Má stát podpořit výhodnými úvěry výstavbu ubytoven?

Počátkem dubna skupina akademiků a zástupců několika neziskových organizací, věnujících se lidem bez domova či ohrožených bezdomovstvím, rozvířila diskusi o tzv. sociálních ubytovnách. Jejich výstavbu by totiž Ministerstvo pro místní rozvoj rádo podpořilo zvýhodněnými úvěry.

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) vychází z analýz, které předpokládají, že počet lidí v bytové nouzi se v souvislosti s ekonomickou recesí bude dále zvyšovat. Proto chce vládě už v polovině letošního roku spolu s Ministerstvem práce a sociálních věcí předložit materiál obsahující analytickou a návrhovou část. Podle náměstka ministra pro místní rozvoj Ing. Miroslava Kalouse, který odpovídá za územní a bytovou politiku MMR, má návrhová část obsahovat základní principy a cíle navrhovaných nástrojů ke »komplexnímu řešení sociálního bydlení«.

UBYTOVNY JAKO »BÍLÁ MÍSTA«

»Formální podoba těchto nástrojů, která bude zpracována následně, bude různá,« uvedl pro Moderní obec Miroslav Kalous. Podle jeho slov může jít například jak o nařízení vlády, tak o metodiky, novely právních předpisů apod. »Analytická část "komplexního řešení sociálního bydlení" mj. obsáhne identifikaci "bílých míst" stávajících nástrojů sociální a bytové politiky ve vztahu k osobám v bytové nouzi. Tedy ve vztahu nejen k osobám bez obydlí, ale i k těm, které jsou ohroženy jeho ztrátou či užívají nevhodné obydlení. "Bílými místy" máme na mysli situace, kdy se tyto osoby nyní ocitají mimo dosah účinné pomoci,« vysvětlil náměstek ministra. »Není pochyb o tom, že problémy stávajících ubytoven, respektive osob, které je užívají, do oblasti těchto "bílých míst" náleží.«

Nevoli akademiků a neziskových organizací vzbudila sporná úroveň jedné z analýz, již pro přípravu materiálu pro vládu MMR spolu s dalšími podklady rovněž využívá a která budování tzv. sociálních ubytoven doporučuje jako jednu ze složek sociálního bydlení. Zkušenosti majitelů ubytoven prý podle této analýzy ukazují, že někteří lidé nejsou schopni platit nájem, udržovat pořádek ve svém bydlišti a neobtěžovat okolí. Proto jsou pro ně ubytovny řešením, přičemž přísnější pobytový režim v těchto zařízeních je pro lidi, kteří tam nalezli střechu nad hlavou, vlastně ochranou před ztrátou i tohoto bydlení, domnívají se zpracovatelé kontroverzní analýzy.

Kritici MMR však hlavně nesouhlasí se zachováním institutu ubytoven a dokonce s dalším zvyšováním jeho významu - v souvislosti s uvažovanou státní podporou dalšího budování těchto zařízení. MMR totiž - s ohledem na hrozbu zvyšujícího se počtu lidí v bytové nouzi - předpokládá, že stát začne poskytovat zvýhodněné (možná dokonce až s nulovým úročením) úvěry na budování nových zařízení tohoto druhu.

UBYTOVNY NEJSOU ŘEŠENÍM BEZDOMOVSTVÍ

Jenže podle sociologa Štěpána Ripky, jenž patří k nejaktivnějším kritikům tohoto uvažování MMR, hospodářská krize sama o sobě pobyt stále většího počtu lidí na ubytovnách nezpůsobuje. Jak Štěpán Ripka uvedl, důvodem na jedné straně je nesmyslné nastavení státních dávek na bydlení, které jdou rovnou do kapes »podnikatelů s chudobou«, na straně druhé pak to, že stát (a často ani obce) nečiní žádné kroky proti diskriminaci na trhu s bydlením. Právě krize však s sebou přinesla i tisíce volných bytů (a za nájmy často velmi výrazně nižší, než jaké částky platí lidé za možnost »přebývání« na ubytovnách) - ovšem nikoliv »volných« pro mnohé osoby bez domova.

»Ze zahraničních zkušeností vyplývá, že jediným fungujícím řešením bezdomovství je organizované zajištění běžného bydlení s dostatečnou právní jistotou nájmu, na něž navazuje podpora přiměřená potřebám a preferencím uživatelů bytů,« připomněl pro Moderní obec Štěpán Ripka (viz box na str. 7) a spolu s některými dalšími akademiky a zástupci neziskových organizací navrhl ubytovny vůbec zrušit.

