V listopadu se v Praze konalo 10. pokračování mezinárodní konference Počítáme s vodou. Podtitulek konference tentokrát zněl Modro-zelená infrastruktura a kvalita vody. Během uplynulých deseti let let došlo k velkému posunu ve vnímání problematiky dešťové vody, která se z odborných témat stala běžnou součástí projektů a je vnímána i veřejností.
V úvodním slovu Jana Komrsková, náměstkyně primátora hl. m. Prahy pro životní prostředí, připomněla, že v české metropoli se s dešťovou vodou počítá, je nutné mít před ní respekt i ji využívat jako zdroj. Dešťová voda je v Praze důležitým zdrojem pro zálivky stromů v centru města (při rekonstrukci Václavského náměstí se za tímto účelem buduje nádrž o velikosti 300 m3). Velký význam pro snížení dopadů povodní mají revitalizace drobných pražských vodních toků, jejichž nově vytvořené meandry zmírňují vylití ze břehů.
V dalším úvodním slovu Jaroslav Holler, ředitel Odboru územního plánování Ministerstva pro místní rozvoj ČR, uvedl, že nejen MMR, ale i další resorty také s vodou počítají, a to v desítkách národních strategií, koncepcí a plánů. Jaroslav Holler dále zdůraznil, že důležité je uplatňování těchto dokumentů v praxi. Pro praxi je velmi přínosné, že do nového stavebního zákona se podařilo vetknout definici zelené infrastruktury, jejíž součástí je hospodaření s dešťovými vodami (HDV). Rovněž v územním plánování bude dán prostor vodě a hospodaření s ní.
Náměstkyně pražského primátora Jana Komrsková: Dešťová voda je v Praze důležitým zdrojem pro zálivky stromů v centru města. Při rekonstrukci Václavského náměstí se za tímto účelem buduje nádrž o velikosti 300 m3
Jaroslav Holler z Ministerstva pro místní rozvoj mj. připomněl, že do nového stavebního zákona se podařilo vetknout definici zelené infrastruktury, jejíž součástí je hospodaření s dešťovými vodami
David Stránský, vedoucí Katedry vodního hospodářství obcí Fakulty stavební ČVUT v Praze a předseda Asociace pro vodu ČR (CzWA), jako každoročně informoval o Aktualitách v hospodaření s dešťovou vodou v ČR. Pro oblast vody jsou aktuálně důležité dva nové legislativní předpisy. Prvním z nich je letos v listopad schválená revize evropské směrnice o čištění městských odpadních vod (UWWTD), která se kromě nových limitů pro čištění odpadních vod zabývá také dešťovými vodami a je prvním předpisem výrazněji regulujícím funkci odlehčovacích komor. Nástrojem této regulace jsou Integrované plány, které budou muset být vypracovány pro aglomerace nad 10 000 ekvivalentních obyvatel (EO) a zahrnují celý řetězec činností: monitoring – modelování – identifikace plnění cílů – návrh opatření. Preferovaným opatřením je modro-zelená infrastruktura (MZI).
Druhým novým významným legislativním předpisem je stavební zákon a jeho prováděcí vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu. V této vyhlášce je kladen důraz na propojení srážkového odtoku s vegetací a na plnění požadavků na hospodaření se srážkovými vodami a zachycení znečištění srážkových vod v souladu s ČSN 75 9010 Hospodaření se srážkovými vodami. Tato norma je aktuálně ve zpracování a kombinuje stávající TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami a ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod.
Dále David Stránský zmínil i posun v oblasti zpevněných propustných povrchů, pro něž byla vytvořena Metodická příručka MŽP. Ocenil také stále patrnější tlak měst a obcí na důslednou aplikaci MZI i to, že vznikají nové stavby a úpravy, z nichž lze mít radost.
Toto téma detailněji rozebrala Ivana Kabelková, docentka Katedry vodního hospodářství obcí Fakulty stavební ČVUT v Praze. Nejprve na příkladu pilotního povodí ukázala, jak značně znečištěný může být srážkový odtok v urbanizovaných povodích. Ve srážkovém odtoku z ulic byly naměřeny vyšší koncentrace těžkých kovů, PAU, CHSK a nerozpuštěných látek než na odtoku z ČOV.
