Výše uvedenou možnost, tedy uzavření veřejnoprávní smlouvy s diskutovaným obsahem, podporuje i názor publikovaný v odborné literatuře1), který se zabýval otázkou, co může být předmětem veřejnoprávní smlouvy podle novely zákona o obecní policii. Uvádí se, že »v § 3a odst. 1 a 3 písm. b) zákona o...
Výše uvedenou možnost, tedy uzavření veřejnoprávní smlouvy s diskutovaným obsahem, podporuje i názor publikovaný v odborné literatuře1), který se zabýval otázkou, co může být předmětem veřejnoprávní smlouvy podle novely zákona o obecní policii. Uvádí se, že »v § 3a odst. 1 a 3 písm. b) zákona o obecní policii, který pojednává o veřejnoprávní smlouvě týkající se rozšíření územní působnosti obecní policie, se mluví obecně o 'úkolech podle tohoto nebo zvláštního zákona'. Podle § 1 odst. 2 zákona o obecní policii obecní policie zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce a plní další úkoly (v oblasti samostatné i přenesené působnosti obce - zákon neobsahuje žádné omezení, které by jednu či druhou možnost vylučovalo), pokud tak stanoví tento nebo zvláštní zákon«. Dále se pak uvádí, že »na základě veřejnoprávní smlouvy podle § 3a zákona o obecní policii je proto možné, aby obecní policie jedné obce vykonávala na území jiné obce (jiných obcí) jakékoliv úkoly, které jsou do působnosti obecní policie zákonem svěřeny, a to jak v oblasti samostatné, tak v oblasti přenesené působnosti«. Dále je pak v publikovaném textu uvedeno, že »ustanovení § 3a odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona o obecní policii jsou speciálními ustanoveními k § 63 zákona o obcích (obcím umožňuje uzavírat mezi sebou pouze takové veřejnoprávní smlouvy, jejichž předmětem je výkon přenesené působnosti), a mají proto před ním přednost«. Je také uváděno, že »pokud by předmětem veřejnoprávní smlouvy podle § 3a zákona o obecní policii mohla být jen přenesená působnost, nebylo by možné takové veřejnoprávní smlouvy vůbec aplikovat. Důvodem je skutečnost, že výkon povinností a oprávnění strážníka podle § 10 až § 23 zákona o obecní policii je výkonem samostatné působnosti obce. Podle § 8 zákona o obcích platí, že upravuje-li zvláštní zákon působnost obcí a nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, jde vždy o samostatnou působnost. Zákon o obecní policii nestanoví nikde, že by výkon oprávnění a povinností strážníka obecní policie podle těchto ustanovení byl výkonem přenesené působnosti obce, jde tedy podle § 8 zákona o obcích o působnost samostatnou. Výkonem přenesené působnosti je pouze to, co zákon takto výslovně označí (např. projednávání přestupků v blokovém řízení).
Pokud by ale nebylo možné, aby strážníci obecní policie vykonávali na základě veřejnoprávní smlouvy na území jiné obce svá oprávnění podle § 10 až § 23 zákona o obecní policii, nemohli by vykonávat vůbec žádnou pravomoc (např. ukládání pokut za přestupky v blokovém řízení). Právní teorie zná v souvislosti s výkladem právních norem výklad ad absurdum, tzn. dovedení věci do absurdních a nesmyslných závěrů. Nastane-li při výkladu právních norem něco takového, výklad vedoucí k nesmyslným závěrům se odmítá. To je i případ veřejnoprávních smluv podle § 3a zákona o obecní policii. Vykládalo-li by se, že jejich předmětem mohou být jen záležitosti v oblasti přenesené působnosti, znamenalo by to, že by daný institut nešel v praxi vůbec aplikovat. Na základě argumentu výkladu ad absurdum je proto třeba takovou interpretaci dotčených ustanovení odmítnout.
Předmětem veřejnoprávních smluv podle § 3a zákona o obecní policii proto mohou být jakékoliv úkoly obecní policie svěřené jí zákonem, a to jak v oblasti samostatné, tak přenesené působnosti«.
KOORDINAČNÍ DOHODY MEZI POLICIÍ A OBCEMI
Zabezpečit ochranu veřejného pořádku pomocí kamerového systému jde ovšem také jinak. Zákon č. 273/2008 Sb, o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také »ZoPČR«), obsahuje ustanovení, na jehož základě je možno »zajistit« i funkční dohledový kamerový systém v obci, a navíc tak, že obec za jeho provozování nebude mít vůbec žádnou odpovědnost ve smyslu ZoOU. Jedná se o využití § 16 ZoPČR. Ten stanoví pravidla spolupráce mezi Policií České republiky (PČR) a obcemi, a to formou tzv. koordinačních dohod. Není účelem tohoto článku komentovat ustanovení jako takové, nicméně je třeba zmínit právě odst. 3 citovaného ustanovení, který stanoví alespoň rámcově obsah koordinační dohody tak, že »Koordinační dohoda obsahuje zejména a) formy a nástroje nepřetržité koordinace obce a útvaru policie při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v obci, b) úkoly obce a útvaru policie v oblasti předcházení protiprávním jednáním porušujícím veřejný pořádek v obci, c) úkoly obce a útvaru policie při porušení veřejného pořádku v obci, d) podíl obce a útvaru policie na zajištění plnění úkolů podle písmen b) a c), e) formy a nástroje hodnocení plnění úkolů podle písmen b) a c) a odstraňování případných zjištěných nedostatků, f) dobu, na kterou je uzavírána, a konečně g) poskytování finančních prostředků«.
