V našem právním řádu je smlouva o půjčce upravena v občanském zákoníku a právní úprava smlouvy o úvěru je obsažena v ustanoveních § 497 až 507 obchodního zákoníku. Aby se tato ustanovení smlouvy o úvěru mohla použít, musí konkrétní smlouva v základním ustanovení zahrnovat podstatné části...
V našem právním řádu je smlouva o půjčce upravena v občanském zákoníku a právní úprava smlouvy o úvěru je obsažena v ustanoveních § 497 až 507 obchodního zákoníku. Aby se tato ustanovení smlouvy o úvěru mohla použít, musí konkrétní smlouva v základním ustanovení zahrnovat podstatné části smlouvy. Podle základního ustanovení se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. To vše se vztahuje i na obce, které možnosti uzavřít smlouvu o úvěru rovněž využívají.
Uvedené ustanovení má pouze jediný odstavec. Případný druhý odstavec, který by určoval písemnou formu této smlouvy, není zařazen. To znamená, že smlouva o úvěru může mít i ústní formu. V praxi tomu však tak nebývá.
Současně platí podle ustanovení § 262 odst. 4, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany. Ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Smlouva o úvěru se od smlouvy o půjčce liší. U smlouvy o půjčce není podstatnou náležitostí smlouvy sjednání úroků. Smlouva o půjčce není konsenzuální povahy, ale je reálným kontraktem. To znamená, že vznik smlouvy o půjčce předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Předmětem půjčky pak nemusí být jen peněžní prostředky, ale i jiné věci určené druhově.
Podstatnými částmi smlouvy o úvěru jsou:
určení věřitele a dlužníka;
určení částky nebo limitu úvěru ve stanovené měně;
závazek věřitele poskytnout peněžní prostředky;
závazek dlužníka k vrácení částky úvěru a zaplacení úroku.
Předmětem jsou peněžní prostředky ve stanovené měně. Smlouva je uzavřena dohodou o poskytnutí peněžních prostředků, tedy nikoliv faktickým poskytnutím těchto prostředků.
Přestože zákon označuje smluvní strany za věřitele a dlužníka, poukazuje se v odborné literatuře na skutečnost, že úvěrová smlouva je smlouvou synallagmatickou, kdy obě strany jsou si vlastně dlužníky i věřiteli navzájem. Strany si mohou určit peněžní prostředky, jež jsou předmětem smlouvy, i v jiné než české měně, pokud to není v rozporu s devizovými předpisy. Jestliže se strany nedohodnou jinak, je dlužník povinen vrátit peněžní prostředky v měně, v níž mu byly poskytnuty, a v téže měně platit úroky.
Souvisící veřejnoprávní úpravou je přitom devizový zákon. Banky mohou obchodovat devizovými hodnotami nebo poskytovat peněžní služby bez devizové licence i devizového povolení. Ze současného znění devizového zákona tedy pro banky nevyplývá žádné omezení pro poskytování úvěrů v cizí měně.
ÚPLATA
Kogentní ustanovení § 499 obchodního zákoníku, uvedené v § 263, určuje: "Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele." Protože jsou ostatní ustanovení obchodního zákoníku (kromě základního ustanovení) pro tento smluvní typ dispozitivní, velmi záleží na smluvním ujednání. Široce se i zde uplatňuje zásada smluvní volnosti.
Věřitelem ve smlouvě o úvěru může být banka nebo jiný subjekt. Dlužníkem pak může být jakýkoliv subjekt.
Smlouvu o úvěru řadíme mezi tzv. typové (absolutní) obchody. Tyto smlouvy se totiž podle § 261 odst. 3 obchodního zákoníku řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků (nemusí to být podnikatelé, kteří by byli při vzniku závazku v podnikatelském vztahu, ani podnikatelé obecně). Rozdíl mezi věřiteli spočívá jen v tom, že pouze ti, jejichž předmětem činnosti je poskytování úvěru, mohou za převzetí závazku sjednat úplatu. Tato úplata bývá jednorázová nebo činí zpravidla 0,5 až 1 % ročně.
LHŮTA K UPLATNĚNÍ NÁROKU NA ÚVĚR
Dlužník je oprávněn uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků v době stanovené ve smlouvě.
Je-li tato doba ve smlouvě stanovena, není oprávněná ta žádost, která je podaná před počátkem této doby nebo po jejím skončení.
Není-li tato doba ve smlouvě stanovena, může dlužník nárok uplatnit, dokud poskytnutí úvěru některá strana nevypoví. Není-li tedy doba ve smlouvě stanovena, může dlužník uplatňovat nárok již od okamžiku uzavření smlouvy až do doby výpovědi.