VYROSTLA NOVÁ GENERACE »DĚTÍ UBYTOVEN«, ZJISTILO SDRUŽENÍ VZÁJEMNÉ SOUŽITÍ

Mnohé ubytovny, které dnes »řeší« situaci lidí bez střechy nad hlavou nenaplňují běžnou představu důstojného, byť skromného bydlení na začátku třetího tisíciletí ve střední Evropě.

Například Zpráva o ubytovnách na Ostravsku aneb Jsou ubytovny opravdu vhodným řešením pro bydlení rodin s dětmi a lidi bez domova?, jak ji letos v březnu zveřejnilo občanské sdružení Vzájemné soužití, poukazuje na fakt, že život v ubytovnách stejně jako v jiných sociálně vyloučených lokalitách je frustrující. »Zdejší obyvatelé si nejsou s to pomoci vlastními silami, často ani nevědí jak. Rodiny či jednotlivci se tam ocitají pod hranicí chudoby, jsou na úplném dně. Volí krátkodobé životní strategie, cílené jen na uspokojení základních potřeb. Nerozumějí společenskému prostředí a společenským normám. Žijí v pocitu ohrožení a strachu ze změn a nových věcí, upadají do začarovaného kruhu životních problémů, přičemž mnohdy nevědí, který z nich je třeba řešit jako první. Netuší, kde začít,« konstatuje se ve zprávě.

Život v ubytovnách podle ní s sebou nutně přináší velmi negativní důsledky. »Jednak, lidé zde žijí v naprosté chudobě, žijí v sociálním odloučení,« praví se dále. »Většina lidí je velmi zadlužená již z minulosti, v ubytovnách se ještě více zadlužují, aby byli schopni platit nájem. Většina z nich jsou bez stálého zaměstnání. Pokud tento stav trvá dlouhodobě, lidé pak ztrácejí pracovní návyky a hodnoty s tím spojené. Začnou svůj život vidět jen v krátkodobé perspektivě a postupem času začnou považovat svou situaci za normální. Pokud lidé žijí dlouhodobě v širším společenství, pak stěží zvládají život osamoceně. Zde jsou zvyklí řešit problémy, starosti, smutky i radosti společně. Fungují zde jako velká rodina.«

Občanské sdružení Vzájemné soužití upozorňuje i na nový fenomén: »Nyní zaznamenáváme, že rodiny, podaří-li se jim získat samostatné bydlení, se vracejí zpět do ubytoven. Pokud se nám podaří rodině zajistit bydlení v nájemním bytě, rodina naráz neumí takto samostatně žít. Neví, co si má počít. Rodina je doma sama jen se svými dětmi, zavřou se za ní dveře - a co má dělat? Matka neví, co si počít v kuchyni, byla zvyklá společně vařit s jinými ženami, přitom probírat život. Byly společně na své starosti, radosti, nyní je na vše sama. Neví, jak má uklidit, umýt WC, v ubytovně to vždy někdo udělal. Děti zlobí, neboť byly zvyklé pobíhat po chodbách s jinými dětmi. Rodiny se cítí osamoceny, zcela izolovány. Nemá jim kdo pomoci, nebo jen tak si s někým povykládat. Navíc, sousedům vadí hluk, v ubytovně byli lidé zvyklí, že nikomu nevadilo, když se sdružovali na chodbách, hlučně se bavili, vyšli ze svého stereotypu. Nevědí, jak a kde platit nájem, kam si mají jít zapojit elektřinu, zapnout plyn. Nejsou na život, který je většině zcela samozřejmý, již zvyklí. Před lety si odvykli, proto se mnohdy dobrovolně vracejí do ubytoven zpět.«

Autoři zprávy občanského sdružení Vzájemné soužití zdůrazňují, že tato situace má negativní dopad zejména na mladou generaci. »Během dvaceti let nám v ubytovnách odrostly děti, kterým chybí kultura bydlení. Jsou navyklí žít v širším společenství, neznají život v běžném klasickém bytě. Jsou to azylové děti, děti ubytoven. Děti čerpají ze vzorců chování svých rodičů, čerpají ze vzorů svého prostředí, proto jsou přesvědčeny, že takové bydlení je zcela normální.«

»Sociální ubytovny samy o sobě mohou takovým rizikem být. Samotné zajištění ubytování pro sociálně slabé je na hony vzdálené sociálnímu bydlení. Žádným způsobem se tento koncept nevypořádává se stávajícím systémem zařízení sociálních služeb (poskytování pobytových služeb). Přitom máme poznatky z praxe azylových domů, že existence ubytoven nemajících statut sociální služby výrazným způsobem snižuje účinnost jejich sociální práce v území,« připomněl pro Moderní obec veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský.

