zajišťování jejích služeb poskytla vzpomenutý dům, ale každoročně jí rovněž hradí významnou část provozních nákladů. "Problematiku bezdomovství je třeba pojímat komplexně, tady za účasti všech, jichž se to jakkoli týká - města, poskytovatelů sociálních a dalších služeb, zdravotnických zařízení, úřadu práce apod. Ze zkušeností vím, že to jde, ale vždy to závisí na vůli všech zúčastněných."
PhDr. Jan Heinzl, manažer pro koordinaci sociálních věcí, pověřený vedením humanitárního odboru Městského úřadu v Jablonci n. N., ujišťuje, že ani nynější propad v daňových příjmech města se v nadcházející zimě nedotkne zajištění pomoci lidem bez přístřeší prostřednictvím Naděje.
"Za extrémních klimatických podmínek bude možné zabezpečit pro osoby bez přístřeší nouzové ubytování," potvrzuje. Na druhou stranu ovšem také připomíná, že pomáhat lze pouze lidem, kteří jsou ochotni pomoc přijmout. "Například každý kurátor by měl být v rámci výkonu své agendy schopen člověku bez domova najít ubytování či zajistit další potřeby pro jeho návrat do společnosti - pokud však bezdomovec bude o to stát," říká PhDr. Jan Heinzl. Na každé radnici by si podle něho měli uvědomit, že sociální služby, jejich plánování i finanční podpora, jsou součástí veřejného rozpočtu, stejně jako třeba investice do výstavby či sportu. "Doporučuji ani nepodceňovat komunitní plánování, neboť jeho velkou výhodou je pravidelná komunikace s aktivními občany a poskytovateli sociálních služeb," dodává manažer jablonecké radnice pro koordinaci sociálních věcí.
Bc. Aleš Slavíček uzavírá: "Zůstává ještě poměrně hodně radnic, které se domnívají, že se vznikem azylového domu se do dané lokality na území města začnou stahovat problematičtí lidé. Naše dlouholetá zkušenost je opačná: Služby azylového domu využívají ti, kdo chtějí svou situaci řešit a jsou ochotni se přizpůsobit. Častou a velmi závažnou chybou je, pokud město na svém území vůči bezdomovcům zvolí pouze represi. Důležité je vytváření preventivních programů a nabízení možností. Prvním krokem je zmapování počtu lidí bez domova, potřeby těchto lidí a následně vytvoření kvalitního programu."
IVAN RYŠAVÝ
Integrační program Naděje, o. s.
Integrační program byl původně, od roku 1990, určen pro uprchlíky. Dnes pomáhá v začlenění do společnosti především lidem bez domova - bezdomovcům, ale také mladým lidem opouštějícím dětské domovy nebo ohroženým závislostmi.
Program je komplexem služeb, který je koncipován jako vícestupňový. Základním, nultým stupněm jsou nízkoprahová denní centra se streetworkem a nízkoprahové noclehárny. Na ně navazují další stupně azylového ubytování a v malé míře podporované bydlení. Většímu rozvoji žádoucího podporovaného bydlení, které by umožnilo integraci, brání nedostatek sociálních bytů.
Součástí Integračního programu jsou:
terénní služby: terénní programy (streetwork, sociální intervence v bytech) a sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi;
ambulantní služby pro děti a mládež: dětské kluby (typologicky podle zákona nízkoprahová zařízení pro děti a mládež);
ambulantní služby pro osoby bez domova: nízkoprahová denní centra, noclehárny;
pobytové služby: azylové domy;
posílení zaměstnatelnosti: job klub, vytváření pracovních příležitostí;
zdravotní péče: ordinace praktického lékaře;
duchovenská a pastorační péče;
krizové služby: zejména zimní úkryty a noclehárny, potravinová pomoc;
doplňkové služby: sociální jídelna, šatník.
Zdroj: NADĚJE, o. s.
Dům Naděje Litoměřice je se svými 18 lůžky určen výhradně ženám.
Tyto postele v Domě Naděje Jablonec nad Nisou během zimy určitě nezůstanou volné.