Podle Ivany Kabelkové prvním aspektem ochrany kvality vod pomocí hospodaření s dešťovými vodami je tedy předčištění srážkového odtoku pomocí vhodně zvolených objektů HDV, a tím snížení jeho znečištění před odtokem do podzemních nebo povrchových vod. Znečištění odtoku není v praxi možné monitorovat, ale typické znečištění z různých typů povrchů, a tudíž kvalita odtoku, je orientačně známa.
A jsou i známy způsoby, jak jednotlivé druhy znečištění odstraňovat. Nejúčinnějším způsobem předčištění je průsak půdním filtrem s vegetací, kdy díky filtraci, adsorpci a biologickým procesům jsou odstraňovány prakticky všechny znečišťující látky. Pro různé plochy s typickým potenciálním znečištěním jsou vhodné různé objekty hospodaření s dešťovými vodami podle schopnosti předčištění srážkového odtoku, případně je objekty HDV ještě doporučeno či nutno doplnit dalšími způsoby čištění, nejčastěji odstraňováním hrubých a jemných nerozpuštěných látek filtrací nebo sedimentací, případně odstraňováním těžkých kovů a organických látek adsorbenty nebo odstraňováním nerozpuštěných látek a lehkých kapalin v OLK.
Ivana Kabelková také upozornila na problematiku solí ze zimní údržby komunikací, kdy chloridy jsou inertní a nelze je odstranit běžnými způsoby. Proto pro ochranu podzemních vod je v zimě v určitých lokalitách buď zakázáno solit, nebo vsak je možný jen mimo zimní období, jako např. ve Vídni, kdy nátoková mřížka do houbového kamene se otevírá až při teplotě vyšší než 8 °C. Důležité je vyjádření hydrogeologa a kontrola dlouhodobé funkčnosti objektů. Sodík z posypové soli totiž vytěsňuje ionty vápníků a hořčíku z půdy, půdní komplex se rozpadá, snižuje se účinnost odstraňování těžkých kovů a může docházet až k jejich uvolňování.
Dále hovořila o revizi Směrnice o čištění městských odpadních vod (UWWTD), která se nově zaměřuje nejen na zlepšování čištění odpadních vod, ale také na další zdroje znečištění povrchových vod, jako jsou odlehčovací komory na jednotné kanalizaci. Na bilanci zdrojů znečištění ukázala, že odlehčovací komory v pilotním povodí jsou významným zdrojem řady těžkých kovů, většiny PAU, nerozpuštěných látek, fosforu a CHSK.
Proto UWWTD nově požaduje, aby přepady z odlehčovacích komor nebyly vyšší než 2 % ročního zatížení odváděných městských odpadních vod vypočteného pro bezdeštné podmínky pro ukazatele BSK, CHSK/TOC, nerozpuštěné látky, P a N. Směrnice uvádí i preferenci opatření pro splnění cíle, kdy na prvním místě jsou preventivní opatření pro snížení vtoku neznečištěných srážkových vod do kanalizace založená na HDV s co největším zapojením MZI, což je tedy druhý aspekt ochrany kvality vod pomocí HDV. Na druhém místě pak je optimalizace stávající infrastruktury, zejména retence a řízení odtoku. V pilotním povodí činily přepady z odlehčovacích komor 4-8 % bezdeštného přítoku na ČOV v závislosti na ukazateli. Pro splnění cíle by bylo nutno odpojit zhruba 60 % nepropustných ploch od kanalizace, což je nerealistické, a opatření HDV budou muset být kombinována s retencí.
Nástrojem pro dosažení cíle UWWTD jsou Integrované plány pro nakládání s městskými odpadními vodami, které jsou do určité míry totožné s generely odvodnění, jež má u nás řada aglomerací nad 10 000 EO u zpracovány. Musí však nově zahrnout i látkové toky v povodí a jsou rozšířeny o část MZI.
Na závěr Ivana Kabelková zdůraznila stále větší důležitost HDV a MZI, a to nejen pro ochranu kvality vod, ale i pro ochranu před povodněmi, prevenci sucha, zlepšování mikroklimatu, zvyšování biodiverzity či zlepšování kvality prostředí a ekosystémových služeb.
