Asociace krajů trvá na tom, aby vládou navrhovaná novela zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní krajům přiřkla 17procentní podíl ze sdílených daní tak, jak to zaznělo v původním návrhu Ministerstva financí. Pokud by...
Asociace krajů trvá na tom, aby vládou navrhovaná novela zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní krajům přiřkla 17procentní podíl ze sdílených daní tak, jak to zaznělo v původním návrhu Ministerstva financí. Pokud by mělo dojít k navýšení tohoto podílu pouze na 10,32 procenta a zároveň by kraje byly zbaveny možnosti čerpat finanční prostředky z různých státních dotačních titulů, bylo by podle názoru představitelů řady krajů nakonec lepší ponechat současný stav.
Bez dostatečně velkého podílu krajů na rozpočtovém určení daní nelze hovořit o jejich skutečné samostatné působnosti, soudí náměstek hejtmana Plzeňského kraje Ing. Vladislav Vilímec, který zároveň vede komisi Rady Asociace krajů pro financování krajů.
Proč Rada Asociace krajů, potažmo její komise pro financování krajů, nadále trvá na tom, aby podíl krajů na rozpočtovém určení daní (RUD) činil 17,3 procenta? Vládní návrh novely zákona č. 243/2000, o rozpočtovém určení výnosů některých daní sice hovoří o navýšení pouze na 10,32 procenta, ale i tak je to přece podstatně více než dosavadní podíl krajů 3,1 procenta?
Musím připomenout, že návrh na podíl 17,3 procenta nebyl naším návrhem, ale vzešel z dílny Ministerstva financí. Asociace krajů jej pouze akceptovala, ovšem pouze jako v současné době průchozí kompromis. Tento podíl bychom brali jako určitou mezietapu, vycházející z faktu, že zatím v centru neexistuje politická vůle výrazněji zasáhnout do fungování některých ministerstev. Víte, ono v tomto sporu nejde ani tak o samotnou výši podílu krajů na výnosu sdílených daní, jako o zodpovězení otázky, co mají financovat kraje a co stát. Je patrné, že celkové finální nastavení financování krajů nelze provést bez důsledné třetí etapy reformy veřejné správy, která se má týkat centrálních institucí. Za mnoho jiných uvedu pouze jediný příklad: Jistě každý soudný člověk bude s námi zajedno, že cestovní ruch a turistika představují jeden z impulsů regionálního rozvoje, který by měl být v kompetenci krajů. Ovšem většina finančních prostředků, které se na cestovní ruch vyčleňují z rozpočtové kapitoly Ministerstva pro místní rozvoj, paradoxně neplyne krajům, nýbrž České centrále cestovního ruchu. Pokud tedy nedojde ke změně tohoto organizačního nastavení a Ministerstvo pro místní rozvoj bude dál argumentovat tím, že pro cestovní ruch zde existuje specializovaná instituce, pak se kraje k finančním prostředkům na povzbuzení a rozvoj cestovního ruchu nikdy nedostanou. Proto nám tolik jde o důsledné dokončení reformy veřejné správy a její třetí etapy.
Ovšem některé kraje dokonce mluví o tom, že než přistoupit na zvýšení podílu ze sdílených daní na pouze 10,32 procenta bylo by lepší zůstat u současného stavu...
Nedostatečný přesun peněz ze státního rozpočtu krajům tak, jak jej předpokládá vládní novela a s ní související změny některých zákonů, s sebou přináší hned několik velmi vážných rizik. V okamžiku, kdy se určitá část ze státního rozpočtu převede do daňových výnosů krajů, vznikne krajům přímá odpovědnost za financování některých dalších konkrétních oblastí, zatímco stát se naopak této odpovědnosti - jistě velmi rád - zbaví. Ale budu konkrétní: Současně s novelou zákona o rozpočtovém určení daní má být schválena i novela zákona o Státním fondu dopravní infrastruktury, podle níž by tento fond už od 1. ledna příštího roku vůbec nemohl financovat investiční akce na silnicích 2. a 3. třídy, které ze zákona přešly do správy krajů. Přitom jen v Plzeňském kraji některé odhady hovoří o nutnosti investovat do rekonstrukcí těchto pozemních komunikací deset miliard korun. Ale všechny kraje dohromady by nyní podle návrhu vlády měly na opravy pozemních komunikací místo požadovaných 3,3 miliardy korun obdržet jenom 1,6 miliardy korun. Navíc s tím, že nám zůstane povinnost zafinancovat všechny již dříve státem započaté investice v této oblasti, přičemž některé tyto investiční akce se nevztahují pouze na silnice 2. a 3. třídy, ale jsou spojeny s rekonstrukcemi silnic 1. třídy.
Ano, od zeleného stolu v porovnání se současným podílem ve výši 3,1 procenta může oněch 10,32 procenta opravdu vypadat velmi působivě. Ale pokud by se stát chtěl zároveň zbavit veškeré odpovědnosti za financování oblastí, v nichž je evidentně nedostatek peněz a z minulosti jsou investičně mimořádně zanedbané, pak by skutečně pro nás bylo přijatelnější, aby se prozatím přijetí novely RUD odložilo.
