Určitě lze všeobecně souhlasit s tím, že v lidské společnosti by měl fungovat princip solidarity. Můžeme rozumět i tomu, že každý máme jiné "startovací podmínky". Podobně každý rozumný člověk jistě chápe i to, že každé etnikum má jinou kulturu, zvyky, zkrátka "svá" specifika. Ovšem právě tak má...
Určitě lze všeobecně souhlasit s tím, že v lidské společnosti by měl fungovat princip solidarity. Můžeme rozumět i tomu, že každý máme jiné "startovací podmínky". Podobně každý rozumný člověk jistě chápe i to, že každé etnikum má jinou kulturu, zvyky, zkrátka "svá" specifika. Ovšem právě tak má každá společnost stanovena základní pravidla svého fungování. Jejich dodržováním všichni její členové dávají najevo, že se s ní ztotožňují a cítí se být její součástí. V rámci těchto pravidel se lidé svobodně projevují, rozvíjejí, zkrátka žijí. Jakmile však při uplatňování těchto pravidel dojde k nerovnováze, je to špatně.
Proto se mně tolik příčí se smiřovat se skutečností, že řadu let trvá stav, kdy někdo prostředky přerozdělené od jiných, kteří je museli pracně vydělat, nevyužívá k účelům, na něž byly určeny. A to už vůbec nemluvím o způsobu, jakým je někdy bezostyšně nárokuje a případně "vrací". Jenže to je přece dlouhodobě neudržitelná praxe, nehledě na velmi nebezpečný signál, který tak vysíláme nastupující generaci.
V naší společnosti jsou dlouhé roky někomu tolerovány skutky, které se jiným nepromíjejí. Proč se například běžně setkáváme s tím, že jen u někoho se nestíhá jízda bez řidičského oprávnění, nebo jízda automobilem bez technického osvědčení?
Každý z nás by mohl vyjmenovávat další a další podobné příklady, ale šlo by jen o konstatování toho, co se ví, před čím však - až na výjimky - stále zavíráme oči či hledáme jádro problému jinde, než skutečně je.
Přitom všichni jsme už dnes svědky toho, jak nezdravé ovoce podobná "tolerance" nese. Vždyť jednou z nesčetněkrát historií ověřených pravd je, že "největším lákadlem ke špatným skutkům je naděje na beztrestnost" (Cicero). Dokladem toho je dnes mimo jiné i nebývalý nárůst četnosti a závažnosti trestných činů páchaných dětmi.
Nepsala bych tyto řádky, kdybych sdílela názor o neřešitelnosti problému. Je jasné, že náprava nemůže být ani jednoduchá, ani rychlá. Je třeba nastartovat celý komplex vzájemně propojených opatření, neboť jakékoli pouze dílčí nesystémové kroky jsou jen zbytečným plýtváním finančními prostředky a energií.
Nejdůležitější roli však hraje vůle tento problém skutečně řešit. Jsou tu subjekty, které si přejí řešení, a ty, jež jsou k tomu kompetentní a nápravu mohou prosadit. Společně tak máme šanci tento dlouhodobý proces nastartovat. Začněme tím, že přestaneme "strkat hlavu do písku", uplatňujme důsledně stejný přístup ke všem tak, aby ti, kdo si jsou vědomi svých práv i povinností a dodržují "pravidla hry", nebyli znevýhodňováni vůči jiným, kteří tak nečiní.
Ing. IVANA ČERVINKOVÁ
starostka Kostelce nad Orlicí