Že koordinační dohoda je či může být nástrojem vhodným a také prospěšným, se lze přesvědčit i v odborné literatuře. Ta např. v článku »Koordinační dohody - formalita, nebo užitečný nástroj proti alibismu?« od Benedikta Vangeliho2) se lze dočíst, že »je zřejmé, že koordinační dohody nejsou přínosem ve smyslu nějakého zcela nového oprávnění pro policii, představují spíše zákonné ukotvení určitého pevnějšího mechanismu spolupráce na místní úrovni. Mohou pomoci do budoucna se vyhnout často se vyskytujícím situacím, kdy si obec stěžuje na místní policii, že to či ono nedělá či dělá nedostatečně, neboť písemná dohoda bude jasně stanovovat, co kdo v této oblasti dělá, a nebude již možné (pro obě strany) se tak snadno vyhýbat plnění toho, k čemu se konkrétně zavázaly. Bude-li tedy např. něco obec chtít po policii, je třeba to dát do koordinační dohody a taktéž stanovit, jak k tomu přispěje i obec. Tyto dohody se tedy mohou stát dalším stimulem ke skutečnému sdílení odpovědnosti. Současně již samotné sepsání dohody bude nutit obec i útvar policie zamyslet se, jak systematicky spolupracovat, jak dát této spolupráci určitý řád a vnitřní smysl, tak aby přístup dle community policing nebyl pouze série nárazových 'preventivně-informačních akcí'«.
Je třeba také pro dokreslení zdůraznit, že »koordinační dohoda« není nikterak právně vymahatelná, resp. její neplnění některou ze stran nelze nikterak sankcionovat. Jedná se v zásadě o jisté organizační ujednání.3)
OBSAH KOORDINAČNÍ DOHODY
Obsahem, resp. součástí oné koordinační dohody pak může být i závazek obce, že zřídí, resp. zainvestuje obecní dohlížecí kamerový systém, který pak svěří PČR. Co toto »svěření« nebo předání do užívání kamerového systému bude znamenat z hlediska ZoOU a jeho pravidel provozování kamerových systémů? Poměrně dost. A to v tom smyslu, že pokud tedy obec předá kamerový systém do správy (užívání) PČR, nebude se jí ZoOU týkat vůbec. Ten totiž vůbec nerozlišuje, zda někdo kamerový systém zainvestoval, resp. tato investice nemá na postavení správce kamerového systému ve smyslu ZoOU žádný vliv. Správcem, byť obcí zainvestovaného, kamerového systému bude PČR. Ta totiž může provozovat kamerové systémy ze zákona.
Její oprávnění vychází z ustanovení § 62 odst. 1 a 2 ZoPČR, které uvádí že »Policie může, je-li to nezbytné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu«. »Jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, policie informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejní«. K celkovému zarámování daného oprávnění je třeba zmínit i ustanovení § 2, který stanoví základní úkoly PČR tak, že »Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropských společenství nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu«.
Je třeba zmínit i fakt, že ZoPČR obsahuje celou jednu část týkající se práce s informacemi (hlava X), výše citovaná ustanovení jsou jediná, která mají vztah k provozování kamerových systémů. Jen na okraj je třeba poznamenat, že zmíněná hlava X ZoPČR je ve vztahu k ZoOU předpisem zvláštním a má aplikačně přednost před obecnými ustanoveními ZoOU. Věci ZoPČR neupravené se však řídit podle ZoOÚ samozřejmě budou.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, může tedy PČR provozovat za stanovených podmínek kamerové systémy se záznamem a tyto systémy mohou monitorovat veřejná prostranství. Z hlediska možných pochybení při zpracování osobních údajů takovými kamerovými systémy je pak deliktní odpovědnost na PČR, resp. proto, že PČR nemá samostatnou právní subjektivitu (právní osobnost), při případném pochybení, resp. porušení pravidel zpracování osobních údajů, nedostatkem v zabezpečení záznamů nebo např. neoprávněným zveřejněním záznamů by bylo správní řízení o jiném správním deliktu podle ZoOU vedeno s Ministerstvem vnitra jako s orgánem, který je deliktně odpovědný za případná pochybení PČR.
ZÁVĚR
Lze tedy shrnout, že možností zajištění veřejného pořádku, resp. dohled nad ním je možné i smluvně zajistit, a tak i obec, která nezřídila obecní policii má možnost jiným nástrojem, resp. postupem, daným jí zákonem významně se podílet na ochraně veřejného pořádku ve své obci i ve spolupráci s PČR, a to tak, aniž by se musela příliš starat o pravidla zpracování a ochrany osobních údajů, neboť tuto odpovědnost vlastně přenesla tím, že kamerový systém jen »zainvestovala«, ale sama jej neprovozuje, a není tedy správcem osobních údajů odpovědným za zpracování, jak jej definuje § 4 písm. j) ZoOU.
JUDr. EVA JANEČKOVÁ
JUDr. VÁCLAV BARTÍK
Poznámky:
1) Svaz měst a obcí; Vedral Josef, pramenem (ASPI ID) LIT 25127CZ.
3) Obdobně srovnej: Benedikt Vangeli, Zákon o Policii České republiky, 1. vydání. Praha: 2009, s. 108.