Xavier Matilla Ayala, bývalý hlavní architekt města Barcelona v letech 2019-23, představil projekt Zelená osa Barcelony: nová environmentální a sociální infrastruktura. Ten je založen na komplexním koncepčním přístupu zavádění modro-zelené infrastruktury v rámci územního plánování za účelem adaptace města na změnu klimatu. Barcelona je velmi hustě zastavěná, s pouze 20 % propustného povrchu, a má velkou hustotu obyvatelstva.
Roční srážkový úhrn v Barceloně činí 600 mm (což je srovnatelné s Londýnem), avšak prší v ní jen několik dní v roce, a to velmi silně. Se změnou klimatu tyto jevy budou stále extrémnější. Zatímco v letech 1995-2018 se přívalový déšť vyskytoval 1x za 5 let a silný déšť 3x za rok, v roce 2020 se četnost přívalových dešťů zvýšila 10 x (na 2 za 5 let) a četnost silných dešťů 1,3 x (na 4 za rok).
Proto město začalo přijímat strategie, jak tyto deště řešit a město chránit před záplavami. Tyto strategie zahrnují vybudování 15 retenčních nádrží (zejména pod parky), podporu udržitelného HDV (vsakování, retence, výpar…), rozšíření počtu a velikosti zelených ploch a přípravu generelu odvodnění města a přírodního plánu Barcelony s prvky modro-zelená infrastruktury. MZI je podporována i co se týče architektury – ve městě bylo uskutečněno několik projektů transformace plochých střech pro využití jejich retence a projekty přestavby a ozelenění nádvoří ve školách. Přijata byla také Charta pro zeleň a biologickou rozmanitost, která obsahuje i strategii řešení veřejných parků a pozemních komunikací. Před několika lety začaly být zaváděny udržitelné způsoby hospodaření s dešťovými vodami (HDV), které jsou požadovány u nové zástavby. Důležitá je i osvěta, jaká řešení jsou k dispozici, aby je obyvatelstvo přijímalo.
Před čtyřmi roky v Barceloně vypracovali Strategie pro zelenou infrastrukturu, jejímž cílem je rozšířit zeleň nad rámec parků a velkých ulic. Její součástí je strategie tzv. superbloků (viz obrázek níže). Jde o víceúrovňovou strategii zahrnující zeleň, řešení udržitelné mobility a městské infrastruktury, jejímž cílem je narušit kompaktní nepropustné oblasti a vytvořit zelené osy. Superbloky mění původní model mobility s auty, veřejnou dopravou, pěší dopravou a cyklistikou v témže prostoru na model, v němž je automobilová doprava snížen, a jednotlivé druhy mobility jsou propojeny.
Byly stanoveny páteřní linky sítě autobusů, a tím určeny prioritní komunikace pro dopravu, viz schéma níže (červeně). Ostatní komunikace jsou pro dopravu méně důležité (oranžově). Model mobility byl doplněn zelenými osami – lokálními ulicemi určenými především pro pěší (zeleně). V tomto modelu nejsou vytlačena auta z jedné ulice do jiné, ale je podporováno to, aby lidé měnili své návyky a používali je méně.
V roce 2019 bylo v Barceloně vybráno prioritní území v jejím centru, kde bylo identifikováno 21 ulic, které se mohou stát zelenými osami, a 21 přilehlých náměstí o celkové ploše 3,9 ha s cílem vytvořit tam nové podmínky tak, aby každý obyvatel měl nejbližší zeleň v dosahu nanejvýš 200 metrů.
Jak Xavier Matilla Ayala dále uvedl, zelené osy jsou založeny na 5 základních principech, kterými jsou: 1. nová ekologická infrastruktura, která je pojímána jako 3 D prostor, tedy i v podzemí, 2. blízkost zelených prostor, rekreační možnosti, zvýšení zastínění, 3. inovace, nové materiály, 4. kulturní dědictví a 5. dostupnost.
V ulicích a náměstích Barcelony se využívá strukturální řešení pro propojení systémů stromů a objektů HDV. Asfalt zmizel a propustnost se tam podařilo zvýšit z 1 % na 12 %. Provoz aut byl omezen z 10 tis. denně na 1 tis. Dostupnost území byla řešena přímo s handicapovými (vozíčkáři a nevidomými). 1. fáze byla dokončena v létě 2023. Lidem se nový veřejný prostor líbí a užívají si ho. K pozitivním dopadům patří mimo jiné i snížení lokální teploty o 2-5 ̊C. Proměna je neskutečná. Superbloky vznikaly čtvrť po čtvrti, hodně se při tom pracovalo s místní komunitou, aby u všech změn byla od počátku.