Mluvíte-li o rizicích, nemohlo by za současného stavu veřejných financí dojít k tomu, že při vyšším podílu krajů na výnosech ze sdílených daní, jak o něj usilujete, by zůstalo méně na obce, takže by se pro ně případné další zvýšení jejich podílu na dlouhé roky oddálilo?
Obce už nyní mají podíl na výnosech vybraných sdílených daní 20,59 procenta, ale nevidím důvod, proč by se tento podíl nemohl dále zvyšovat. Nyní je nutné jasně vymezit, co budou kraje financovat samy v rámci samostatné působnosti a co budou financovat obce. Vím samozřejmě o tom, že i některé obce se dostaly do finančních problémů, třeba kvůli velkým, avšak nenaplněným ambicím jejich představitelů. Rovněž je známo, že současné rozpočtové určení daní znevýhodňuje velká města - a to nejen Prahu, nýbrž třeba také Plzeň. Chtěl bych jednoznačně říci, že kraje si nechtějí brát ze společného krajíce nic na úkor obcí.
Propočítali jste si už, zda by zvýšení podílu krajů z výnosů sdílených daní stačilo na to, aby kraje mohly spolufinancovat projekty, pro něž budou usilovat o podporu z evropských strukturálních fondů?
Ono není vlastně co propočítávat. Navržené zvýšení podílu krajů na výnosech sdílených daní by jim totiž přineslo jen minimum volných peněžních prostředků, s nimiž by mohly disponovat. V podstatě jde o, jak já říkám, "inženýrskou" metodu Ministerstva financí, totiž snahu vyvést ze státního rozpočtu ty finanční prostředky, které dříve přicházely do území přes okresní úřady a některá ministerstva ve formě účelových dotací - pro školství, dopravu, sociální služby apod. Nic víc bychom jako kraje nedostali. K rizikům, o nichž jsem se před chvílí zmiňoval, proto také patří nepochybně oblast regionálního rozvoje. Na jeho podporu se v oněch 10,32 procenta podílu na výnosech ze sdílených daní nepočítá ani s jednou korunou! Přitom samotné Ministerstvo financí spočítalo, že spoluúčast krajů na financování projektů ze strukturálních fondů a Kohezního fondu Evropské unie do roku 2006 by při plném využití možností těchto fondů měla celkem činit zhruba 1,5 miliardy korun. Kde tyto peníze sehnat, to v tuto chvíli opravdu nevím. Rozhodně však už na příštím jednání komise pro financování krajů, kam pozveme i zástupce ministerstev financí a pro místní rozvoj, se chceme zabývat přípravou nějakého funkčního modelu, jak možnost spolufinancování ze strukturálních fondů a Kohezního fondu pro kraje zajistit. Obávám se však, že nebudou-li mít kraje zabezpečené spolufinancování projektů, které by mohly aspirovat na podporu ze strukturálních fondů, pak se o peníze z Bruselu příliš ucházet nebudou. A byla by to obrovská škoda, protože i v rámci našeho Plzeňského kraje už vytváříme zásobník projektů, na něž by se pomoc Bruselu mohla vztahovat. Například se snažíme propojovat obecní projekty na čistírny odpadních vod pro obce nad dva tisíce obyvatel, neboť jen větší investice, které lze snáze administrovat, budou mít šanci na úspěch. Ovšem ani my nemáme zatím na tyto projekty připraveny peníze na kofinancování. Ministerstvo pro místní rozvoj sice počítá s tím, že od příštího roku by ze své rozpočtové kapitoly krajům do daňových výnosů předalo prostředky na dotační titul Program obnovy venkova v řádu zhruba 0,5 miliardy korun. Jenže to jsou peníze, které do území chodily každoročně. Všechny ostatní dotační tituly si Ministerstvo pro místní rozvoj hodlá ponechat a i napříště jimi disponovat samo.
Nebyla by určitým řešením možnost v rámci rozpočtového určení daní vypisovat krajské daně, aniž by se však přitom zvýšilo daňové zatížení obyvatelstva?
Vůbec o tom nejsem přesvědčen. Pokud by kraje vyměřovaly nějaké vlastní daně, pochopitelně by mezi nimi došlo k různým daňovým podmínkám. A je pak otázkou, jak dalece chceme dodržovat celistvost státu i co do daňových podmínek. Obce sice vyměřují místní poplatky, ale jejich výše je z hlediska rozpočtu obcí poměrně malá.Kdybychom měli spoléhat na krajské daně, pak by to v konečném důsledku - podle mého názoru - vedlo k většímu daňovému zatížení obyvatelstva.
A spolupráce se soukromým sektorem, například při uskutečňování tzv. projektů PPP - Public Private Partnership?
