Jaké ponaučení lze vyvodit pro Českou republiku ze dvou posledních programovacích období EU, během nichž využívala evropské peníze? Hlavně opusťme »českou cestu« a nevymýšlejme vlastní nesmyslné zákony a metodiky, nabádá předseda think tanku Good Governance Lukáš Wagenknecht.
Good Governance (www.good-governance.cz) vznikl jako reakce na »špatné vládnutí«, které se mj. projevuje vysokou mírou korupce. Ing. Lukáš Wagenknecht by proto byl nejraději, kdyby Evropská komise vyčlenila pro ČR dvacítku auditorů, kteří by tu důsledně dohlíželi na nakládání s evropskými penězi. »Bez takového opatření se zneužívání dotací EU a korupce s tím spojená u nás nikdy nesníží,« uvedl v rozhovoru pro Moderní obec.
Co je z pohledu dlouhodobé strategie rozvoje ČR horší: Poměrně vysoká, byť někdy spíše formální chybovost projektů v operačních programech? Nebo nezanedbatelný počet projektů, jež nemají žádný strategický rozměr ani v místním či regionálním měřítku a které v sobě navíc často nesou prokletí příštích vysokých nákladů?
Obě varianty jsou špatné. Je otázkou, co znamená tzv. chybovost formálního rázu. U chybovosti jde vždy o porušení podmínek poskytnuté dotace či zákona, jež lze finančně vyčíslit s výjimkou systémového selhání při poskytování dotace. Správným řešením je, aby v příštím programovacím období byrokrati z ministerstev financí a pro místní rozvoj nenastavovali systém čerpání dotací stejným způsobem. Bohužel zatím světlo v tunelu vidět není.
Pokud jde o projekty, je nutné podporovat ty, které se nedělají jen kvůli tomu, aby se utratily dotace z EU. Podstatné je řešit strategické potřeby státu provázané na strategické řízení. Až rámci těchto potřeb by projekty měly být schvalovány. Jednoduchý příklad: Stát by měl mít strategii základního školství, opřenou o demografický vývoj a potřeby, které má vzdělávání naplnit. Na základě takové strategie lze určit, kolik škol bude nutných ve střednědobém horizontu a kde by měly být umístěny (třeba podle spádových oblastí).Teprve pak by příslušný program měl rozdělovat dotace na investice do reálně potřebných školních budov. Naopak tam, kde se ví, že školy nutné nebudou, by se investice měly vkládat třeba do nákupu školních autobusů. Tak je třeba plánovat ve všech oblastech. Zatím však podle mého názoru tento přístup k EU fondům nikdo neřeší.
Někdy se kolaudace projektu opozdí o pár dnů, třeba kvůli špatnému počasí. Nebo příjemce dotace, konkrétně obec Pstruží na Frýdecku-Místecku, má vrátit pro ni likvidační 2 mil. Kč. Ministerský audit má totiž za to, že přijemce sice od dodavatele požadoval referenční seznam provedených staveb, jenže auditor se rozchází s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ve výkladu toho, co je to »objekt občanské vybavenosti« a některé reference ze seznamu neuznal...
V mnoha případech jsou smlouvy o poskytnutí dotace, zejména ze začátku programovacího období, skutečně velice formalistické. Je to propojené i s nekvalitní českou legislativou, především se zákonem o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Ten dříve neumožňoval tzv. snížené odvody za porušení rozpočtové kázně při porušení smlouvy nebo rozhodnutí ve formě formální hlouposti. Následně se sice mohlo promíjet, jenže to Evropská komise zakázala jako netransparentní proces. Opět jde o jednu s absurditu z dílny Ministerstva financí (MF), která komplikovala - a ještě může komplikovat život starostům. U pochybení spojených s veřejnými zakázkami je to věc jiná. Tam auditoři posuzují každou chybu nejen podle českého zákona o veřejných zakázkách, ale i v kontextu evropských směrnic a přístupu, který uplatňuje Evropská komise (EK) a Evropský účetní dvůr (EUD). Evropa je velice citlivá na jakékoliv chyby, jež by mohly mít byť jen možný dopad na výběr nejvhodnějšího dodavatele. Proto, jak jsem zmínil, je největší výzvou pro starosty vypořádat se právě s veřejnými zakázkami a snažit se o co největší transparentnost. Je třeba promyslet každé omezení jak v kvalifikacích, tak v referencích a výběrových kritériích, která jsou hodnocena a na jejichž základě bude dodavatel vybrán. Bude-li součástí zadávací dokumentace třeba hodnocení dodací lhůty, musí si každý ohlídat, aby při realizaci byla dodržena.