Závěrem Xavier Matilla Ayala zdůraznil, že nejde jen o problém modro-zelené infrastruktury a adaptace na změnu klimatu, ale i o vytvoření lepšího prostoru pro lidi.
Tématem příspěvku mluvčího z Německa Christiana Pohla, vedoucího sekce pro vodu firmy DHI, byly Možnosti modelování modro-zelené infrastruktury — pozitivní dopad na udržitelný městský rozvoj. Na začátku prezentace ukázal video z Kodaně, jak je možné přeměnit problém (tedy dešťovou vodu) ve zdroj. Je pro to zapotřebí poskládat řadu opatření jako kostičky, kdy celek pak je udržitelným řešením. V DHI vyvíjejí softwarové prostředky pro modelování cest vody – 2D model povrchového odtoku propojují s 1D modelem kanalizace, což umožňuje modelovat současný stav i efekty opatření. Výsledky výpočtů jsou např. lokalizace a rozsah zaplavených oblastí a hloubky vody v nich, směr odtoku po povrchu, interakce povrchového odtoku a odtoku stokovou sítí či délka trvání záplav.
Důležitá je i informace o hloubce vody a rychlosti jejího proudění po povrchu, což Christian Pohl dokumentoval na příkladu smrtelné nehody matky s dítětem, které rychlý proud 5 cm vody přes cyklostezku vtáhl do kanalizace. Modely dávají velmi přesné předpovědi (viz foto níže).
Pro silné deště se využívají jako opatření bezpečné cesty odtoku a retence na povrchu území (například díky přirozené topografii, na hřištích, náměstích či parkovištích), jejichž účinnost se zlepšuje řízením odtoku. Ukázal snímky z řady takových opatření. Při modelování (MIKE+) se nejprve hrubě stanoví objem dešťové vody, který je zapotřebí na celém území zadržet, pak se detailněji modeluje umístění opatření a jejich účinnost. Jedním z častých opatření jsou vsakovací rýhy z plastových boxů REHAU, které jsou velmi flexibilní, co se týče tvaru a umístění. Retence a vsak vody v nich velmi přispívají ke snížení záplav, což bylo ukázáno na několika scénářích různých retenčních objemů.
Dalším častým opatřením jsou zelené střechy. V Německu se hodně používá řešení firmy Optigrün umožňující regulaci výšky vody na střechách a odtoku z nich. DHI vyvinulo nástroj pro modelování vodní bilance MIKE SHE, zahrnující vsak, výpar, retenci a odtok do kanalizace. Spolu s nástrojem Future City Flow and MIKE Operations Forecast je možno na základě předpovědi srážek modelovat naplnění kapacit jednotlivých zelených střech a řídit plnění retenčních objemů v celém systému včetně odtoku do vsaku či kanalizace.
Tímto tématem se zabýval Pavel Špaček, ředitel Divize geologie a sanace společnosti CHEMCOMEX, a.s. Podle jeho slov hydrogeolog vstupuje do plánování modro-zelené infrastruktury, pokud jsou její součástí i vsakovací objekty, a vyjadřuje se k proveditelnosti a přípustnosti vsakování z hlediska geologických poměrů.
Geologický průzkum se zaměřuje na dva hlavní ukazatele. Prvním je koeficient vsaku charakterizující propustnost nesaturované zóny, a tudíž proveditelnost vsakování, druhým je pak úroveň hladiny podzemní vody, která je důležitá pro přípustnost vsakování z hlediska ochrany zdrojů vody. V rámci podrobného geologického průzkumu se provádějí geologické vrty a vsakovací zkoušky, a to zejména pro velké stavby. Pro plánování a malé stavby se z historických podkladů sestavují vsakovací mapy, určující na základě průniku informací o koeficientu vsaku, hladině podzemní vody a ochraně jímacích zdrojů ve směru proudění vody, které plochy jsou vhodné, podmínečně vhodné či nevhodné pro vsakování.