Nestanoví-li smlouva jinou výpovědní lhůtu, může poskytnutí úvěru vypovědět dlužník s okamžitou účinností a věřitel ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena dlužníku. To se týká rovněž smluv uzavřených na dobu určitou.
Věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu.
Sjednání doby, kdy má dojít k poskytnutí úvěrové sumy, a sjednání data splatnosti dluhu není podmínkou platnosti smlouvy. Bankovní praxe však věnuje těmto otázkám značnou pozornost, stejně tak i dalším otázkám, které zákon nepředepisuje, zejména ujednáním zajišťovacím a sankčním.
Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem.
ÚROKY
Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona (v současné době není žádná úprava, která by stanovila nejvyšší přípustné úroky; je však nutno respektovat dobré mravy a poctivý obchodní styk).
Nejsou-li úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
Přednost je třeba dát úpravě výše úroků ve smlouvě. Pokud tomu tak není, měl by být zřejmě za rozhodující vzat úrok, který se výrazněji neodchyluje od úroků bank v místě sídla dlužníka, a to v době uzavření smlouvy (viz § 502 obchodního zákoníku). Tento úrok se však nemusí zjišťovat jednoduchým způsobem a mohou být činěny pokusy o zpochybnění jeho výše. Jestliže by strany sjednaly úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
Sazby bank se v některých případech odvíjí od sazeb vyhlašovaných ČNB. Jde zejména o sazbu diskontní, za kterou jsou poskytovány úvěry komerčním bankám a státu Českou národní bankou. Změna diskontní sazby má signální efekt. Komerční banky obvykle reagují na změnu diskontní sazby změnou úroků z úvěru, resp. vkladů.
Mnoho bank uzavírá úvěrové smlouvy s klienty ve vazbě na svou základní sazbu pro poskytování úvěrů (nazvanou například jako základní zápůjční sazba, referenční sazba apod.), jejíž změna nemá sice přímou vazbu na změnu diskontní sazby ČNB (podle některých obchodních podmínek tuto vazbu mít může), neboť základní sazbu si stanovuje a vyhlašuje každá banka sama, přesto však dochází k realizaci signální funkce změny diskontní sazby.
Úrok mívá obvykle dvě komponenty a sestává ze:
základní - referenční sazby, vázané na PRIBOR nebo LIBOR (anebo EURIBOR);
marže banky.
Marže banky vyjadřuje ocenění bonity klienta a podstupované riziko. Tato konstrukce úroku platí pro termínované úvěry. Konstrukce pro kontokorent není shodná, neboť se musí vzít v úvahu i možnost okamžité disponibility finančních prostředků; úroky jsou proto vyšší.
V pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úroků se týká doby jednoho roku. Mohlo by však dojít k realizaci bankovních obchodních zvyklostí (viz § 264 odst. 2 obchodního zákoníku). Přitom podle bankovních obchodních zvyklostí se počítá rok jako 360 dnů.
Závazek platit úroky pro úvěry splatné do doby jednoho roku je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatny i úroky, které se ho týkají.
Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatné i úroky z této splátky.
VRÁCENÍ ÚVĚRU
Jak jsme již uvedli, kromě základního a jednoho dalšího kogentního ustanovení, platí pro tento smluvní typ ostatní text obchodního zákoníku podpůrně, není-li stranami dohodnuto jinak. To se týká i možnosti dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky dříve. Není-li dohodnuto jinak, je dlužník oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve smlouvě. Úroky je pak povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Doba splatnosti závazku je tedy stanovena ve prospěch dlužníka.
Vzhledem k dispozitivnosti textu zákona se však ustanovení o placení úroků jen do dřívějšího vrácení peněz v bankovní praxi téměř neuplatňuje. Smluvní ujednání méně příznivější než text zákona se přitom odůvodňuje možnými ztrátami při náhradním umístění volných prostředků.
Nepůjde-li o případ dřívějšího vrácení, je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. Lhůta "do jednoho měsíce" se tedy uplatní, jen nebude-li sjednána lhůta jiná.
ZAJIŠTĚNÍ ZÁVAZKŮ
Zanikne-li nebo zhorší-li se za trvání smlouvy zajištění závazku vrátit poskytnuté peněžní prostředky, je dlužník povinen doplnit zajištění na původní rozsah. Jestliže tak dlužník neučiní v přiměřené lhůtě, může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky (viz § 505).