Už se můžeme poučit ze dvou programovacích období EU. »Nepoučujeme se« však příliš dlouho? Jaké poučení si vyvodit z našeho dlouhodobého »nepoučení se«?
Nechtěl bych soudit, kdo udělal jakou chybu. Ale podle mého názoru selhaly všechny subjekty implementační struktury. U řídicích orgánů jsou slabé kontroly a vysoký vliv politického ovlivňování. Audit, za který po celou dobu odpovídalo MF, vyhodnotil Evropský účetní dvůr jako jeden z nejméně spolehlivých v Evropě. Ani hlavní účetní EU fondů (také MF) nedokázal svojí kontrolou před tím, než odeslal tzv. certifikace do Bruselu, nic odhalit. A pokud jde o metodiku, resp. národní koordinaci, co k ní dodat? Buď byla metodika nedostatečná, nebo MMR dostatečně nevymáhalo její aplikaci. Já si z toho všeho vyvozuji, že bychom neměli jít další »českou cestou« a vymýšlet nesmyslné, složité a nestandardní zákony a metodiky. Druhé poučení je takové, že by měla být vyvozena osobní odpovědnost vysoce postavených úředníků, kteří systém neuřídili. Ale jsme bohužel v ČR, tak se toho asi nedočkáme.
Není u regionálních programů zjištěná - leč úřady regionálních rad rozporovaná, vyšší chybovost projektů dána i tím, že audit ze strany MF v nich hodnotil násobně vyšší počet projektů, než kolik se běžně audituje v tematických programech?
Jestliže MF dělalo svoji práci tak, jak mělo - o čemž bohužel můžeme v souvislosti se zjištěními EUD pochybovat, pak by počty auditů měly vycházet z metodiky, kterou doporučuje EK. Co se týká zkreslování chybovosti ze strany Ministerstva financí, kterou odhalil EUD, šlo nejenom o regionální operační programy.
Vy jste se účastnil auditu ROP Severozápad. Je chybovost projektů v regionálních operačních programech dána řekněme politickými vlivy a tlaky, nebo menší věcnou důsledností a znalostí ze strany úředníků úřadů regionálních rad?
Nerad bych se vyjadřoval konkrétně ke kauze Severozápad. Ale když to zobecníme, špatné nastavení systému bylo už na počátku a může za něj politická reprezentace v Praze: špatný zákon o podpoře regionálního rozvoje, nefunkční systém auditu atd. Nicméně bych nerad paušalizoval, že regionální operační program je pod větším vlivem politiků než ten tematický. I ministři jsou přece politici! Nejsem si jist, že regionální programy mají skutečnou chybovost vyšší než programy tematické.
Každé selhání je však třeba vidět ve dvou úrovních. První je osobní: Konkrétní osoby, jež byly nominovány do orgánů regio-nálních rad, by měly nést odpovědnost za všechna odhalená selhání. To, že byly nominovány politicky, je atribut, který svědčí o kvalitě zastupitelské demokracie v tom či onom regionu. Druhá úroveň spočívá v selhání systému. Za ně podle mého názoru nesou vinu jednou konkrétní řídicí orgány (regionální rada či ministerstvo), jednou MF jako auditní orgán, jednou MF financí jako certifikační orgán a jindy zase MMR jako národní koordinátor.
Lze brát realokaci 3,6 mld. Kč letos v květnu z ROP Severozápad a OP Technická pomoc do zbývajících regionálních programů jako určitou satisfakci vlády regionům soudržnosti za to, že některým z nich MF pozastavilo certifikaci projektů?
Nechtěl bych spekulovat o politických motivech vlády při realokaci, resp. řízení strukturálních fondů. Doufám, že tomu tak není a celá realokace je dostatečně zdůvodněna potřebami jednotlivých operačních programů. Pokud tomu tak není, měla by to řešit přímo Evropská komise.
