Jasná pravidla pro pohřebnictví Dosavadní právní úprava pohřebnictví obsažená ve vyhlášce č. 18/1998 Sb., již z mnoha důvodů neodpovídala současné společenské realitě. Parlament ČR proto schválil nový zákon č. 256/2001 Sb. Náš výklad se týká pouze té jeho části, která souvisí se zřizováním,...
Jasná pravidla pro pohřebnictví
Dosavadní právní úprava pohřebnictví obsažená ve vyhlášce č. 18/1998 Sb., již z mnoha důvodů neodpovídala současné společenské realitě. Parlament ČR proto schválil nový zákon č. 256/2001 Sb. Náš výklad se týká pouze té jeho části, která souvisí se zřizováním, provozováním a rušením pohřebišť.
Zatím co vyhláška č. 18 znala pouze pojem "pohřebiště", nově přijatý zákon o pohřebnictví již rozlišuje "neveřejné pohřebiště" a "veřejné pohřebiště". Neveřejná pohřebiště jsou pohřebiště (účelová zařízení pro uložení lidských pozůstatků nebo zpopelněných lidských ostatků) pro členy příbuzenských společenství, církví, řeholních řádů, kongregací atd., jejichž zřizování, správa a rušení se obcí dotýkají pouze v minimálním měřítku.
Pro zajímavost je možno konstatovat, že nový zákon, za splnění dalších podmínek, umožňuje např. zřízení rodinných hřbitovů (hrobek, mauzolejí atd.). Jak bude tato možnost v budoucnosti využívána, je však otázka.
Zřízení veřejného pohřebiště
Veřejné pohřebiště lze zřídit na návrh obce nebo registrované církve či náboženské společnosti, které mohou zřizovat pohřebiště pouze na pozemku v jejich vlastnictví. K zřízení je třeba územní rozhodnutí, stavební povolení (pokud ho stavební řád vyžaduje) a vyjádření příslušných orgánů, kterými jsou vždy okresní hygienik a vodohospodářský orgán. Mají-li být součástí pohřebiště hroby a hrobky, je nutno předložit i výsledky hydrogeologického průzkumu o vhodnosti takového pozemku k pohřbívání.
Zákon řeší také povolení zřizování hrobů, hrobek, náhrobků a hrobových zařízení na veřejném pohřebišti, když stanoví, že k jejich zřizování není třeba povolení ani ohlášení podle zvláštních předpisů. Tento krok značně zjednodušil pozici zřizovatelů hrobů a po letech teoretických úvah o postupu při zřizování těchto staveb v podstatě kodifikoval stávající stav, kdy byly tyto stavby zřizovány bez jakékoliv oficiální procedury.
Co se ale týká hrobek a rozměrnějších náhrobků, nelze si nevšimnout, že zde může vzniknout stavba, která by pro své rozměry (např. hrobka přesahující 16 m2 základové plochy) všude jinde vyžadovala stavební povolení, nicméně na hřbitově ji může postavit každý, aniž by někomu musel předložit projekt. K ohrožení návštěvníků hřbitova může dojít např. vadnou statikou takovéto stavby.
Nově se stanovuje zřizování ochranného pásma okolo veřejných pohřebišť v šíři nejméně sto metrů. V tomto pásmu může stavební úřad zakázat nebo omezit provádění staveb, jejich změny a další činnosti, které by byly ohrožovány provozem veřejného pohřebiště nebo naopak, které by mohly ohrozit provoz veřejného pohřebiště nebo jeho důstojnost.
Vlastník pozemku (nikoliv však stavby) v ochranném pásmu má nárok na náhradu za prokázané omezení užívání pozemku. Náklady spojené s úpravami v ochranném pásmu a náhrady za prokázané omezení užívání nese provozovatel pohřebiště (jenž ovšem sám nerozhoduje o opatřeních, kterými jsou tyto náklady vyvolány).
