Slezský Krnov má pohnutou historii. O zapouštění kořenů v tomto kdysi výhradně sudetském městě, o čilých kontaktech se sousedním Polskem a také o soutěži Město stromů jsme hovořili s jeho starostkou Renatou Ramazanovou.
Při letošním předávání Žezla stromů městu Havířovu jste hovořila o tom, že v Krnově nyní žije čtvrtá česká generace. Znamená to, že po druhé světové válce se tu začínalo zcela znova?
V roce 1930 se 97 % občanů Krnova přihlásilo k německé národnosti. Důsledek byl ten, že po roce 1945 musela naprostá většina obyvatel město opustit. Noví obyvatelé Krnova, kteří sem přicházeli z nejrůznějších koutů republiky, neměli k tomuto území žádný vztah. Ze svého dětství si pamatuji, že k Sudetům, k tomuto území, dosídlenému až po roce 1945, jsme měli nesmírně odtažitý vztah daný i tím, jaká tehdy panovala ideologie a jak byla traktována historie. Ty odlesky přežívají dodnes.
Navštěvují původní obyvatelé Krnova své bývalé domovy?
Navštěvují, a naše vztahy jsou velmi živé. Dvakrát za rok, v červnu a v září, k nám přijíždí autobus plný těchto původních krnovských rodáků. Červnové setkání má turistický rámec, zářijové je věnováno spíše kultuře a historii. Nejsem si vědoma toho, že by taková tradice a tak pravidelný a trvalý vztah existoval v některém jiném městě naší země. U nás vůči sudetským Němcům stále přetrvává jakási ostražitost. Je ale zbytečné obviňovat z důsledků druhé světové války lidi, kteří byli tenkrát dětmi. Tato setkání bývají připomínána i v německém tisku.
Tato setkání pořádá město?
Město ve spolupráci s krajanským spolkem sudetských Němců.
Krnov je dnes český, ale bylo by určitě vhodné zmínit jeho jednu poměrně významnou národnostní menšinu, konkrétně Řeky.
Ti přišli v hojném počtu do Krnova v roce 1949. Ještě v 60. letech 20. století byl Krnov tvořen skoro z jedné třetiny řeckým obyvatelstvem. Po roce 1974, kdy se v Řecku změnil režim, se jich mnoho vrátilo do své původní vlasti. Dnes u nás žije asi 450 osob, které se hlásí k řecké národnosti. Přesný počet je těžké odhadnout, protože za ta desetiletí je tu spousta smíšených manželství a záleží jen na lidech, ke které národnosti se cítí blíže.
Je tato národnostní menšina obohacením život města?
Zcela určitě. Od samého začátku to bylo zajímavé setkávání kultur - styl života, víra, kuchyně, styl oblékání a mnoho dalších věcí jsou dost odlišné. Každoročně se u nás konají hojně navštěvované Řecké dny. Jsem velmi ráda, že se vždy těší značné pozornosti i řeckého velvyslanectví v České republice. Na letošní rok připravujeme k Řeckým dnům velkou doprovodnou výstavu ze sbírek řeckých muzeí, věnovanou antické a byzantské době. Uskuteční se pod záštitou velvyslance Řecké republiky v ČR a řeckého ministra zahraničí. Posléze bude putovat po republice a na závěr se představí v Náprstkově muzeu v Praze.
Jistě máte i čilé kontakty se sousedními Poláky.
Krnov leží na samé hranici s Polskem. Proto Poláky celkem logicky považujeme za svého nejbližšího partnera ke spolupráci. Díky tomu jsme byli i mnohokrát oceněni v nejrůznějších evropských programech jako nejaktivnější realizátor česko-polských programů. Není to jen důsledek přílišné aktivity, ale přímo nutnosti.
Jak probíhá přeshraniční spolupráce v rámci evropského programu Česká republika - Polsko?
S polskými městy úzce spolupracujeme od roku 1990 bez ohledu na to, zda existovaly nějaké fondy či programy. Ale nynější možnosti programu využíváme rovněž velmi široce. Třeba teď budujeme s městem Głubczyce kanalizaci na obou stranách hranice podél Opavice. S městem Prudnik jsme opět spolupracovali na opravě Larischovy továrny, což je nejstarší textilní továrna v Krnově, která vznikla v roce 1862. Město ji koupilo po roce 2008, kdy jako podnik Karnola zkrachovala. Na polské straně se stavěla tvůrčí dílna, u nás se rekonstruoval jeden z jejích objektů, který ve svém nitru uchovává vzorkovnu. To jsou technicky funkční stroje, na nichž se vyráběly vzorky a zkoušely se pro budoucí produkci. Součástí vzorkovny je úplný archiv vzorků produkce, a to od roku 1862. Je to technicky nesmírně zajímavá sbírka.
Kromě toho máme řadu tzv. měkkých projektů, například dětskou česko-polskou televizi. Děti v Głubczycích mají své studio, děti v Krnově rovněž. Vytvářejí především dokumenty o životě v obou městech, své pořady si navzájem předávají a zpřístupňují je prostřednictvím internetové televize všem zájemcům.
Daří se totéž i v cestovním ruchu?
