Použité baterie a akumulátory se až na některé výjimky tradičně považují za nebezpečný odpad. Vzhledem k rychlému technologickému pokroku však vzniká otázka, zda zařazení použitých baterií nebo akumulátorů mezi nebezpečné odpady skutečně odpovídá realitě.
Galvanické články, z nichž bývají sestaveny, jsou konstruovány na bázi různých kovů, včetně mimořádně toxického kadmia, rtuti nebo olova. Jako elektrolyt se používají různé kyseliny nebo hydroxidy, které patří mezi silné žíraviny. Toto jsou hlavní důvody, proč je v katalogu odpadů většina »baterkářských« položek označena za nebezpečný odpad.
PRŮMYSLOVÉ BATERIE
Poměrně jednoduchá odpověď je u průmyslových a automobilových baterií. Vesměs jde o tzv. otevřené akumulátory s kapalným elektrolytem na bázi kyseliny sírové nebo hydroxidu draselného. Z hlediska používaných elektrod v drtivé míře převažují niklkadmiové či olověné akumulátory. Při nesprávném nakládání s průmyslovými nebo automobilovými bateriemi hrozí rozlití elektrolytu, poleptání pracovníků apod.
Je tedy evidentní, že tyto akumulátory naplňují minimálně dvě nebezpečné vlastnosti - následnou nebezpečnost a korozivitu. Kromě řádné evidence těchto nebezpečných odpadů je nutné zabezpečit co nejbezpečnější skladování v certifikovaných kontejnerech, ekoskladech nebo prostorách s řádným vodohospodářským zajištěním (podlahy se speciálním nátěrem apod.). Skladové místnosti by měly být dobře větrané kvůli výparům z elektrolytu a pracovníci manipulující s bateriemi by měli být vybaveni rukavicemi, speciálním pracovním oblečením a brýlemi.
NEBEZPEČNOST JE MINIMÁLNÍ
Přenosné baterie a akumulátory (neboli suché galvanické články) prošly za posledních dvacet let zásadními technologickými změnami. Evropskou směrnicí 91/157/ES bylo v roce 1991 zakázáno uvádět na trh baterie s obsahem rtuti. Všichni renomovaní výrobci i dovozci baterií na evropský trh se museli přizpůsobit a změnit výrobní technologie. Sám jsem byl svědkem, když v roce 1993 nový majitel výrobního závodu ve Slaném (firma Ralston, nyní Energizer) kompletně měnil technologické zařízení výroby zastaralých Leclancheových galvanických článků za moderní výrobní linky zinkochloridových baterií. Nyní se na trh dodávají v rámci sortimentu nenabíjecích baterií pouze zinkochloridové, zinkouhlíkové nebo lithiové baterie s naprosto zanedbatelným obsahem rtuti. Problémem mohou být baterie z nelegálních dovozů do ČR, vyráběné na zastaralých linkách, které byly v devadesátých letech odprodávány zejména do Číny.
Je zajímavé, že v rámci zpětného odběru ještě dnes mezi odevzdávanými bateriemi nacházíme více než 15 let staré galvanické články, například značku MyDay, která pochází z původní výroby státního podniku Bateria Slaný. Nicméně platí, že jediným legálním nositelem rtuti v rámci baterií jsou v současnosti jen malé knoflíkové alkalické články, v nichž je povolen obsah Hg do 2 %.
Následná nebezpečnost sbíraných baterií tedy byla za poslední dvě desetiletí velmi významně zredukována. Spotřebitelské (přenosné) baterie navíc mají vždy elektrolyt v pevném či gelovém skupenství, takže jejich korozivita je minimální, snad jen s výjimkou baterií dlouhodobě skladovaných pod vlivem atmosférických podmínek.
PŘICHÁZEJÍ NOVÉ TYPY
Dalším významným krokem v boji proti přítomnosti toxických kovů v bateriích bylo přijetí nové evropské směrnice o bateriích (2006/66/EU), zakazující uvádět na trh baterie s vyšším obsahem kadmia. Spotřebitelé si tak už mohou kdekoliv koupit tzv. niklmetalhydridové či lithium-iontové dobíjecí baterie, které úspěšně nahradily původní niklkadmiové akumulátory. Postupná obměna nastala i u zdrojů elektrické energie v přenosných elektrospotřebičích. S niklkadmiovými akumulátory se ale ještě setkáváme u ručního nářadí (akuvrtačky a akušroubováky), pro něž dosud chybí náhradní řešení. Výjimka pro akunářadí podle evropské směrnice bude brzy přezkoumána, takže niklkadmiové články patrně do několika let ze spotřebitelského sektoru zcela zmizí.
Příkladem, kdy legislativa zaostává za technologickým pokrokem, jsou moderní lithiové články. Používají se v digitálních fotoaparátech, mobilních telefonech, laptopech a dalších elektronických zařízeních. Velkou výhodou těchto článků je jejich nízká hmotnost a vysoká energetická účinnost. Tyto jistě příznivé technologické vlastnosti jsou však vyváženy vysokou reaktivitou a hořlavostí, což platí zejména u kovového lithia používaného v nedobíjecích primárních bateriích. K prudké reakci (výbuchu, zahoření) baterie může dojít například kvůli chybě při její výrobě, mechanickému porušení plastového krytu nebo jejich kontaktu s vodou. Při zpětném odběru použitých lithiových baterií by tyto články neměly být nikdy skladovány ve vlhku nebo za zvýšených teplot. Přes výše uvedená rizika nejsou použité baterie ani akumulátory s obsahem lithia považovány za nebezpečný odpad. Pro transport lithiových baterií naštěstí platí mezinárodní předpisy ADR, které však v praxi často nejsou dodržovány.
Pro provozovatele kolektivního systému, sběrných dvorů či prodejen elektro je jistě příjemné, že přenosné baterie mohou být sbírány v režimu »neodpadářského« zpětného odběru. Rizika poškození životního prostředí byla díky eliminaci obsahu těžkých kovů v bateriích významně omezena. To však neznamená, že bychom mohli nakládání s použitými přenosnými bateriemi podceňovat. Proto všem, kteří zacházejí s použitými bateriemi a akumulátory, doporučujeme seznámit se s bezpečnostními pokyny, například na www.ecobat.cz.
PETR KRATOCHVÍL
ECOBAT, s. r. o.
Následná nebezpečnost sbíraných baterií byla za poslední dvě desetiletí velmi významně zredukována.
Jediným nositelem rtuti v rámci baterií dnes už jsou jen malé knoflíkové alkalické články.
FOTO: ARCHIV