Provozování
Veřejná pohřebiště mohou provozovat pouze obce v samostatné působnosti, registrované církve nebo náboženské společnosti (nelze tedy, aby si takové pohřebiště zřídila např. firma Poslední krok, s. r. o., ačkoliv provozuje pohřební službu, a to ani v případě, kdy jejím jediným společníkem je obec). Provozovat pohřebiště lze ovšem prostřednictvím jiné osoby - fyzické i právnické - (§ 18 odst. 2), a to na základě smluvního vztahu. Tato osoba poté jedná vůči třetím osobám vždy jménem provozovatele pohřebiště a je povinna řídit se zákonem o pohřebnictví.
Provozování veřejného pohřebiště je ze zákona (§ 16) službou ve veřejném zájmu, kterou zajišťuje obec v samostatné působnosti nebo registrovaná církev nebo náboženská společnost (dále jen provozovatel pohřebiště). Tentýž paragraf stanoví, že pokud obec nemůže zajistit provozování veřejného pohřebiště v územním obvodu své působnosti (čímž zákonodárce pravděpodobně myslel území obce, neboť jiný obvod si v rámci samostatné působnosti těžko představit), je povinna zajistit provozování veřejného pohřebiště v jiné obci v okolí na základě dohody s provozovatelem pohřebiště.
Tato povinnost obce ovšem naráží na některé, podle mého názoru zákonem neřešené problémy. Není stanoveno, co je obsahem takové dohody. Co se týká samotného provozování pohřebiště, pak není praktický důvod dohodu uzavírat, neboť § 20 mluví o uzavírání smluv o nájmu hrobových míst za rovných podmínek pro všechny subjekty a nejsou stanoveny žádné obvody pro pohřebiště. V případě, který uvádí § 5 (pohřeb lidských ostatků, který do 96 hodin nezajistila jiná osoba), je obec povinna zajistit pohřeb a je lhostejno, zda na pohřebišti provozovaném jí samotnou, nebo jiným provozovatelem. Celou situaci lze řešit analogicky jako u každého jiného subjektu, zajišťujícího pohřeb.
Dalším neřešeným problémem této nepřímo stanovené povinnosti je stav, kdy obec sice může zajistit provozování veřejného pohřebiště, ale neučiní tak. Je tedy otázka, zda v takové situaci může výše specifikovanou dohodu uzavřít.
V případech, kdy obec bude ke dni nabytí účinnosti zákona provozovat veřejné pohřebiště ve vlastnictví církve nebo náboženské společnosti, je oprávněna provozovat ho i nadále (§ 16 odst. 2).
Ovšem příslušná církev nebo náboženská společnost může do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona obci písemně oznámit, že nadále hodlá veřejné pohřebiště provozovat sama a vyzvat ji k smluvnímu vypořádání vztahů souvisejících se změnou provozovatele pohřebiště. Když to neučiní, může tak provést nejdříve za deset let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Zákon v žádném svém ustanovení neobsahuje přímo definovanou povinnost obce předat provozování pohřebiště příslušné církvi (ani termín, do kterého se tak má stát), rovněž není řešeno, jak bude probíhat vypořádání vztahů souvisejících se změnou provozovatele pohřebiště, pokud k smluvnímu vypořádání nedojde.
Ačkoliv správa pohřebišť není, až na výjimky, ziskovou záležitostí a nelze předpokládat, že by církve a náboženské společnosti projevily ve větší míře zájem o přebírání pohřebišť, v případě sporu o vydání pohřebiště by byl případný výsledek značně nejistý.
Provozovatel pohřebiště může zajišťovat činnosti spojené s provozováním veřejného pohřebiště buď sám, nebo prostřednictvím jiné osoby na základě smluvního vztahu. Tato osoba jedná ve vztahu ke třetím osobám vždy jménem provozovatele pohřebiště a je povinna plnit povinnosti uložené tímto zákonem.
K provozování veřejného pohřebiště a změnám jeho řádu je nutný předchozí souhlas územně příslušného okresního úřadu. Ten souhlas vydá, jestliže jsou splněny podmínky § 19 odst. 3. Okresní úřad má možnost vyžádat si pro své rozhodnutí podklady, jejichž šíři vyřešil zákonodárce v odst. 4 tím, že provozovatel pohřebiště je povinen předložit veškeré podklady, které si okresní úřad pro tento účel vyžádá.
