Máme zájem o úzké vztahy

[*] Existuje již spolupráce mezi Policií ČR a kraji?

Spolupráce samozřejmě existuje a rozvíjí se. Její úroveň logicky odpovídá době, která od vzniku krajů uplynula. V současné době již probíhá v oblasti, která je jasně zakotvena v příslušných zákonech, a sice v krizovém řízení. Naši krajští policejní ředitelé, případně jejich zástupci, jsou členy krizových štábů hejtmanů. Spolupráce pochopitelně prolíná celou působností kraje tam, kde jsou styčné body s působností policie.

Máme samozřejmě zájem mít úzké vztahy na krajské úrovni - na tom, aby krajská zastupitelstva i krajské úřady byly informovány o dění v teritoriu. Chceme poskytovat zprávy o bezpečnostní situaci, jak o vývoji kvantitativních ukazatelů, tak i o významných případech, které se podařilo nebo nepodařilo vyřešit, a problémech, které policie má uvnitř nebo s technickým či organizačním zabezpečením činnosti.

[*] Jak hodnotíte fungování policie v rámci Integrovaného záchranného systému?

Policie ČR má v Integrovaném záchranném systému svoje nezastupitelné místo - také proto, že jsme organizace, která je vysoce akceschopná, vládne velkým počtem sil a prostředků. Stávající systém Integrovaného záchranného systému považuji za smysluplný - jako všechno chce čas a prostředky, kterých se mu zatím nedostává.

Typický je problém jednotného radiového systému spojení, který ač o jeho výstavbě bylo rozhodnuto, provázejí časové skluzy a určité technické problémy. Jde o jednu z věcí, které nám chybí nejvíce.

[*] Přizpůsobí se struktura Policie ČR, která vychází ze staré krajské struktury, novým krajům?

Hejtmané i pracovníci krajských úřadů mají teď mnoho starostí s rozběhem základních činností, které se vznikem krajů souvisejí, avšak postupně přichází na pořad i téma bezpečnosti.

Hejtmané projevují o tuto oblast velký zájem. Jeho předmětem jsou i eventuální úvahy vedení Policie ČR a vedení resortu Ministerstva vnitra o tom, jak bude do budoucna vypadat uspořádání policie.

To znamená, jestli setrváme na dosavadním modelu osmi krajských správ, které se kryje s uspořádáním orgánů justice, nebo jestli perspektivně budeme uvažovat o přechodu na čtrnáct krajských správ. Samozřejmě se touto myšlenkou zabýváme, nicméně ji vnímáme do značné míry jako problém politický, o kterém musí rozhodnout vláda.

Otázka tohoto členění se totiž netýká jen policie, ale také dalších státních orgánů, od nichž se policie nemůže úplně odtrhnout. Je tedy třeba postupovat koncepčně a smysluplně.

Domnívám se, že tyto úvahy budou čím dál více sílit a podle mého názoru je nejasný pouze časový horizont. Odpověď na otázku, zda se přizpůsobit nové krajské struktuře či nikoliv, je ale víceméně jasná.

[*] Do kdy se tak stane?

Jakýkoliv seriózní časový odhad není možný, protože se bude odvíjet od politického rozhodnutí. Je otázkou, jestli přijde v tomto nebo v příštím volebním období.

V okamžiku, kdy toto rozhodnutí přijde, bude třeba se zabývat reálnými problémy - zejména ekonomickými, naší schopností vybudovat krajské velení s veškerým zázemím, které potřebuje.

Jde o problém, který začíná u dislokace a končí u pracovníků, kteří zajišťují servis, a rozdělení speciálních policejních útvarů. Problémem jsou samozřejmě i sociální aspekty - není jednoduše možné okamžitě přemístit konkrétní lidi z jednoho města do druhého. Někteří třeba přejdou, zbytek je nutné najít z místních personálních zdrojů, vycvičit je a doškolit.

Poté, co padne politické rozhodnutí, bude podle mne třeba minimálně pěti až šesti let.

[*] Ne vždy jsou všechna politická rozhodnutí k dobru věci. Zvýší se tímto krokem také efektivnost práce policie?

Na problém, zda se přizpůsobovat novému krajskému uspořádání či ne, existují dva náhledy. Jeden říká, že je pro policii z hlediska organizace vhodnější, když se její uspořádání kryje s orgány justice.

Značná část naší působnosti a naší činnosti je totiž na poli přípravného řízení trestního, to znamená, že v tomto případě jsou naprosto jednoduché vazby z hlediska věcné a místní příslušnosti.

Osobně se domnívám, že oblast trestního řízení je velmi pregnantně vyjádřena v zákoně a že věcná a místní příslušnost je poměrně snadno dovoditelná i v tom případě, kdy bychom nekopírovali model orgánů justice.

Naopak za daleko důležitější z hlediska spolupráce považuji kopírovat stávající územněsprávní uspořádání. Opačný postup může působit problémy například v oblasti krizového řízení.

Neskrývám také to, že policie nikdy v budoucnu nebude úplně schopna ideálně pokrýt všechny své potřeby z centrálních zdrojů. Pak bude do značné míry záležet na přístupu konkrétního hejtmana a zastupitelstva, nakolik budou ochotni pomoci policii s konkrétními problémy.

Zřízení nových krajských policejních správ bude na konkrétním území rozvrstveno do určitého časového období. Zde bude právě záležet na tom, jaká bude ochota orgánů regionální správy pomoci policii s problémy dislokačními a podobně.

