KRAJSKÁ STRUKTURA ČR NENAPLŇUJE PRINCIP REGIONÁLNÍHO ČLENĚNÍ EVROPSKÉ UNIE

Orientační potíže nepochybně způsobuje fakt, že vedle "krajské legislativy" z let 1997 a 2000 zůstal nadále v platnosti zákon o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů, z roku 1960 (zákon č 36/1960 Sb.). Podle něj se území ČR dělí na "státněprávní kraje", tj. sedm krajů a hlavní město Prahu. Tento právní předpis respektuje "zemské" tradice a jim zřízené kraje nazývá Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský. Pravdou je, že zákon o územním členění státu je ve své podstatě zákonem geografickým, který vymezuje pouze územní plochy krajů a neváže k nim žádné veřejnoprávní či jiné instituce. To je předmětem zvláštních zákonů, které do zákonem vymezených území umístily správní, ale i justiční orgány krajské úrovně (např. krajské správy policie ČR, finanční ředitelství, krajské soudy, krajská státní zastupitelství). Z toho vyplývá, že značná část stávajícího středního stupně organizace státu nadále akceptuje územní členění založené zákonem z roku 1960.

ZATÍM JEN PRVNÍ KRŮČKY

Zmíněný ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů z roku 1997 (zákon č. 347/1997 Sb.) vytvořil na území ČR nově 14 krajů, včetně hl. města Prahy. Současně je pojmenoval a určil jejich sídla. S výjimkou hlavního města Prahy, jehož územní obvod je vymezen územím města, jsou všechny ostatní kraje opět územně vymezeny územími okresů koncipovanými z roku 1960. Podle navazujícího zákona o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (zák. č. 129/2000 Sb.) jsou tyto kraje územními veřejnoprávními korporacemi vykonávajícími samosprávu (samosprávné kraje) a přenesenou státní správu. Z hlediska orientace veřejnosti by byla žádoucí transformace územních justičních a územních správních úřadů z jejich stávajícího působiště ve "velkých" státněprávních krajích do "menších" samosprávných krajů. Je třeba konstatovat, že první sporadické krůčky k tomu byly učiněny (např. finanční správa, vojenská správa, báňská správa), rozhodně však dosud nejde o proces hromadného charakteru.

Stojí za zmínku, že zákonodárci při koncipaci krajů v roce 1997 neshledali poučení v krajském zřízení založeném zákonem č. 280/1948 Sb. Tento zákon navazoval na neúspěšné župní zřízení ze dvacátých let minulého století a vymezil rovněž 14 krajů. Ty však byly jako příliš malé již po 11 letech nahrazeny zmíněnými osmi velkými státněprávními kraji.

Orientaci v nynějším krajském zřízení ztěžuje i vznik tzv. regionů soudržnosti, které vymezil zákon o podpoře regionálního rozvoje (zákon č. 248/2000 Sb.). Podle něho je regionem územní celek vymezený pomocí administrativních hranic krajů a návazně okresů, obcí nebo sdružení obcí. Podle téhož zákona je uzemní vymezení regionu soudržnosti totožné s územní statistickou jednotkou NUTS 2. Zde je nutné poznamenat, že šestistupňová klasifikace NUTS se v Evropské unii využívá ke statistickému monitorování a analýzám sociální a ekonomické situace v regionech. Od roku 1998 je spojována zejména s čerpáním ze strukturálních fondů Evropských společenství. Stabilizované regiony jsou v zemích EU respektovány a jsou i dobře porovnatelné zejména podle počtu obyvatel. Vymezení regionálních velikostních stupňů NUTS podle metodiky Eurostatu bylo nezbytné i v ČR, neboť už využíváme předvstupních a po vstupu do EU se určitě budeme ucházet i o peníze ze strukturálních fondů.

