Místní správa a myslivost I když zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, dává určité pravomoci i úkoly státní správě na všech úrovních řízení, v příspěvku se budeme věnovat pouze orgánům místní samosprávy. První zmínka týkající se pravomocí orgánů místní samosprávy je v zákoně o myslivosti zakotvena v...
Místní správa a myslivost
I když zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, dává určité pravomoci i úkoly státní správě na všech úrovních řízení, v příspěvku se budeme věnovat pouze orgánům místní samosprávy.
První zmínka týkající se pravomocí orgánů místní samosprávy je v zákoně o myslivosti zakotvena v § 22 odst. 1 a odst. 2. Jejich znění je následující:
[*] odst. 1: "Při obhospodařování pozemků jsou jejich uživatelé povinni dbát o to, aby nebyly způsobovány zbytečné škody na zvěři. Na honebních pozemcích je po celý rok zakázáno vypalovat křoviny, trávu, plevel a suchý rákos, jakož i mýtit a vyřezávat živé ploty a křoviny. Výjimky může povolit orgán místní samosprávy."
[*] odst. 2: "Na žádost uživatele honitby může orgán místní samosprávy, zejména v době hnízdění a kladení mláďat omezit vstup do honitby nebo jejích částí."
Významné postavení
V současné době je jakákoliv výsadba remízků a jiných úkrytů pro zvěř, ať trvalých či dočasných, jednoznačně a podmíněna souhlasem vlastníka pozemku. Proto jsou myslivci na jakýkoliv úbytek těchto již existujících ploch značně citliví. Z tohoto pohledu považuji postavení orgánu místní samosprávy při udělování výjimky dle § 22 odst. 1 za velmi významné.
Z dikce zákona totiž jasně vyplývá, že případná likvidace křovin, trávy, suchého rákosu vypalováním a vyřezávání keřů a živých plotů na honebních pozemcích je jednoznačně podmíněna souhlasem orgánu místní samosprávy, který by souhlas k těmto činnostem měl bedlivě vážit.
Při povolování případných výjimek totiž dochází ke kolizi zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, se zákonem č. 237/2000 Sb., o požární ochraně. Zákon o požární ochraně v § 5 odst. 2 (pro právnické osoby a podnikající osoby) a v § 17 odst. 3 písm. f) (pro fyzické osoby) obsahuje ustanovení o vysloveném zákazu vypalování porostů.
Text odst. 2 § 22 zákona o myslivosti je už z hlediska výkonu práva myslivosti zcela jasný. Je totiž nepochybně žádoucí, především v jarních měsících, ale ještě i v červnu, tedy v období, kdy se rodí největší množství mláďat, volný pohyb osob po honitbě omezit.
Toto omezení vstupu však je možné uskutečnit pouze na žádost uživatele honitby. Oznamování, resp. zdůvodnění omezení vstupu do honitby je nutno učinit velmi uvážlivě, protože mnozí občané jakákoliv omezení týkající se své osoby chápou jako nepřiměřený zásah do svých práv a mnohdy se i přes nejupřímnější snahu o dobrou věc dosáhne zcela opačného výsledku.
Případné omezení se tedy musí týkat především volného pohybu osob po honebních pozemcích, samozřejmě, a to je třeba zdůraznit, s výjimkou cest.
V souvislosti s tímto omezením je třeba uvést i znění § 21 odst. 3 zákona o myslivosti, které však platí celoročně: "Vlastníkům psů a koček je zakázáno je nechat volně pobíhat po honitbě. V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností uvedených v odstavci 1 písm. b) až d)."
Pod písm. b) je uvedeno, že myslivecká stráž, případně uživatelem honitby pověřené další osoby: "jsou oprávněny usmrcovat v honitbě psy, kteří mimo vliv svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu hledají nebo pronásledují zvěř anebo se k ní plíží".
Dále je zde uvedeno omezení týkající se psů loveckých, slepeckých, zdravotnických, vojenských a služebních.
Výše uvedené osoby jsou na základě znění § 21 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti také oprávněny: "usmrcovat pytlačící kočky, potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu".
I když ustanovení § 21 nemá přímý vztah k působnostem orgánů místních samospráv, pravdou je, že volný pohyb psů a koček ve svých důsledcích způsobuje zřejmě nejvíce kolizních situací mezi jejich majiteli a myslivci.
Pokud by se naskytla vhodná příležitost (např. veřejná schůze, obecní úřední deska apod.), bylo by vhodné občany na ustanovení § 21 upozornit, neboť jeho znění není v obecném povědomí příliš známo, a může se tak předejít mnoha velmi nepříjemným střetům mezi občany.
Péče v době nouze
Další paragraf, který má přímou vazbu na pravomoci orgánu místní samosprávy, se týká péče o zvěř především v době nouze. Znění § 23 odst. 3 zákona o myslivosti je následující:
"Zjistí-li orgán místní samosprávy, že zvěř trpí hladem zaviněním uživatele honitby a nezjedná-li uživatel honitby na výzvu orgánů místní samosprávy okamžitou nápravu, nařídí orgán místní samosprávy krmení zvěře na jeho náklad."
Přikrmování zvěře v době nouze, zejména v zimě je povinností uživatele honitby. Povinnost kontroly péče o zvěř je na orgánu státní správy myslivosti okresního úřadu. Orgán místní samosprávy má tedy možnost kontroly péče o zvěř v honitbách v rámci katastru příslušné obce a v případě nezajištění patřičné péče o zvěř ze strany uživatele honitby činit příslušná opatření.
Skutečností však ale je, že případná krajní možnost, to znamená zajištění krmení zvěře na náklad uživatele honitby je v praxi ze strany orgánu místní samosprávy velmi problematické a prakticky nevyužívaná.
Náhrady škod
Jedním z velmi ožehavých problémů, který řeší zákon o myslivosti, je otázka škod působených zvěří. O této problematice pojednávají paragrafy 34-37 zákona o myslivosti.
Poškozený i uživatel honitby se mají sice o náhradě škody dohodnout (§ 35 odst. 1 zákona o myslivosti), ale ne vždy se tomu tak v praxi stane. Pokud se tedy poškozený a uživatel honitby nedohodnou, rozhoduje o povinnosti k náhradě škody takzvaná rozhodčí komise.
Pro orgán místní samosprávy je důležitá skutečnost, že členem této komise je "ad hoc", nebo-li právě pro tento účel, zástupce místní samosprávy, v jehož obvodu škoda vznikla (§ 35 odst. 1 zákona o myslivosti).
Tento člen rozhodčí komise by tedy měl mít obecný přehled, jak škody způsobené zvěří definuje příslušná právní úprava. V případě vzniku škody na lesích je způsob výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích řešen v současné době platnou vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 55/1999 Sb.
Důležitá pro člena rozhodčí komise je i znalost kritérií, co je vlastně považováno za škodu. Parametry uvádějící, co je to vlastně škoda, lze v uvedené vyhlášce zjistit. Pokud se týká škod na zemědělských plodinách, jejich vyčíslení není žádnou právní úpravou řešeno.
Uvedené informace nemají za cíl nepřiměřeně zdůrazňovat možnosti zásahů do způsobu provádění výkonu práva myslivosti ze strany orgánů místní samosprávy na základě znění platného zákona o myslivosti. Cílem je upozornit příslušné orgány místních samospráv na možnosti, které jim v současné době platná zákonná úprava týkající se myslivosti dává a poukázat na možné problémy, které při tom mohou vzniknout.
Josef Vlášek,
Lesy ČR, s. p.
FOTO ARCHÍV