Dále se Pavel Špaček zastavil u úrovně základové spáry vsakovacího zařízení alespoň 1,0 m nad maximální hladinou podzemní vody požadované v ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod. Uvedl, že to je údaj, který souvisí s čisticí schopností zeminy nad hladinou podzemní vody, kdy například písky mají malou čisticí schopnost oproti zemině s jílovými minerály. Ve výjimečných případech lze proto na základě geologického průzkumu tuto vzdálenost snížit. V připravované ČSN Hospodaření se srážkovými vodami bude možné tuto vzdálenost za určitých podmínek snížit v závislosti na druhu zeminy.
Pavel Špaček závěrem shrnul, že úlohou (hydro)geologa při navrhování modro-zelené infrastruktury je stanovit úroveň hladiny podzemní vody, stanovit propustnost horninového prostředí (koeficient vsaku), posoudit rizika ohrožení kolektoru podzemní vody a posoudit další rizika spojená se vsakováním (stabilita svahů, základové konstrukce staveb, podzemní prostory).
Helen Johansson,, majitelka a zakladatelka Green Blue Guide, ze Švédska, účastníky konference seznámila s tím, Jak švédská města využívají modro-zelená řešení pro adaptaci na změnu klimatu. Začala městem Malmö, které je velmi hustě zastavěné, a proto tam nelze přidat více parků ke vsakování dešťové vody. Řešením tam proto jsou zelené střechy. Bohužel však byly vybudovány jen extenzivní střechy s malou mocností substrátu 3-5 cm, které mají nízkou retenční schopnost.
Pozitivní příklady lze nalézt ve Stockholmu, například zelenou střechu budovy Sergel s retencí a akumulačními nádržemi na dešťovou vodu ve sklepě. Dešťová voda slouží pro zálivku a splachování, takže na WC teče hnědá voda. To nejprve lidem vadilo, avšak po exkurzi a vysvětlení to lidé pochopili a již to vnímají pozitivně a dokonce jsou na to pyšní.
Helen Johansson jako další příklad modro-zelené infrastruktury uvedla zelenou fasádu na parkovacím domě v Malmö, jejíž potřeba vody pro zálivku je velmi vysoká, takže dešťová voda se musí jímat nejen ze střechy parkovacího domu, ale i z okolních ulic. MZI se aplikuje i ve dvorcích a na soukromých pozemcích, Malmö dokonce platí vlastníkům za odpojení dešťové vody od kanalizace.
Ve Švédsku se snaží aplikovat pravidlo 3-30-300 pro stromy v městské zástavbě. 3: každý by měl vidět 3 vzrostlé stromy z okna; 30: koruny stromů by měly pokrývat 30 % plochy, a přispívat tak k ochlazování a pocitu pohody (v Malmö je to zatím jen 13 %); 300: maximální vzdálenost k nejbližší větší zelené ploše přinášející vsakování i duševní pohodu by měla činit 300 metrů.
V mnoha švédských městech se využívá strukturální substrát, který zlepšuje růst stromů a jejich ekosystémové služby. Modely výsadby stromů se město od města poněkud liší. Model Malmö má poměrně velké záhony 20-50 m3, betonové základy zajistí pozici stromů, ale kořeny mohou prorůstat mimo strukturu. V Lundu tento způsob výsadby umožnil stromy dočasně přesunout.
Další příklady byly rovněž z Malmö. Ecocity Augustenborg byla původně stará rezidenční zástavba, která trpěla častými záplavami, přetížením kanalizace a sociálními problémy. V roce 2000 byla lokalita zcela přebudována a byly aplikovány udržitelné způsoby odvodnění. Dešťová voda je odváděna otevřenými systémy, je tam 6 km kanálů, 11 rybníků, průlehy a plochy, které slouží pro retenci přívalových srážek. Budovy mají zelené střechy a revitalizovány byly i dvorky a další prostranství. Místo se stalo velmi zeleným a přívětivým. A funguje to! Přívalová srážka 120 mm,. k ní došlo během šesti hodin, zaplavila pouze k tomu určený park a voda zmizela po 24 hodin. Sklepy vytopeny nebyly.
V Západním přístavu byla celá řada míst s kontaminovanou půdou, proto tam nelze vsakovat a nejsou tam ani propustné povrchy, ale jen otevřené systémy odvádění dešťové vody. Pracuje se tam se čtyřmi prvky: vodou, zelení, kamenem a uměním. Jsou tam zpevněné povrchy z kamene a betonu, různé kanály, malé parky, monumenty, zeleň na střechách a fasádách apod.