Za tu bych se naopak přimlouval. Dokonce ještě nyní, tři čtvrtě roku před vstupem naší země do Evropské unie, se na mnoho velkých připravovaných projektů ke škodě věci nahlíží pouze jakýmsi "průzorem" veřejného financování. Přitom právě například projekt propojování výstavby čistíren odpadních vod, o němž jsem se již zmínil, by mohl být velkou investiční akcí, na níž by se soukromý sektor jistě mohl podílet. Právě kraje a velká města typu Plzně mohou spolu se soukromým sektorem určitě některé vybrané projekty v nákladu desítek, či ještě spíše stamiliónů korun úspěšně realizovat.
Jestliže novela zákona o rozpočtovém určení daní zatím teprve absolvovala první čtení v Poslanecké sněmovně, jak se nynější nejistota ohledně objemu peněz, který by kraje měly mít napřesrok k dispozici, promítá do přípravy jejich rozpočtů?
S trochou nadsázky bych mohl říci, že kraje v tomto smyslu už nic nemůže překvapit. Koneckonců vždyť loni jsme na schválení státního rozpočtu pro letošní rok čekali až do prosince a do poslední chvíle nebylo známo, jak velká část dotačních titulů a jaký objem účelových dotací budou krajům přiděleny. Jak si určitě vzpomenete, některé kraje kvůli tomu zvolily cestu rozpočtového provizoria. V Plzeňském kraji jsme šli do nového roku již se schváleným vlastním rozpočtem, byť sestaveným jen na základě kvalifikovaných odhadů. Pokud by se situace měla třeba kvůli novele zákona o rozpočtovém určení daní opakovat, bylo by to velmi nepříjemné, ale ustáli bychom ji. Každopádně by se mělo co nejrychleji dospět k zásadnímu rozhodnutí, zda návrh novely v tomto znění v Parlamentu schválit či odmítnout nebo přepracovat do podoby, kterou by kraje akceptovaly.
Ať už se podíl krajů na výběru sdílených daní zvýší jakkoliv, budou kraje schopny se mezi sebou dohodnout na procentuálním rozdělení této celkové sumy mezi sebe?
Vůle pro to u všech krajů nepochybně existuje a dokonce již vznikla dohoda, že v době, kdy na toto dělení mezi kraje dojde, už by měla být odpověď na tuto otázku předpřipravena. Daleko větší problém spatřuji v tom, že zatím stát, resp. ministerstva, určují složitá kritéria pro čerpání finančních prostředků z každého dotačního titulu, a to i z těch, které by měly přejít do příjmové základny krajů. Je přirozené, že například dotační titul Program obnovy venkova je nastaven tak, aby pokrýval obce do jednoho tisíce obyvatel, takže samozřejmě zvýhodňuje venkovské oblasti s řídkým osídlením. Ale naopak méně se týká kupříkladu Moravskoslezského kraje, kde je málo menších obcí a více velkých měst. Jenže co říci dotačnímu titulu podpory českých divadel, pro který Ministerstvo kultury razí kritérium "uměleckosti"? Kdo tuto "uměleckost" bude posuzovat a kdo definitivně rozhodne, zda divadlo v tom či onom kraji je z tohoto hlediska lepší než divadlo v sousedním kraji - a má tedy nárok na větší dotaci? Pro divadla by přece mělo platit jiné, zcela jasné kritérium. - počet diváků. Prostě, bude-li se pro každý dotační titul hledat nějaké podobné specifické kritérium, systém se zcela zneprůhlední a dojde i k prohloubení rozdílů mezi kraji co do výše příjmové základny v průměru na obyvatele.
Ale on zde existuje ještě jeden nezanedbatelný moment. Zřizovatelská působnost státu na území současných krajů byla v minulosti různá. V některých případech ji dříve převzaly i obce. Především to platí o statutárních městech, která ze svého rozpočtu chod institucí regionálního rozměru financují. Například Plzeň každoročně poskytuje dotaci svému divadlu přesahující 100 miliónů korun. Kdyby zřizovatelem tohoto divadla zůstal v devadesátých letech stát, započetla by se nám do daňových výnosů příslušná částka. V nových krajích, kde v minulosti nepůsobila krajská města, zase někdy chybí odpovídající institucionální vybavenost.
Pokud by kraje dostaly 17procentní podíl na sdílených daních, v takto obdrženém větším balíku peněz by se historicky vytvořené rozdíly mezi nimi přece jen poněkud setřely. Nehledě na to, že by podle našeho názoru mohl fungovat institut jakési územně dorovnávací položky pro kraje, jež by z nějakého důvodu nedosahovaly svým procentuálním podílem průměrného výnosu. V komisi pro financování krajů jsme se už také shodli na tom, že pro převod rozpočtového určení daní by neměla platit vykonstruovaná složitá kritéria, ale měly by být použity základní územní parametry, tedy počet obyvatel kraje a jeho rozloha, a to všude tam, kde nejsou nějaké specifické argumenty a důvody pro hledání speciálních kritérií.
Ivan Ryšavý