Nebylo z regionů soudržnosti, resp. krajů, prostřednictvím regionálních operačních programů přece jen blíže k obcím, než bude nyní nově z Prahy, potažmo z MMR coby správce Integrovaného regionálního operačního programu (IROP)? Nemyslíte si, že časem řada starostů začne protestovat proti rozdělování dotací z IROP stejně, jako když nedávno kritizovali podle nich »netransparentní rozdělování peněz z regionálních programů«?
Myslím si, že pořád bude někdo protestovat. Je velice těžké nastavit transparentní systém, čehož je Česko bohužel příkladem. Rozdělování dotací v území lze vyřešit pomocí tzv. zprostředkujících subjektů, jimiž mohou být kraje či třeba Centrum pro regionální rozvoj. Ale jde jen o kosmetickou úpravu v procesu rozdělování. Hlavní je nastavit proces schvalování projektů tak, aby bylo minimalizováno možné ovlivňování. Zásadní citlivé faktory jsou smysluplná a transparentní výběrová kritéria, kompetentnost hodnotitelů a jejich objektivita a rovný přístup k žadatelům. Na toto by se měli všichni do budoucna opravdu soustředit, pokud mají zájem něco změnit.
Svaz měst a obcí prosazuje nové formy spolupráce obcí v území, kdy by se v rámci obvodů obcí s rozšířenou působností (ORP) vytvářely svazky obcí, jež by rozhodovaly o strategii rozvoje daného území a koordinovaly k tomu příslušné aktivity v oblasti samostatné působnosti. Nebyly by takové svazky vhodným garantem smysluplného a transparentního rozdělování peněz EU na regionální úrovni, zatímco místní akční skupiny (MAS) by byly nástroji k využití části těchto prostředků na úrovni mikroregionální?
Myslím, že vláda podceňuje princip partnerství, protože postrádám opravdu širokou debatu nad novým programovacím obdobím. Ale nemyslím si, že účelem ORP a MAS je, aby se staly součástí orgánů, které mají rozdělovat dotace. Hlavní lék na většinu problémů podle mě bude, když se sníží míra spolufinancování z veřejných rozpočtů, například na 50 %. Jedině tak všichni příjemci budou opravdu motivovaní chovat se hospodárně. Když totiž budou v projektu utrácet stejně prostředky vlastní i z dotace, budou více přemýšlet o tom, co nakoupí.
Snad všichni vládní politici se zaklínají tím, že snížením počtu operačních programů a zjednodušením či sjednocením jejich podmínek se významně sníží riziko chybovosti. Bude to tak jednoduché?
Tak bych to nestavěl. Je otázkou, jestli ti samí lidé, kteří selhali v posledních dvou obdobích - a to jak na MF, tak na MMR či v ostatních resortech, se dokážou poučit. Já o tom pochybuji. Jediné, co snad pomůže, bude větší dohled veřejnosti, Evropské komise a orgánů činných v trestním řízení. Byl bych pro to, aby EK pro Českou republiku vyčlenila dvacet auditorů, kteří by tu na vše důsledně dohlíželi. Bez toho se podle mého názoru zneužívání evropských peněz a korupce s tím spojená u nás nikdy nesníží.
Lze některým pochybením alespoň částečně předejít a co byste v té souvislosti vzkázal obcím a městům, které budou od roku 2014 chtít využít možností, jež jim poskytne územní a urbánní rozměr operačních programů?
Být na místě slušného starosty, určitě bych šel do projektu, který má smysl, nejlépe infrastrukturního. Protože zásadním problémem jsou veřejné zakázky, soustředil bych všechno úsilí na to, aby v soutěžení nedošlo k problémům. Optimálně bych řešil soutěžení v otevřeném řízení. Myslím, že když dotační řízení nepodlehne politickému tlaku a korupci, není důvod nechat si ujít jedinečnou příležitost, která se už příště opakovat nebude.
Jestliže dotační řízení nepodlehne politickému tlaku a korupci, není důvod nechat si ujít jedinečnou příležitost, která se už příště opakovat nebude.
Lukáš Wagenknecht má zkušenosti z procesního řízení, interního auditu veřejných institucí a soukromých společností i auditu strukturálních fondů. Je předsedou think tanku Good Governance.
FOTO: ARCHIV