Nebudou-li ubytovny brány jen jako nouzové provizorní řešení, než lidé, kteří v nich - z nejrůznějších dovodů - nalezli dočasné útočiště, získají vhodnější typ sociálního bydlení, pak by se tato zařízení opravdu mohla stát sociální pastí pro ubytované, u nichž by jejich sociální vyloučení jen stále více prohlubovaly. Zároveň by nadále prohlubovaly přinejmenším odtažitý vztah většinové společnosti k lidem z ubytoven.

NOVÉ SOCIÁLNÍ UBYTOVNY BY MOHLY BÝT »LIDŠTĚJŠÍ«, ALE SVŮJ STÍN NIKDY NEPŘEKROČÍ

Jenže co když MMR chce podpořit výstavbu zcela jiných ubytoven? Zdálo by se, že právě veřejná podpora ve formě mimořádně výhodných úvěrů by k tomu přímo vybízela. Vždyť, kdo takové úvěry poskytuje, může si i diktovat podmínky.

Náměstek ministra pro místní rozvoj Miroslav Kalous to nepřímo potvrdil. »Pokud vláda schválí záměr podporovat vznik dlouhodobého sociálního bydlení, budou jeho stavebně technické parametry legislativně zakotveny a další podmínky pro poskytnutí případné veřejné podpory budou upravovat příslušné podpůrné nástroje (např. nařízení vlády),« uvedl na naši otázku, zda by zvýhodněné úvěry mohli obdržet pouze ti investoři, kteří u ubytoven zaručí určité nepodkročitelné standardy.

Mohlo by jít nejen o konkrétní stavebně technické parametry, ale například také o minimální výměru podlahové plochy »na hlavu«. Nebo (aby totiž nové ubytovny podpořily větší soukromí ubytovaných a nepředstavovaly »strašáka« pro své okolí) o určení maximálně možného počtu ubytovaných. A ovšemže také o stanovení nejvyšší možné částky na úhradu za ubytování.

»Konkrétní parametry dlouhodobého sociálního bydlení budou specifikovat příslušné podpůrné nástroje (nařízení vlády, programy). Při formulování příslušných podpůrných nástrojů budou samozřejmě vnímány všechny dosavadní zkušenosti,« odpověděl Miroslav Kalous zeširoka na naši otázku.

Pokud jde o výši úhrady za ubytování, náměstek odkázal na fakt, že problematika cen je v obecné rovině v kompetenci Ministerstva financí a problematika sociálních dávek, které nepřímo ovlivňují sjednané úhrady ve stávajících ubytovnách, zase v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí. »Úprava těchto dávek bude předmětem navrhovaných opatření. Současně je třeba mít na paměti, že věcný obsah nájemného z bytu a vámi zmiňované úhrady za bydlení se liší - mj. i rozsahem poskytovaných služeb, které by měly přispět k dlouhodobé udržitelnosti tohoto typu bydlení, včetně plnění hygienických norem,« dodal Miroslav Kalous.

Podle jeho slov smluvní vztahy mezi ubytovanými a vlastníkem/provozovatelem ubytovny budou plně respektovat úpravu obsaženou v občanském zákoníku. »Uživatelům tohoto typu bydlení poskytnout dostatečnou právní jistotu,« uzavřel.

Na to, jaké by měly být sta ndardy těchto sociálních ubytoven, jsme se zeptali i ombudsmana. Pavel Varvařovský k tomu poznamenal: »Z pohledu veřejného ochránce práv musí takový standard umožňovat naplnění nezbytných životních podmínek, včetně soukromí, a respektovat lidskou důstojnost. Úhrada nákladů musí být proporcionální vzhledem k nájemnímu vztahu a musí respektovat jak případné snížení stavebně-technického standardu, tak nižší úroveň ochrany "ubytovacího vztahu". Za paradox lze považovat výši úhrad v zařízeních sociálních služeb, které oproti ubytovnám mají mnohem vyšší standard kvality.«

OTÁZEK JE MNOHO, KARDINÁLNÍ JE VŠAK TO, ZDA BY SOCIÁLNÍ BYDLENÍ NEMĚL ŘEŠIT ZÁKON

Problémem může být to, že Ministerstvo pro místní rozvoj dává »nový typ ubytoven« do souvislosti s dlouhodobým sociálním bydlením. Jestliže »sociální ubytovny«, postavené s pomocí zvýhodněných úvěrů poskytnutých státem, budou (doufejme) poskytovat podstatně důstojnější ubytování než mnohá současná zařízení tohoto druhu, kde je psáno, že pro nemálo lidí se toto jejich útočiště nestane útočištěm doživotním? Nebudou mít stát/obec tendenci považovat bytovou situaci těchto lidí za definitivně vyřešenou, aniž by se zabývaly tím, jak jim pomoci k sociálním bytům?