Existuje také trochu obava z toho, aby místní vlivy nenabraly takové síly, že by došlo k určitému porušení jednotnosti a centrálního řízení policie. Myslím si, že tento problém v zásadě nehrozí, že naopak vůbec není na škodu, když policisté budou mít vztah ke svému regionu, a nikoliv pouze loajalitu ke státu jako celku. Užší součinnost orgánů regionální správy a policie bude jistě prospěšná.

[*] Je podle vás šťastná dvoukolejnost státní a městské policie?

Tato otázka hýbe veřejným míněním i sdělovacími prostředky především po několika kontroverzních, možná ne příliš šťastných vystoupeních na obou stranách. Pokud mohu prezentovat svůj osobní názor, dvoukolejnost z čistě systémového hlediska úplně vhodná není. Na straně druhé, existencí obecních policií si v podstatě musel projít každý demokratický stát. Naše novodobá historie po roce 1989 však ještě není příliš dlouhá.

Ke sloučení obou druhů policií musí dojít - pokud k němu dojde - zcela přirozenou cestou v průběhu vyhodnocování kladů i nedostatků stávajícího modelu. Podle mne tato věc dnes není na pořadu dne. Pochopitelně má tento problém různé aspekty a dá se na něj dívat z různých stran.

Představuji si, že by mezi oběma policiemi měla být na straně jedné velmi úzká spolupráce, na straně druhé by měly mít přesně vymezenou působnost. Mnohdy totiž existuje trend obecních policií přiblížit se z hlediska struktury pravomoci nebo typu výkonu činnosti policii státní, a to není šťastné.

Domnívám se, že obecní policie byla zřízena zejména proto, aby řešila otázky místního veřejného pořádku, to znamená veřejný pořádek, znečišťování veřejných prostranství, aplikaci a vynucování veřejných vyhlášek platných v konkrétním místě a podobně. Situování se do role policistů, kteří mají potlačovat kriminalitu, však není šťastné.

Faktem je, že pokud obecní policie plní úkoly, o kterých jsem hovořil, státní policii to významně odlehčuje. Proč nepřiznat, že v současné době bychom nebyli schopni převzít všechny úkoly, které obecní policie plní. Jsme prioritně zaměřeni na oblast kriminality, na oblast přestupků, porušování obecně závazných právních předpisů. Pořádkové záležitosti jsou typicky působností obecní policie.

[*] Kdy by zhruba ke splynutí obou policií mohlo dojít?

Pro tento odhad nemám naprosto žádné podklady, podle mne jde o otázku možná desetiletí.

[*] Aktuálním problémem veřejné správy i policie je i rušení záchytných stanic.

Vidím to jako obrovský problém - také v mediálním kontextu. Policie ČR je veřejností chápána, a má to do značné míry i legislativní zakotvení, jako orgán subsidiární, který je povinen konat v podstatě v téměř všech oblastech veřejného života vždy, když nekoná ten orgán, který je k tomu primárně zmocněn.

Vykonávat činnost v tomto pojetí je nesmírně těžké, ne-li mnohdy nemožné. Typickým případem je otázka existence či neexistence záchytných stanic, respektive otázka toho, co dělat s lidmi, kteří jsou intoxikováni ať už drogami nebo alkoholem. V minulosti byla záchytná stanice minimálně v každém krajském městě, většinou i ve větších okresních městech. Z důvodů, které jsou zcela mimo nás, především ekonomických, případně legislativních, byly záchytky zrušeny.

Setkáváme se tak s problémem, kdy nám je oznámeno, že někde leží opilec nebo narkoman, který se nepohybuje, případně budí veřejné pohoršení nebo ruší veřejný klid a pořádek. Jsme povinni na toto oznámení reagovat a vyjet na místo. Zde začíná zásadní problém, opilého člověka nemůžeme umístit do policejní cely. Pokud máme pochybnosti o jeho zdravotním stavu, můžeme zavolat lékařskou pomoc, která zkonstatuje, že je pouze opilý a nepřevezme jej.

V tom okamžiku situace vlastně nemá řešení. Dotyčného nemůžeme nechat na místě, protože by pokračoval ve svém protiprávním jednání, případně by si mohl přivodit újmu na zdraví nebo na životě. Pokud ho vezmeme na policejní služebnu a dostaneme ho do nějakého institutu policejního zákona, tzn. předvedení, jsme povinni toho člověka hlídat. Musíme ho hlídat samozřejmě i s tím, že je ve stavu, který pro něj představuje zdravotní ohrožení, kdy se může zadusit, upadnout do komatu a podobně.

Bez lékaře nejsme vždy schopni rozpoznat, jestli se jeho zdravotní stav zlepšuje nebo zhoršuje.

V případě, kdy se těmto lidem snažíme pomoci, dostat je třeba domů, může nastat alternativa, že dotyčný bude pod vlivem alkoholu i doma agresivní, nebude se chtít domů vrátit, a my jej proti jeho vůli k tomu nemůžeme přinutit.

Také tato situace z našeho pohledu nemá řešení. Domnívám se, že jediným možným a logickým krokem je obnovení záchytných stanic se zdravotnickým nebo lékařským dozorem, náležitě vybavených personálně i technicky.

Toto Policie ČR není schopná dělat. Nějaké záchytné stanice sice ještě existují, ale někdy to pro nás znamená jet s jedním opilcem v zimních měsících třeba sto kilometrů daleko. Jde nepochybně o nepopulární a finančně velmi nákladnou činnost, ale podle mne by jednoznačně měla patřit k povinnostem veřejné správy v sociální oblasti.

Václav Drašnar

FOTO ARCHÍV