Moderní informační technologie (IT) pomáhají také ke zvýšení bezpečnosti a pořádku. V poslední době se integrují do celků, jež nazýváme Integrace informačních systémů ochrany bezpečnosti občanů ve městě, kam patří i kamerové systémy.
V ČR netvoří instalované kamerové systémy navzájem propojený celek, zřizují se účelově. Tisíce kamer i kamerových systémů monitorují různé objekty, obchody, areály, dopravní centra či benzínové pumpy a patří různým subjektům.
Pokud se jedná o městské kamerové dohlížecí systémy, sledování a vyhodnocování kamer většinou zabezpečuje obecní či městská policie. Policie ČR se podílí zhruba 10 %. Na podporu preventivních programů měst stát každoročně vyčleňuje finanční prostředky, které spravuje Ministerstvo vnitra. Kamerové systémy, zejména s digitální technologií, dokáží mnoho věcí, např. identifikovat osoby, odcizené automobily, odložené předměty či signalizovat rychlost vozidel.
OCHRANA PRÁV A SVOBOD
Společnost vyžaduje dodržování lidských práv a základních svobod v každodenním životě a jejich důslednou aplikaci soudy, správními úřady a jinými vykonavateli veřejné moci. Používání kamerových systémů se přímo dotýká lidských práv. Listina základních práv a svobod (dále Listina) v čl. 7 odst. 1 zaručuje dvě práva, která se z pohledu kamerových systémů jeví protichůdně: právo na nedotknutelnost osoby a právo na nedotknutelnost jejího soukromí.
Pokud bychom definovali ústavněprávní terminologií ta práva, k jejichž ochraně by měly kamerové systémy sloužit nejvíce, bylo by to právo na život, na nedotknutelnost osoby (tj. právo na fyzickou i psychickou integritu) a právo vlastnit majetek. Mezi práva, jimž mohou být kamery na újmu, patří právo na soukromí (identické s právem na soukromý život), právo na rodinný život a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů.
Existují však i situace, kdy ochrana soukromého života a ochrana osobních údajů musí být alespoň z části suspendována ve prospěch ochrany života, zdraví a majetku. V právním státě však nelze libovolně omezit práva (viz čl. 2 a 4 Listiny).
Právo na soukromý a rodinný život je nezadatelné, nezcizitelné, univerzální a stejné pro všechny. Jeho omezení je možné pouze a jenom na základě zákona. Naproti tomu ochrana proti zneužití osobních údajů musí být nějak legálně vymezena. Pokud by takové údaje nebylo nutné vůbec shromažďovat a zpracovávat, nemusela by existovat ani jejich ochrana. Nejsou tedy každé lidské bytosti vlastní a nejde o základní lidské právo v jeho klasickém pojetí.
KAMEROVÉ SYSTÉMY A ZÁKONY
Nejdůležitější zákony z hlediska problematiky městských kamerových systémů jsou:
zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR;
zákon č. 553/1991 Sb., o Obecní policii;
zákon č. 101/2000 Sb., o Ochraně osobních údajů a změně některých zákonů.
Stanovují legální důvody, pro něž lze právo na ochranu soukromí suspendovat (monitorování veřejných prostranství nebo veřejně přístupných míst, kde výkon práva na soukromý život není prakticky možný).
Složitější je to s ochranou osobních údajů. Záznamy z kamerových systémů jsou osobními údaji ve smyslu § 4 písmena a) zákona č. 101/2000 Sb. Právní režim ochrany osobních údajů a nakládání s nimi je stanoven obecně v zákoně o ochraně osobních údajů, zvláštní ustanovení obsahuje zákon o policii a zákon o obecní policii.
Pokud se nejedná o citlivý osobní údaj (údaj o původu, vyznání, přesvědčení nebo jiných zvláště intimních sférách osobního života vyjmenovaných v § 4 písmena b) zákona č. 101/2000), nemá policie povinnosti správce osobních údajů podle ustanovení § 5 odst. 1, § 11 a § 12 zákona.
Další podmínkou však je, že jde o činnosti stanovené taxativně tímto zákonem (např. zajištění veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů). V případě, že nejde o výjimku stanovenou § 3 odst. 6 zákona, vztahuje se na zpracování osobních údajů celý zákon jako obecný předpis a také relevantní ustanovení zákona o policii a zákona o obecní policii jako norem zvláštních.
OPRÁVNĚNÍ PŘI SPRÁVĚ KAMEROVÝCH ZÁZNAMŮ
Oprávnění pořizovat záznamy z kamerových systému upravují zákony o policii a obecní policii analogicky. Způsob vhodného uveřejnění zákon neupřesňuje. Za »vhodné uveřejnění« považujeme především označení monitorovaného místa příslušnými upozorněními a symboly a dále sdělení na webu nebo v tisku.
Oproti oprávnění provozovat městské kamerové systémy, jehož úprava je v zákoně o policii a v zákoně o obecní policii v podstatě stejná, jsou povinnosti při ochraně osobních údajů a tedy i míra použití obecného právního předpisu, kterým je zákon č. 101/2000Sb., různé. Zásadní je i otázka délky doby, po kterou lze osobní údaje zpracovávat. Osobní údaje je možné uchovávat jen po dobu nezbytnou k účelu jejich zpracování. Technické stanovení doby, po které je účelnost uchovávaných údajů revidována, jsou maximálně 3 roky.
I přes jisté výkladové obtíže uplatňuje své dozorové pravomoci Úřad pro ochranu osobních údajů. Je nutné, aby si správce osobních údajů (policie nebo obecní policie) vždy uvědomoval, zda koná některou z činností, u níž zákon vyjímá určité povinnosti správce osobních údajů nebo nikoliv. Hodnocení vlastní činnosti vede k závěru, v jakém rozsahu se na danou činnost vztahuje zákon o ochraně osobních údajů. Na aplikaci zvláštních ustanovení o zpracování osobních údajů v zákoně o policii či obecní policii toto vynětí nemá vliv.
Pojem »soukromý život«
Pojem soukromý život, analogický s pojmem právo na soukromí, specifikoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ve svých judikátech dospěl k závěru, že »soukromý život« nelze vyčerpávajícím způsobem definovat. Určení pohlaví, jméno, sexuální orientace a sexuální život jsou důležitými součástmi osobní sféry člověka, kterou chrání článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Bylo by restriktivní omezit intimní sféru, kde každý může vést svůj osobní život podle svých představ a vyloučit z něj vnější svět. Respektování soukromí zahrnuje i právo člověka navazovat a rozvíjet vztahy se svými bližními.
Důležitý je i judikát Evropského soudu pro lidská práva Leander versus Švédsko z roku 1987, v němž soud podřadil pod pojem soukromého života též přístup ke spisům obsahujícím osobní informace. Přístup může být povolen tomu, kdo prokáže, že jedná ve »vyšším« zájmu, jenž je určitým způsobem a zřejmě i zákonně aprobován. Podobným způsobem zakotvuje ochranu osobního života i čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Sledování a vyhodnocování kamer zabezpečuje většinou městská a obecní policie.
ILUSTRAČNÍ FOTO: ARCHIV AUTORŮ