Otázek pochopitelně vzniká více. Třeba to, jak by si »konkurovaly« současné ubytovny, často v tristním stavu a se zoufalými podmínkami pro ubytované, s novými tzv. sociálními ubytovnami, jejichž výstavbu by podpořil stát? Získávaly by zvýhodněné úvěry na výstavbu sociálních ubytoven pouze obce, nebo třeba i církevní a neziskové subjekty - či také zájemci ze soukromého sektoru?

Kardinální otázka však možná nezní takto: Ubytovny ano, či ne? Ale měla by být zformulována následovně: Není lepší sociální bydlení ošetřit raději příslušným zákonem než pouhými nařízeními vlády či stavebně technickými předpisy?

Štěpán Ripka: Není důvod, aby holobyty, či tzv. sociální ubytovny, MMR podporovalo a obce je stavěly ze zvýhodněných úvěrů, protože náklady na jejich provoz by dříve či později dopadly na obce.
FOTO: ARCHIV

Miroslav Kalous: Lze předpokládat, že dobře fungující sociální systémy bytovou nouzi většiny osob efektivně vyřeší jiným způsobem než prostřednictvím poskytování nového bydlení.
FOTO: ARCHIV

Proč nejsou sociální ubytovny s přísným režimem vhodným řešením pro obce?

Současné plány MMR podporovat výstavbu a provoz tzv. sociálních ubytoven nejsou žádnou novinkou. Vždyť holobyty stavělo mnoho obcí v ČR již od poloviny 90. let minulého století. Zkušenost mluví jasně: Obce musely do provozu holobytů, jejich oprav - a hlavně do dohledu nad nimi dávat stále více peněz. Současně tam byly natolik nepříjemné podmínky, že nájemníci, jakmile tu možnost měli, z ubytoven odcházeli, a obce tratily ještě více za neobydlené objekty. Zavřený »kravín« v Břeclavi je toho nejlepším důkazem.

Zatímco provozovatelé soukromých ubytoven mohou případně vydělávat, protože si nemusejí dělat starosti s bezpečnosti, udržitelností a službami, obce budou na holobytech vždy tratit. V Bílině jsme zjistili, že provoz tzv. azyláku, v němž bydlelo 27 lidí (včetně šesti dětí), město stál ročně 2,2 mil. Kč. Náklady čítaly pětkrát plný úvazek strážného (1,487 mil. Kč) pro pokrytí 24-hodinové služby, 1 úvazek správce (0,392 mil. Kč), náklady na opravy včetně revizí (0,262 mil. Kč) a poplatky za teplo (zhruba 50 tis. K - MěÚ platí vytápění neobsazených místností). Stát samozřejmě nic z těchto nákladů nehradí, ani dlouhodobě hradit nebude. I proto se nyní Bílina vážně zabývá myšlenkou zpětného odkupu některých privatizovaných bytů, které by obyvatelům »azyláku« nabídlo spolu se službami podpory samostatného bydlení.

Ze zahraničních zkušeností vyplývá, že jediným fungujícím řešením bezdomovství je organizované zajištění běžného bydlení s dostatečnou právní jistotou nájmu, na něž navazuje podpora přiměřená potřebám a preferencím uživatelů bytů. Studie ukazují, že kvalitní podporované bydlení vykazuje 80% úspěšnost i u těch nejsložitějších případů. Stavba holobytů se již dávno ukázala jako řešení nevhodné. Není důvod, aby holobyty, či tzv. sociální ubytovny, MMR podporovalo a obce je stavěly z dotací, protože náklady na jejich provoz by dříve nebo později dopadly na ně samotné . Segregace se nevyplácí.

ŠTĚPÁN RIPKA, sociolog

FOTO: LIBOR FOJTÍK

Anketa

Oslovená města zatím jednoznačnou podporu záměru státu výhodně úvěrovat budování sociálních ubytoven nevyjadřují

Domníváte se, že by městům pomohlo, kdyby stát výhodnými úvěry podpořil výstavbu sociálních ubytoven, aby se pro lidi v bytové nouzi zajistilo důstojné ubytování po dobu, než získají samostatné bydlení? Měli byste takto podpořenou výsatavbu ubytoven na svém území zájem?