Máme nyní velký společný projekt s powiaty, které by se daly přirovnat k našim okresům. Jsem přesvědčena o tom, že Slezsko je dosud nepoznanou turistickou destinací s mnoha zajímavými kulturními památkami, protože po celou jeho historii se tu potkávaly a mísily nejrůznější vlivy - německý, polský, český, židovský. Důsledkem byl vznik specifické podoby jednotlivých výtvarných slohů. Už jsme dokončili jeden projekt, mapování aktuálního stavu služeb a turistických nabídek, a nedávno jsme podali další projekt, zaměřený na management a marketing. Nazvali jsme ho Slezsko bez hranic, protože nyní je doba, která nám umožňuje vnímat česko-polskou hranici skutečně jen jako pomyslnou čáru na mapě, vracet se ke společným kořenům a společné historii tohoto území. Na mnoha zahraničních návštěvách jsem si ověřila, že je pro ně nesmírně atraktivní poznávat jak českou, tak polskou stranu.
Dorozumíte se bez tlumočníků?
Jako děti jsme se dívaly na polskou televizi, která byla mimochodem mnohem zajímavější než ta naše, polština kolem nás zněla stále, takže jsme ji nikdy nevnímali jako cizí jazyk. Opačně totéž platí pro Poláky. Ve vnitrozemí je to trochu obtížnější, ale i tam se dorozumíme bez tlumočníků.
Jste v pořadí třetím držitelem titulu Město stromů. Jak soutěž probíhala?
Tato soutěž je zajímavá tím, že jejím cílem je usilovat o zapojení co největšího počtu občanů do tvorby veřejného prostoru, jako míst k setkávání v běžném životě. Nejde jen o zeleň, byť je velkým a pro občany zajímavým tématem. Pro náš projekt a s ním spojenou kampaň jsme zvolili jako téma pohnutou historii Krnova a uplatnili ji na zeleň - s tím, že když sázíme stromy, zapouštíme kořeny a staráme se o to, aby byla opět navázána přerušená historická kontinuita. Do kampaně bylo možné zapojit i letité akce, ať už je to soutěž o nejkrásnější balkon, zahradu, předzahrádku, či poznávací soutěže o přírodě pro děti.
Přijali občané tuto soutěž hned od začátku, brali ji jako svou?
Setkala se s velkým zájmem obyvatel, od nejstarších po ty nejmladší. Díky sponzorovi bylo možné nakoupit potřebné stromy a pořádat jejich společnou výsadbu. Za rok jsme jich vysázeli na 1300. Občany to skutečně oslovilo. Na společné výsadby stromů často přišli rodiče s dětmi, prarodiče s vnoučaty. Pro děti to bude vzpomínka na celý život a také motivace k tomu, aby tuto zeleň chránily.
Titul Město stromů je jistě úspěchem, ale vy jste získali i stříbrné ocenění v evropské soutěži Entente florale.
Popravdě řečeno, kdybychom věděli, co vše tahle soutěž obnáší, opravdu nevím, jestli bychom se do ní odvážili přihlásit. Zahraniční partneři začínali s přípravou na Entente florale tak tři roky předem, zatímco my jsme na to měli pár měsíců. Ale říkali jsme si, že to zkusíme, abychom získali na své snažení i jiný pohled, aby někdo »zvenčí« zhodnotil, zda to děláme dobře nebo špatně. A také proto, abychom posílili lokální patriotismus, který u nás velmi potřebujeme. To jsou ony kořeny, ona vazba na místo, které je sice takříkajíc na konci světa, ale je překrásné. Rovněž jsme si uvědomovali, že u nás lidé za posledních dvacet let udělali nesmírně mnoho, že se jim podařilo ze špinavé, zanedbané šedi vytvořit výstavní město, a je proto třeba, aby na ně byli náležitě hrdí.
A zvládli jste to velmi úspěšně.
Rozhodnutí padlo loni v lednu, přičemž jsme věděli, že už 6. srpna k nám do Krnova přijede mezinárodní komise architektů, které bude zajímat jak veřejný prostor, tak péče o památky, zapojení veřejnosti do života města a do rozhodovacích procesů, práce s nejrůznějšími generacemi občanů, rozsah a kvalita sociálních služeb. Že to bude komplexní pohled na město jako na organismus. Bylo nutné vymyslet projekt, trasu, která by odpovídala na hodnocené otázky, vydat k tomu publikaci s fotografiemi, přeložit ji do angličtiny. Stovky věcí to byly.
Co porota nejvíc ocenila?
Především architekturu Krnova, a to, že je skutečně zeleným městem. Líbil se jim způsob jeho rekonstrukce, jeho barevnost. Sudety bývaly okrové nebo šedivé. U nás na severu nebývá počasí pěkné. Proto, když jsme v 90. letech 20. století město obnovovali, chtěli jsme, aby mu i při chmurném počasí zůstala svěžest. Zvolili jsme dvoubarevné fasády, které sice památkáři kritizují, ale porotě se nesmírně líbily. Když jsme pak v září v Cardiffu ve Velké Británii přebírali stříbrné ocenění, byl to krásný pocit.
S polskými městy úzce spolupracujeme od roku 1990 bez ohledu na to, zda existovaly nějaké fondy či programy, uvedla Renata Ramazanová.
Občané Krnova vysázeli za rok kolem1300 stromů.
FOTO: ARCHIV
