V posledních letech přibývají na sídlištích panelové domy, u nichž nastal viditelný posun od betonové šedi k pestrým barvám. Ne všude je však barev používáno citlivě a vyváženě.
Porevoluční hlasy volající po zbourání panelových »králíkáren« jako domnělých symbolů zvůle totalitní moci naštěstí nebyly vyslyšeny. Zaprvé, protože to bylo finančně naprosto nereálné. Zadruhé, jak si uvědomovali někteří prozíraví odborníci, nikdo by nemohl zaručit, že chyby, ke kterým došlo při hromadném budování sídlišť, by se znovu neopakovaly, byť na jiný způsob. A zatřetí, za těch deset, dvacet i více let se paneláky navzdory všem odsudkům staly pro řadu svých obyvatel skutečným domovem. Zvítězil zdravý rozum a města a obce se vydaly lidsky i ekonomicky přijatelnější cestou regenerace panelových sídlišť.
V malém měřítku jednotlivých domů je to krok jednoznačně pozitivní jak z hlediska technického, tak psychologického. Zateplení fasády významným způsobem snižuje náklady na vytápění objektu. Nový plášť vyřeší i častý problém se zatékáním do bytů škvírami podél obvodových stěn. Uniformní šedivé paneláky také získají to, co postrádaly především: vlastní tvář. V tomto kontextu lze oprávněně hovořit o jejich humanizaci neboli polidštění.
NEJČASTĚJŠÍ POCHYBENÍ
Přesuneme-li ale pozornost od domů k sídlištním superblokům či celým obytným souborům, ukazuje se být estetický dopad humanizačních snah mnohem ambivalentnější. Kámen úrazu nevězí ve zcela pochopitelné snaze obyvatel vymanit svůj dům z monotónní šedi a viditelně jej individualizovat, ale ve způsobech, jakými toho chtějí dosáhnout. Za nejčastější pochybení pokládám použití výrazných, přebíjejících se barev a/nebo pro fasády neobvyklých, »nepřirozených« odstínů, vytváření nesourodých barevných kompozic a vzorů nerespektujících tektoniku objektu. Takové úpravy jsou v příkrém nesouladu se strohostí funkcionalistické architektury, z jejíchž estetických principů se při výstavbě panelových sídlišť vycházelo. Důsledkem toho je, že takto »humanizované« paneláky vzhledově vůbec nezapadají mezi okolní budovy (viz obr. 1).
HLEDEJME KONSENZUS
Při dobře míněném úsilí o »humanizaci« a individualizaci jednotlivých objektů se tak dostáváme z bláta do louže. V důsledku toho, že si vlastník každého domu smí na své fasádě dělat fakticky cokoliv ho zrovna napadne, není stereotyp nahrazován novou estetickou kvalitou, ale vizuálním chaosem. Proto se nabízí otázka, zda by místní samosprávy neměly urychleně začít schvalovat základní rámce limitující přípustné formy zásahů do vnější podoby domů. Pokud tak totiž neučiní, hrozí, že donedávna únavně šedivá sídliště se během pár let promění v pestrobarevný kýč. Chápu nicméně, že regulace tohoto typu bývají veřejností přijímány s nelibostí. Obzvláště v zemi, kde většina občanek a občanů ještě pamatuje léta, kdy se jednalo o nás bez nás. Proto zdůrazňuji, že stanovená pravidla by měla být výsledkem konsenzu mezi místními obyvateli, odborníky a zástupci úřadu, který bude následně na respektování dohody dohlížet. A měla by být natolik obecná, aby dávala dostatečný prostor pro invenci při vytváření detailů.
POZITIVNÍ PŘÍKLAD Z PLZNĚ
První vlaštovkou mezi českými městy se může stát Plzeň. Tamní útvar koncepce a rozvoje města se přiklonil k názoru architektů považujících filmové hrdiny, plameňáky nebo kopretiny zpodobněné na fasádách za devastaci veřejného prostoru a rozhodl se nechat si zpracovat estetickou studii - zatím pro sídliště Slovany. Jak ovšem podotýká ředitelka tohoto útvaru, nepůjde o závaznou směrnici, ale pouze o doporučení. A přesvědčit majitele, aby své paneláky nehyzdili kýčovitými obrázky nebo obřími reklamami, nebude snadné. Většinu místních obyvatel koneckonců sporné malby na fasádách nijak nepobuřují.