Mgr. Rudolf Salvetr

starosta města Klatovy

Takový program by obcím pomohl jen za splnění určitých podmínek. Především by musely dostat garanci, že v péči o obyvatele v tísni nebudou hrát pouze doplňkovou roli. Občané, kteří by v ubytovnách nalezli alespoň přechodné bydlení, by zase museli počítat i s tím, že součástí pobytu v důstojných podmínkách bude i sociální program a nějaké povinnosti. Dokud však stát bude přispívat na soukromé ubytovny bez jasné kontroly, za jakých podmínek tam lidé »přežívají«, nemá takový dotační program smysl. Právě důsledná kontrola vynakládání státních prostředků na ubytovací služby(otázkou je, zda by neměly být vypláceny pouze v místě trvalého bydliště, o špatnosti vyplácení přímo do rukou soukromých ubytovatelů nepochybuji vůbec) by mohla výrazně pomoci s řešením sociálního napětí v některých lokalitách.

V současnosti máme vlastní ubytovací kapacitu zhruba 100 lůžek. Na zajištění potřeb nám dostačují. Další ubytovací kapacitu nepotřebujeme a v případě »podnikatelských záměrů« bychom ji považovali za naprosto nežádoucí.

Ing. Jan Havlík, MPA

tajemník Městského úřadu Žďár nad Sázavou

Na úvod si dovolím konstatovat, že jakékoliv, byť účelové prostředky jsou nebo mohou být cestou k řešení. Otázkou však zůstává, bude-li dostatečné, trvalé a efektivní. Ve Žďáře nad Sázavou máme letité zkušenosti s provozováním např. ubytovny pro bezdomovce nebo holobytů. Ubytovna pro bezdomovce je provozována jako režimové zařízení příspěvkovou organizací města a je využita až přeplněna především během zimy. Je tedy zřejmé, že velká část jejích klientů je ochotna se podřídit nějakým pravidlům až na základě krajní nouze nebo ohrožení života. Jsem přesvědčen, že tak to bude i v podobných zařízeních s nějakým režimem také do budoucna. Nastavení režimu pak je u takového typu zařízení nezbytné z důvodu jeho funkčnosti a dlouhodobější existence vůbec.

Holobyty byly postaveny v 90. letech tedy v době, kdy ti, kdo neplatili nájemné ve standardních bytech, mohli být vystěhováváni pouze do tzv. náhradního bydlení a pokud město vůbec něco chtělo s tímto problémem dělat, muselo investovat nemalé prostředky na jejich výstavbu. Holobyty tedy byly jakýmsi »trestem« (bydlení nižší kvality) pro ty, kteří bydlení, přestože na něj dostávali sociální dávky, nevnímali jako jednu ze základních potřeb. Dnes je využití těchto holobytů jiné. Často slouží jako startovací bydlení pro ty, kdo změnili svůj přístup k bydlení a povinnostem s ním spojeným, jako začátek cesty zpět ke standardnímu bydlení. Jestliže ovšem uhradí své závazky a vlastníka přesvědčí, že změnili své priority. Společným problémem těchto zařízení je pak obvykle jejich soužití s jejich okolím, z čehož pramení i problémy s umístěním ve městě.

Pokud jde o to, zda by se město ucházelo o takový zvýhodněný úvěr, je třeba říci, že dokud není znám ani konkrétní účel, ani podmínky je předčasné přijímat jakékoliv závěry.

Ing. Martin Štěpánek, Ph.D.

náměstek primátora statutárního města Ostrava pro sociální oblast

Řešení bydlení a bytové politiky sice nespadá přímo do mé kompetence, ale já osobně podporuji koncepci nízkonákladového sociálního bydlení pro potřebné skupiny obyvatel. Domnívám se, že město by nemělo vlastnit sociální ubytovny, ale spíše disponovat nízkonákladovým bydlením, které by po určitou dobu mohly využívat osoby v definované nepříznivé sociální situaci. Měl by být zajištěn systém vícestupňového bydlení, např. azylové domy nebo jiná sociální zařízení, bydlení se sociálním programem, samostatné bydlení apod. Ruku v ruce s tím by měl fungovat doprovodný program ve spolupráci se sociálními pracovníky obcí či nestátních neziskových organizací.