DALŠÍ ZMĚNY NELZE VYLOUČIT

Nově ustavená krajská struktura v ČR však rozhodně nejeví vstřícnost vůči regionálnímu uspořádání EU a nyní již i naší země, což může vyvolat tlak na další úpravy územněsprávního uspořádání. V případě evropské jednotky NUTS 2 totiž obvykle jde o střední článek územně správního členění členského státu s počtem obyvatel od jednoho do dvou miliónů. V našich podmínkách však jeden milión obyvatel mírně přesahují pouze čtyři kraje zřízené v roce 1997. Vymezení 14 vyšších územně samosprávných celků tak znemožnilo aplikovat NUTS 2 na většinu stávajících krajů.

Nesouměřitelnost regionálního uspořádání v naší zemi a EU následně poněkud podivně "vyřešil" zmiňovaný zákon o podpoře regionálního rozvoje, který vedle velkých a malých krajů zřídil dalších osm regionálních jednotek, jež nazval regiony soudržnosti, a dále je ztotožnil s evropskými jednotkami NUTS 2. Při zřizování regionu soudržnosti zákon postupoval tak, že seskupil počtem obyvatel menší kraje. Pouze regiony soudržnosti Praha, Střední Čechy a Ostravsko se územně kryjí se stávajícími kraji. V ostatních případech bylo nutné do regionu soudržnosti spojit dva kraje dohromady (Jihozápad, Severozápad, Jihovýchod, Střední Morava). V případě regionu Severovýchod byly dokonce spojeny tři kraje (Liberecký, Královéhradecký, Pardubický).

Z hlediska EU jsou dalšími nomenklaturními územními statistickými jednotkami s přímou vazbou na její strukturální fondy NUTS 3. V průměru tyto jednotky představují 410 tisíc obyvatel a 5,4 tis. km2. V ČR je považováno za jejich ekvivalent 14 stávajících krajů. Z předchozího pojednání o NUTS 2 ovšem vyplývá, že hlavní město Praha, kraje Středočeský a Moravskoslezský jsou jednak regiony soudržnosti Praha, Střední Čechy a Ostravsko, tedy jednotkami NUTS 2, a současně jednotkami NUTS 3. Pouze pro úplnost doplňuji, že za jednotku NUTS 4 se v EU považují mikroregiony nebo okresy. V ČR byly do konce minulého roku představovány tehdejšími okresy. Za jednotky NUTS 5 jsou v EU i v ČR považovány jednotlivé obce.

PARLAMENT BEZ POCHVALY

Současné kraje, krajské a potažmo i regionální zřízení v ČR nenaplňují obecně uznávaný zásadní princip, že území každého státu má být členěno jednotně pro jakoukoliv územní organizaci, nikoliv odlišně pro samosprávu, státní správu - a v našem případě i pro regionální podporu. Za tento stav rozhodně nelze vyslovit pochvalu poslancům a senátorům, kteří ústavní zákon o zřízení vyšších územních samosprávných celků v roce 1997 schvalovali. V té době totiž již byly obecně známy principy členění regionu v zemích EU.

Nezbývá než věřit, že veřejné instituce, které vykonávají svou působnost v krajích zřízených v roce 1960, se postupně přizpůsobí krajskému zřízení z roku 1997. Otázkou zůstává, čemu bude lépe se přizpůsobovat: současnému krajskému zřízení, nebo regionálnímu uspořádání aplikovanému v zemích EU? Nelze tak vyloučit, že současný stav krajského a regionálního zřízení v ČR vyvolá zejména po vstupu do Unie řadu diskusí.

JAROMÍR RICHTER,

katedra práva

Obchodně podnikatelské fakulty Slezské univerzity, Karviná

Z hlediska orientace veřejnosti by byla žádoucí transformace územních justičních a územních správních úřadů z jejich stávajícího působiště ve "velkých" státněprávních krajích do "menších" samosprávných krajů.

Současné kraje, krajské a potažmo i regionální zřízení v ČR nenaplňují obecně uznávaný zásadní princip, že území každého státu má být členěno jednotně pro jakoukoliv územní organizaci, nikoliv odlišně pro samosprávu, státní správu a regionální podporu.