Ve čtvrti Grönare Möllen před několika lety vznikl projekt, který se snažil navýšit velmi nízké pokrytí zelenými korunami z 8 na 9 %. Bylo vysázeno 150 stromů a vznikly dešťové zahrady a další řešení. Čtvrť je nominována na Green Cities Europe Award 2024.
O inspirativním řešení lokality Za humny v Přísnoticích (okres Brno-venkov) hovořil starosta obce Zdeněk Mahovský. Obec Přísnostice patří k jedné z nejsušších obcí v Jihomoravském kraji. Leží na štěrkopískovém podloží a hladina podzemní vody značně kolísá v závislosti na srážkách s klesajícím trendem. Při rekonstrukcích ulic tam proto přemýšleli i o hospodaření s dešťovou vodou.
Lokalita Za humny byla za deště často zaplavována. Jde o klidnou místní ulici o délce 800 m a vedlejší 200m uličku. Na projektovou přípravu projektu obsahujícího výměnu povrchů, hospodaření se srážkovými vodami a MZI obec využila dotaci SFŽP. Spolu s projektantem JV projekt VH, s.r.o. se obec rozhodla použít zasakovací rošty (TTE rošty), což byla jejich první aplikace na místní ulici v České republice. Systém obsahuje i drenáže, parkovací stání a zeleň. Celý projekt se nyní dokončuje. Náklady byly přes 61 mil. Kč a z velké části byly pokryty dotací SFŽP ve výši 50 mil. Kč.
Marcel Kenja, technický zástupce pro modro-zelenou infrastrukturu ASIO NEW, spol. s.r.o., upřesnil, že zasakovací rošty se používají v zahraničí již přes 28 let, zejména v Německu, Rakousku a Francii, a to i pro frekventované ulice. Rošty jsou z plastového recyklátu a mohou být vyplněné betonovými kostičkami nebo štěrkem či zatravněné. Díky zámkovému systému roznášejí zatížení do plochy, a proto podkladní vrstvy nemusí být příliš zhutněné, což umožňuje dobré proudění vody a vzduchu v podzemí a tím vhodné podmínky pro mikroorganizmy a čištění vody v půdním filtru.
Marcel Kenja také ukázal videozáznam simulace 100letého deště, kdy na plochu 9 m2 bylo z hasičské cisterny rychle vypuštěno 0,5 m3 vody. Voda se velmi rychle vsákla. Rychlý vsak umožňuje dilatační spára kolem kostiček. Podle zkoušek ve Francii je součinitel odtoku z tohoto povrchu téměř nulový. Příznivé je i tepelné chování TTE roštů, a to i těch vyplněných dlažbou. Zatímco ve dne je teplota asfaltu a roštů s dlažbou stejná, v noci je teplota roštů podstatně nižší díky větší propustnosti a lepší cirkulaci vzduchu. Zatravněný povrch s rošty je chladnější než asfalt i ve dne.
Další ukázkou dobrých příkladů byla prezentace Od autobusového nádraží k náměstí – hospodaření s dešťovou vodou v Mnichově Hradišti v podání Jana Mareše, místostarosty města Mnichovo Hradiště na Mladoboleslavsku, a architekta Richarda Labanca.
Jan Mareš popsal situaci v tomto středočeském městě, které zažilo rychlé rozrůstání v 60. a 80. letech 20. století a má nyní devět tisíc obyvatel, na což původní jednotná kanalizace nebyla projektována. Problém s odváděním dešťové vody nastal zejména v širším centru města, které je stále více zastavováno. Zároveň se tam aplikace principů hospodaření s dešťovou vodou potýká s celou řadou překážek, například s menším množstvím ploch pro zasakování dešťové vody, vedením inženýrských sítí, požadavky na kapacitu parkování, nesouhlasem organizací pro nevidomé s řešením, strachem obyvatel ze zavlhčení sklepa nemovitosti či nesouhlasem s výsadbou stromů u domů dotčených obyvatel (typické: „Ano, ale ne u mého domu“). Na druhé straně stál tlak společnosti VaK Mladá Boleslav na snížení přivádění dešťové vody do kanalizace.
