Okrasná komponovaná zeleň má své počátky v renesanci, ale typická je pro baroko. Vázala se však prakticky výhradně k zámeckým areálům a poutním místům - tak začala pronikat do zastavěných míst.
Před prolomením městských hradeb byla plocha měst relativně malá a zástavba kompaktní. Ve městech tedy prakticky nebylo místo, ale zároveň mohli jejich obyvatelé snadno uspokojit přirozenou potřebu být v kontaktu s přírodou.
Jako zkrášlovací prvek ryze městské zástavby se zeleň uplatňuje převážně až v období 2. poloviny 19. a 1. třetiny 20. století jako výsledek činnosti různých okrašlovacích spolků. Lze samozřejmě vysledovat i souvislost mezi rozšiřováním městských aglomerací a nárůstem zelených ploch v nich. Byla vysazována stromořadí v ulicích a náměstí byla často významně proměněna výsadbou stromů a namnoze i parkovými úpravami v částech, které nesloužily jako komunikační prostor.
Jiná je situace ve vesnickém prostoru, kam se dostává solitérní zeleň hlavně v souvislosti s tereziánskými a josefínskými reformami, plní však především nějakou zcela praktickou funkci, funkce okrasná je podružná. Tak bylo nařízeno vysazovat protipožární stromy - dodnes, blížíme-li se k vesnici, můžeme někdy mezi stodolami vidět jednotlivé mohutné listnaté stromy, jejichž koruny měly zabránit (a mnohdy také zabránily) přeskočení požáru mezi sousedními usedlostmi. "Hromové stromy" u sýpek - často duby či topoly - měly za úkol chránit úrodu před úderem blesku, košatá koruna stromu před kovárnou, u hospody a často před zápražím skýtala potřebný stín i ochranu před deštěm. Stromořadí okolo nově budovaných císařských silnic byla vysazována především proto, aby koňská spřežení netrpěla v otevřené krajině slunečním žárem.
Doba novější, po vzniku republiky, přinesla množství lip masově sázených především v prostorech návsí jako "stromy republiky". Později tak postupně mizí širší druhová skladba stromů z veřejných prostranství a stromy ovocné, kdysi velmi hojné, se z návsí ztrácejí prakticky úplně.
CO DO MĚSTSKÉ A VENKOVSKÉ ZELENĚ NEPATŘÍ
Opravdu zcela jednoznačně a nekompromisně je nutné vyloučit z městské i venkovské zeleně jehličnany. Jejich užití pro ozelenění ulic a náměstí, ale i jako solitérů doplňujících konkrétní stavby (například stromy lemující vstup do významných budov, stromy při pomnících či sochách umístěných ve městě), nemá skutečně žádné historické opodstatnění. Užití jehličnanů (většinou motivované snadnější údržbou) v zastavěných prostorách se objevuje až zhruba v posledních padesáti letech, před touto dobou se mimo les jehličnany vyskytovaly pouze na hřbitovech. K hledisku historické neopodstatněnosti užití jehličnanů jako zeleného doplňku zastavěných prostor se přidružuje i ta významná skutečnost, že zatímco listnaté stromy umožňují vnímat architekturu bez překážek alespoň v období od podzimu do jara, jehličnany ji celoročně zakrývají.
Mimořádné oblibě (zvláště ve vesnické zástavbě) se v poslední době těší různé odrůdy tújí. Je to vcelku logické, neopadávají, rostou poměrně rychle a jsou nenáročné na pěstování. Jejich výsadbu na veřejných prostranstvích vesnic i měst lze však označit za přímo devastující. Je to dřevina nepůvodní, která v našem prostředí patří výhradně na hřbitovy a nikdy by se neměla objevit jako živý plot či solitér (samozřejmě, pokud by nějaká historická skutečnost neopravňovala k jejímu užití). I v tomto případě platí to, co o jehličnanech. Nepůvodnost na našem území z této dřeviny činí prvek ještě nevhodnější, než jakým je jehličnan.
S MÍROU A OBEZŘETNOSTÍ
Zeleň je dnes neodmyslitelnou součástí zastavěného prostoru a rozhodně do něj patří. V uplatnění zeleně ve městech, která se začala tvořit a vyvíjet přibližně o polovinu tisíciletí dříve, je však třeba zachovávat jistou míru a obezřetnost. Komponovanou zeleň jako zkrášlující a ozdravný doplňující prvek v zástavbě je nutné udržovat v původně zamýšlených dimenzích a rozhodně zabránit tomu, aby bez zásahu bujela do té míry, že začne architekturu nejen zakrývat, ale v mnohých případech i ničit. Drobné (a často velmi cenné) stavbičky sakrální architektury téměř vyvrácené kořeny mohutných stromů, střecha opakovaně rozbíjená větvemi stromu rostoucího příliš blízko stavení nebo náletové stromy rozebírající svým kořenovým systémem staré kamenné terasy - takové příklady lze nalézt prakticky všude.
Na zeleň v sídlech nelze pohlížet jako na dílo přírody a posuzovat ji jako zeleň ve volné přírodě. Stromy, keře trávníky i květiny jsou v tomto případě součástí díla lidských rukou, které si zaslouží být udržováno celé, tedy včetně oné živé složky tvořené zelení. Bez údržby se zeleň v zástavbě postupně stává dominantní, architektonické dominanty se přestávají uplatňovat a celý prostor návsí, náměstí či ulic je zcela nepřehledný a nečitelný, neboť je znemožněno jeho celistvé vnímání.
MÍT NA PAMĚTI ZÁMĚR TVŮRCE
Při údržbě a rekonstrukci zeleně v sídlech bychom vždy měli mít na paměti záměr tvůrce a snažit se jeho obsahu co nejvíce přiblížit. Pokud výsadba probíhala živelně (a v takovém případě často bez přihlédnutí k velikosti dospělých jedinců), nezbývá než pečlivě zvážit, co je pro daný prostor únosné, vybrat nejkvalitnější a nejvhodněji umístěné prvky zeleně a ostatní buď odstranit bez náhrady nebo nahradit vhodnějšími. Samozřejmým by se mělo stát odstraňování náletové zeleně dříve, než nastanou nevratné škody. Na druhou stranu je opravdu velmi důležité, aby zeleň zůstala součástí sídel a aby byla (pokud je to možné) obnovována zeleň historicky doložená, především stromořadí. Přejme si, aby kultivace zeleně začala být považována za stejně důležitou jako opravy fasád a dlažeb. A také, aby města i vesnice skýtaly příjemný obrázek architektury vyváženě doplněné udržovanou zelení.
Jana Vozábalová
vedoucí oddělení památkové péče v odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu
Krajského úřadu Jihočeského kraje
Použitá literatura:
Karel Kuča, Věra Kučová, Principy památkového urbanismu, Státní ústav památkové péče, Praha 2000