Na tomto místě se musím důrazně ohradit proti tvrzením, že při »humanizaci« panelových sídlišť se nedá nic pokazit, neboť hůře už vypadat nemohou. A tudíž, že hledání výše nastíněného konsenzu postrádá smysl. Nasadíme-li panelákům pseudobarokní klobouky, zničíme slovy kunsthistorika Rostislava Šváchy to, co je na sídlištích aspoň trochu zajímavé, trochu kulturní. To znamená jejich geometrickou estetiku.
A JAK PANELÁKY HUMANIZOVAT?
V první řadě je dobré držet se při volbě barevných kombinací zásady, že méně může znamenat více. A uvědomit si, že brutalistickým panelákům sluší spíš decentní odstíny, které se navíc lépe snášejí s barevně odlišnými sousedy. Oč harmoničtěji a důstojněji působí ve srovnání s křiklavě barevnými panelovými domy na Zahradním Městě linie třináctipodlažních věžáků na strašnickém sídlišti Rybníčky oděných do nevtíravého bílého kabátu (viz obr. 2 a 3).
I výrazné syté barvy mohou na panelácích vypadat elegantně, jak dokládá dvanáctipatrový dům v Pomořanské ulici v Bohnicích. Architektu Martinu Riegerovi se tam podařilo nápaditým rozčleněním fasády do kontrastních bílých a červenohnědých polí docílit optického zmenšení a oživení objektu, tedy jeho polidštění v pravém smyslu slova.
V případě nástaveb zpravidla platí, že nejpovedenější bývají ty, které zohledňují syrový výraz původní stavby a snaží se na ni co nejplynuleji navázat, tak, aby bylo dosaženo celkového souladu.
Jedním z nejzdařilejších příkladů převedení této myšlenky do architektonické praxe je dvoupodlažní nástavba na původně šestipatrovém panelovém domě v Přeštické ulici v Hostivaři. Zároveň tato realizace svým prostým bílo-modro-šedým řešením dostála i druhému základnímu předpokladu úspěšné humanizace: jednoduchosti a uměřenosti při volbě barevného provedení. Vystouplé hmoty nástavbových schodišť pak nejenže nápaditým způsobem člení jinak jednolitou severní stěnu domu, ale navíc vytvářejí v sídlištním prostředí tolik prospěšný rozlišující znak - zapamatovatelnou, ne však samoúčelnou ikonu (viz obr. 4).
NEOPOVRHOVAT, ALE POUČIT SE Z CHYB
Panelová sídliště nikdy nebyla a nejspíš ani nebudou vysněným ideálním bydlením. Vykazují ale některé kvality, kterých tradiční městské čtvrti s blokovou zástavbou nedosahují. Díky dostatku volného prostoru, obvykle čistějšímu ovzduší a množství veřejné zeleně představují zajímavou alternativu pro ty, kteří sice chtějí bydlet ve městě, ale trochu stranou velkoměstského shonu na dosah příměstské přírody. Každopádně jsou lépe uzpůsobená pro život rodin s malými dětmi. Neměli bychom jimi proto plošně opovrhovat, ale poučit se z chyb minulosti. Například takový Žižkov, dnes jedna z nejžádanějších rezidenčních čtvrtí v Praze, byl už v meziválečném období zatracován funkcionalisty a později komunistickými architekty, kteří shodně volali po jeho asanaci a nahrazení novými obytnými soubory vybudovanými v souladu se zásadami Aténské charty. Nebyla by to škoda? Pokud se stejně jako já domníváte, že ano, protože by se tím nenávratně ztratil osobitý půvab Žižkova, jeho genius loci, pak vězte, že jej mají i panelová sídliště. A neuvážené humanizační snahy by jej mohly navždy zničit.
MARTIN VESELÝ
sociální antropolog http://www.praguewatch.cz
Sdělte nám své náměty, dotazy
Jaké máte zkušenosti ve vašem městě s humanizací panelových domů z hlediska barevnosti fasád? Napište nám, s čím z našeho doporučení nesouhlasíte.
Kontakt je: e-mail: 10117@mail.fhs.cuni.cz.
Obr. 1 Dům - voják na stráži? Možná. Parodie na funkcionalistickou architekturu v každém případě.
Obr. 2 Tři domy, tři styly: příklad vizuálního chaosu v Jahodové ulici na sídlišti Zahradní Město.
Obr. 3 Ojediněle puristicky a s ohledem na harmonii celku regenerované panelové domy v ulici Pod Strání v pražských Strašnicích. Ze vzdálenosti, z níž byla pořízena tato fotografie, si jen stěží povšimnete, že dům v popředí - na rozdíl od zbytku řady - »humanizací« fasády zatím neprošel.
Obr. 4 Odbornou veřejností oprávněně oceňovaná nástavba na panelovém domě v Praze-Hostivaři.
FOTO: AUTOR