Postupně se začalo HDV realizovat nejprve na ulicích a sídlištích, například chodníky byly vyspádovány do zeleně nebo do záhonů, na mateřské škole byla vybudována zelená střecha, na dlažby a parkovací stání byly použity propustné materiály, řada míst byla doplněna o zeleň. Poslední akcí byl dopravní terminál a Masarykovu náměstí. O zásobník řešení se postarala i diplomová práce z ČVUT.
"A víte, co má společného Malmö a Mnichovo Hradiště?" položil řečnickou otázku Jan Mareš. Obě města zavedla dotační program na odpojování dešťové vody od kanalizace. V Mnichově Hradišti to je dotace 200 Kč/m2 odpojené plochy a hospodaření s dešťovou vodou z ní. Výzvou je zavedení HDV na dalších sídlištích a ulicích či akumulace dešťové vody ze střech městských budov pro zálivku zeleně městskými službami. S modro-zelenou infrastrukturou se počítá i v rámci územního plánování pro vytváření rozvojových ploch a regulačních plánů, nejaktuálněji pro novou část města pro 800 a 1000 obyvatel.
Architekt Robert Labanc detailněji pohovořil o rekonstrukci Masarykova náměstí v Mnichově Hradišti, na němž byl na celém původně asfaltový povrch a autobusové nádraží, které bylo nutno vymístit. Projekt z roku 2018 s hospodařením s dešťovou vodou ještě nepočítal, principy HDV se začaly aplikovat až dodatečně, v dokumentaci pro stavební povolení. Proto je část náměstí odvodněna stále ještě konvenčně. Na velké části se však povedlo HDV aplikovat v podobě propustné dlažby či vsakování vody do strukturálních substrátů, do nichž je vysázeno 50 nových stromů. Výsadbové jámy jsou propojeny drenáží a nadbytečná voda je odváděna do regulovaného odtoku. Je tam i retenční a vsakovací nádrž s přepadem do kanalizace. Voda ze střechy městského úřadu se sbírá a akumuluje pro zálivku zeleně.
Na toto toma na konferenci promluvil Jürgen Preiss, vedoucí územního plánování Města Vídeň. V rakouské metropoli tato strategie vznikla v roce 2015, přičemž obsahuje 37 adaptačních opatření, zahrnujících například zelenou infrastrukturu jako stromy, šedou infrastrukturu a její odrazivost, odvětrávání budov či zpropustnění povrchů. Jürgen Preiss se hodně věnuje ozelenění budov. Ve Vídni je 7 tis. ha střech a 12 tis. ha fasád, které značně podporují efekt tepelných ostrovů. Proto mají ve Vídni příručky na zelené střechy a zelené fasády.
Prezentace vedoucího územního plánování Města Vídeň byla rozdělena do pěti bodů týkajících se modro-zelené infrastruktury. Jimi byly: 1. Klimatické aspekty, 2. Ekonomické aspekty (náklady na opatření a údržbu), 3. Regulace, 4. Finanční podpora a 5. Sponge City.
Pro mikroklima je důležité prokázání chladicích účinků MZI. Ve Vídni na jedné zelené fasádě se 7 tisíci rostlinami měřili účinek ochlazování pomocí řady senzorů instalovaných na fasádě i vně. Zjistili, že v létě je tam tok tepla o 50 % nižší a v zimě o 20 %. Různé systémy ozelenění fasád vykazují různou míru evapotranspirace, ale u všech bylo měřeno snížení přenosu/prostupu tepla o 20-25 %. Nejdůležitější pro ochlazení prostředí je pohlcení tepla zelení a evapotranspirace. 1 m2 zeleně vypaří až 4-7 l vody, přičemž dochází k velkému odběru energie ze vzduchu (2257 kJ/l vody), a tudíž k velkému ochlazení.
Další možností snížení prostupu tepla do budovy a jejího ochlazení je zastínění oken rostlinami nebo stínícími systémy. Pozitivní efekt zastínění oken zelení byl prokázán po přestavbě staré kancelářské budovy, kdy po výměně oken a zateplení bylo k fasádě vysazeno 7 popínavek. Následovalo 4leté měření senzory instalovanými vně i uvnitř budovy pro ověření snížení tepelné zátěže budovy. Teplota v budově i za nejteplejších dní s teplotou 35 ̊C nepřekročila 27 ̊C.