Zde stanovené odstoupení je speciální a bylo zákonem č. 370/2000 Sb., tj. harmonizační novelou, doplněno textem: Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.
Je-li dlužník, podle § 506 obchodního zákoníku, v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Toto ustanovení je rovněž speciálním ustanovením k možnostem odstoupení od smlouvy, které jsou stanoveny obecně ustanoveními § 344 a následujícími obchodního zákoníku. Toto ustanovení bylo harmonizační novelou doplněno stejným textem jako § 505.
Dále je určeno, že mají-li být poskytnuté peněžní prostředky podle smlouvy použity dlužníkem pouze k určitému účelu (§ 507) a dlužník je použije k účelu jinému, nebo jestliže jejich použití k smluvenému účelu je nemožné, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky s úroky. I zde je, k obecné úpravě, speciální možnost odstoupení od smlouvy. I toto ustanovení bylo harmonizační novelou doplněno stejným textem jako § 505.
Dříve, před doplněním textu k § 505, 506, 507, bylo doporučováno následující řešení:
Vzhledem k některým judikátům je možno doporučit začlenit do smlouvy ustanovení o tom, že zajištění trvá i v případě oprávněného odstoupení věřitele od smlouvy. Stejnou klauzuli by bylo vhodné zahrnout do smluv o zástavním právu nebo do ručitelského prohlášení atd. Toto začlenění jsme doporučovali, přestože jsme se domnívali, že zajištění a ručení i bez tohoto začlenění nadále trvá.
Správně to vyjádřila I. Pelikánová (viz Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, LINDE PRAHA - Právnické a ekonomické nakladatelství B. Hořínkové a J. Tuláčka Praha, 1997, s. 370-372.): "Pohledávka na vrácení peněžních prostředků poskytnutých na základě úvěrové smlouvy odstoupením nezaniká, a proto nezaniká ani zajištění této pohledávky. Je to stále pohledávka z uzavřené smlouvy, přestože od ní věřitel odstoupil."
K ustanovení § 506 obchodního zákoníku bylo již v odborném tisku publikováno stanovisko (Právní rozhledy č. 5/1996, s. 227): "Ustanovení § 506 obchodního zákoníku je speciálním ustanovením k obecnému ustanovení § 351 odst. 2 obchodního zákoníku. Proto při odstoupení od smlouvy věřitelem pro nesplácení úvěru dlužníkem budou nadále platně účtovány úroky z úvěru i úroky z prodlení tzv. sankční úroky v zákonné (§ 369 obchodního zákoníku) nebo smluvené výši." To platí, pokud nebyly sjednány v rozporu s dobrými mravy. Toto ujednání by přitom nepožívalo právní ochrany, pokud by bylo učiněno v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku.
V praxi žel často dochází k situaci, kdy dlužník ze smlouvy o úvěru nesplnil svůj závazek vrátit peněžní prostředky a zaplatit úroky. Zájmem věřitele je mít pro takovéto případy sjednáno vhodné smluvní řešení. Obsahem příslušného ustanovení smlouvy by byla mj. specifikace aktuální dlužné částky, která by se skládala jednak z částky představující nevrácené peněžní prostředky (jistinu) a jednak z částky nezaplacených úroků.
Další smluvní ustanovení by určovalo ukončení úročení podle úvěrové smlouvy ke dni splatnosti poslední splátky dlužníka. Věřitel by však ode dne následujícího po dni ukončení úročení a ukončení smluvního vztahu požadoval úrok podle zákona ze součtu nevrácených peněžních prostředků (jistiny) a nezaplacených úroků.
Vzhledem k dispozitivnosti právní úpravy (s výjimkou kogentních ustanovení) se domníváme, že je možno ve smlouvě stanovit, že ke stanovenému datu, pokud dlužník neplní svoje povinnosti, dojde k ukončení smluvního vztahu a určí se nová celková dlužná částka skládající se z peněžních prostředků, které nebyly vráceny, a z úroků. Celkovou novou dlužnou částku je povinen dlužník vrátit. Pokud by tak neučinil, je možno podle našeho názoru oprávněně částku úročit.
Postavení věřitele mohou přitom posílit i některá řešení, která nejsou v právní úpravě řazena mezi právní zajišťovací instituty, postavení věřitele však posilují (například sjednání pojištění). Pro případ prodlení dlužníků bývají ve smlouvě sjednány přísné postupy vůči nim.
K zajištění pohledávek z úvěrů lze použít prakticky všech zajišťovacích institutů (používaných k zajištění obchodních závazků) tak, jak o nich přehledně pojednává S. Plíva a další autoři.
KAREL MAREK