Paragraf 19 stanoví obsah řádu pohřebiště. Je poměrně obsáhlý a za jednu z nejdůležitějších a zároveň zcela novou povinnost považuji ustanovení písmena h), tj. v řádu pohřebiště identifikovat osobu, jejímž prostřednictvím je pohřebiště provozováno.
Z povinností § 20 (provozovatel pohřebiště je zejména povinen) je nutno upozornit hlavně na písmeno b), to znamená na neomezování možnosti nájmu hrobového místa a uplatňování rovného přístupu při jeho sjednávání. Pod písmenem c) byla do zákona zavedena hlavně morální pravidla, především příslušný přístup k pozůstalým, zpřístupnění smutečních obřadů (tj. nejenom pohřbů) registrovaným církvím, náboženským společnostem a jiným osobám v souladu s projevem vůle osob, které sjednaly pohřbení. Za podmínky, že by veřejné pohřebiště provozovala např. církev A, nemůže na pohřbech a obřadech při výročí zesnutí pohřbeného zakázat vstup představiteli náboženské společnosti B, ať už jsou ideologické či jiné vzájemné rozpory jakékoliv.
Provozovatel pohřebiště je povinen vést evidenci související s provozováním veřejného pohřebiště (viz § 21).
Zrušení
Rozsáhlý prostor je věnován povinnostem provozovatele při zrušení pohřebiště, především přesunu ostatků, země z vsypových a rozptylových luk. Rovněž je pamatováno na náhrobky a hrobové zařízení, jejichž vlastníci mají být vyzváni k jejich odstranění do zrušení pohřebiště. Jestliže se tak nestane, bude s těmito věcmi naloženo jako s věcmi opuštěnými (§ 135 občanského zákoníku). V případě, že obec není vlastníkem, provozovatel tyto věci spolu s adresou vlastníka obci odevzdá. Když se do jednoho roku o tyto věci nikdo nepřihlásí, bude s nimi rovněž naloženo jako s věcmi opuštěnými.
Veřejné pohřebiště může být zrušeno pouze z důvodu veřejného zájmu a rozhodnutí o jeho zrušení vydává příslušný okresní úřad, který (pokud je to nutné) současně vydá zákaz pohřbívání. Veřejné pohřebiště nelze zrušit před uplynutím tlecí doby od posledního uložení lidských pozůstatků do hrobu a rovněž ne do uplynutí všech lhůt, na které byla hrobová místa pronajata. Z toho by měli zřizovatelé pohřebišť vycházet při uzavírání nájemních smluv.
Osoby, jejichž pohřeb nebyl zajištěn
Obec má nadále stanovenu povinnost (§ 5) zajistit pohřeb osoby, která zemřela na území obce nebo zde byly její pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku a jejíž pohřeb nikdo nesjednal ve lhůtě devadesáti šesti hodin od oznámení úmrtí a žádné zdravotnické zařízení neprojevilo zájem o využití lidských pozůstatků pro vědecké nebo výukové účely.
Nově je stanoveno, že osoby, u nichž nebyla zjištěna totožnost, mohou být pohřbeny pouze uložením do hrobu nebo hrobky (nemohou být zpopelněny).
Každá právnická nebo fyzická osoba, u které jsou lidské pozůstatky uloženy, je povinna informovat příslušnou obec, že ve stanovené lhůtě nikdo nezajistil pohřeb. Obec nemá pro zajištění pohřbu stanovenou žádnou konkrétní lhůtu.
Ačkoliv při aplikaci nové právní úpravy jistě vyvstanou některé další problémy, jsem přesvědčen, že tento zákon po dlouhé době (snad by bylo na místě říci: konečně) nahrazuje už dávno nedostačující vyhlášku a řeší i další otázky, které předcházející úprava zcela pominula. Pro obce, které zřejmě budou nadále nejčastějšími provozovateli pohřebišť, jsou tím určena nová a především jasnější pravidla.
Jiří Kasal
advokátní koncipient, Dačice
FOTO JAN PAVLÍČEK