Obdobně realizace zelených fasád, výsadba stromů a částečné zpropustnění povrchů v ulici původní vyasfaltované a bez zeleně povede podle simulace mikroklimatu ke snížení teploty v ulici o 3 ̊C. Je to proto, že zelená fasáda se neohřeje a pak nesálá.
Náklady na realizaci zelených fasád jsou 150-500 eur/m2, na jejich údržbu 10 eur/m2 (rok) a na zavlažování (kohoutkovou vodou, šedá se prý neosvědčila) jsou zapotřebí 3-4 l/m2. Zelené fasády mají však i řadu benefitů, protože není zapotřebí klimatizace, prostředí se ochlazuje, zvyšuje se biodiverzita, chrání před hlukem a počasím atd. Skleněné fasády stojí zhruba stejně, 450-1000 EUR/m2 na realizaci a 10 EUR/(m2 rok) na údržbu (zejména čištění), ale nemají žádné benefity.
Jürgen Preiss ukázal i nepovedený příklad, kdy u jedné budovy se zelenou fasádou došlo v roce 2019 k poruše zavlažovacího systému za horkého víkendu, rostliny uschly, ale později naštěstí zase obrostly.
Údržba je důležitá i pro ekonomiku zelených střech se solárními panely, kdy zeleň nesmí panely stínit. Špatným řešením jsou panely blízko u sebe a nízko nad střechou, protože pak nelze provádět údržbu a zeleň přerůstá. Musí být dodržovány doporučené vzdálenosti a výška od zelené střechy.
Za účelem regulace zelené infrastruktury byla letos novelizována vídeňská stavební vyhláška a nyní je požadováno, že střechy o ploše větší 12 m2 musí být navrženy jako ploché a intenzivní zelené a že nové budovy musí mít alespoň 20 % zelených fasád v každé frontě. Zahrady musí zůstat propustné alespoň ze 2/3 a musí mít zeleň spjatou s půdou. Dešťová voda musí být přiváděna do přirozeného koloběhu vody nebo jinak užívána.
Soukromí vlastníci i firmy jsou vídeňským magistrátem finančně podporováni v iniciativách na ozelenění města (ozeleňování střech, fasád, zpropustňování povrchů a realizace zeleně atd.), kdy pokrytí dotací má v příštích letech činit přes 30 % nákladů.
Jürgen Preiss na závěr představil různé prvky systému konceptu město-houba, jehož realizace ve Vídni započala před 10 lety. Jedním z prvních prvků byly klapky v kanalizačních vpustích, které umožňují směrovat nátok vody do zeleně ke vsaku nebo do kanalizace. K pokročilejším systémům patří výsadbové jámy pro stromy se strukturálním substrátem a houbové kameny s řízeným nátokem pro vsakování neznečištěné srážkové vody, které mají už 20 realizací. Vždy je použit duální systém pro ochranu před zimním solením. K nejpokročilejším patří propojené systémy, kdy voda může protékat mezi jednotlivými výsadbovými jámami.
Funkčnost města-houba byla prověřena letos v září, kdy ve Vídni během jednoho dne napršelo 600 mm srážek. V lokalitě s odvodem srážkové vody z komunikace ke stromům nedošlo k zatopení a veškerá voda se rychle vsákla.
Svoji přednášku Jürgen Preiss zakončil konstatováním, že je nutné dbát na ekonomiku návrhu a v každé lokalitě vybrat systém na základě individuálních podmínek, kdy na jedné straně stojí drahý duální systém a ochrana podzemní vody před znečištěním a solemi a na druhé straně levnější způsoby vsakování nezaručující ochranu podzemní vody.
Doc. Dr. Ing. Ivana Kabelková,
Fakulta stavební ČVUT v Praze – garantka projektu PSV
Článek vznikl díky projektu Počítáme s vodou www.pocitamesvodou.cz
Snímky: archiv konference
*
Zejména tématu Integrovaných plánů pro nakládání s městskými odpadními vodami, jejichž zpracování jako povinnost aglomeracím nad 10 tisíc ekvivalentních obyvatel ukládá letos v listopadu schválená revidovaná evropská směrnice o čištění městských odpadních vod, se věnuje lednové vydání Moderní obce, které se ke čtenářům bude expedovat už 2. 1. 2025.
