V březnovém čísle Moderní obce vyšel článek od Evy Šromové s názvem Udělování výjimek, ve kterém se autorka zabývá tématem udělování výjimek z povinností stanovených obecně závaznými vyhláškami obce. Jádrem jejích úvah je kompetence jednotlivých...
V březnovém čísle Moderní obce vyšel článek od Evy Šromové s názvem Udělování výjimek, ve kterém se autorka zabývá tématem udělování výjimek z povinností stanovených obecně závaznými vyhláškami obce. Jádrem jejích úvah je kompetence jednotlivých orgánů obce k udělování takových výjimek. Autorka pomocí výkladu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále již název zákona vždy neuvádím) dovozuje, že k udělení výjimky může zastupitelstvo ve vyhlášce zmocnit jen radu obce, popřípadě obecní úřad. Oprávnění k udělení výjimek však nelze udělit starostovi ani místostarostovi1). Stranou tohoto článku ponechávám institut promíjení místních poplatků a osvobození od příspěvku na úhradu investičních nákladů mateřských škol, jež vycházejí z odlišné právní úpravy.
V praxi je to nepružné
Rád bych pomocí jiného výkladu zákona prokázal skutečnost, že pravomoc udělovat výjimky lze vyhláškou svěřit jak starostovi, tak i některému z místostarostů. Vydávání obecně závazných vyhlášek je ve vyhrazené pravomoci zastupitelstva obce /§ 84 odst. 2 písm. i)/. Udělování výjimek zákon v žádném svém ustanovení neřeší a lze snadno dovodit, že k této funkci se jednoznačně nabízí rada obce, neboť ta rozhoduje ve všech záležitostech patřících do samostatné působnosti, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu (§ 102 odst. 3) a je v těchto věcech výkonným orgánem obce. Udělování výjimek si tedy může zastupitelstvo vyhradit samo pro sebe, či je svěřit radě obce. V praxi je však udělování výjimek těmito kolegiálními orgány velice nepružné hlavně kvůli delším periodám mezi jejich jednotlivými zasedáními.
Domnívám se (shodně s Evou Šromovou), že dalším orgánem, kterému lze svěřit rozhodování o výjimkách, je obecní úřad, neboť zákon o obcích ho pověřuje plněním úkolů svěřených mu zastupitelstvem či radou /§ 109 odst. 3 písm. a)/. Z věcných důvodů však může zastupitelstvo obce považovat za vhodné svěřit taková rozhodování raději volenému funkcionáři, politicky přímo odpovědnému občanům než úředníkovi.
Zákon to nezakazuje
Zákon o obcích přímo ani nepřímo nezakazuje svěřit vyhláškou udělování výjimek starostovi či místostarostovi. Jediným zdánlivým argumentem proti takovému pověření je skutečnost, že zákonodárce neuvedl v ustanoveních věnovaných starostovi (§ 103 až § 108) možnost, aby mu zastupitelstvo uložilo některé úkoly přímo, bez rady obce jako prostředníka. Toto odůvodnění však zřejmě neobstojí proti kombinaci následujících argumentů.
Zejména je potřeba zmínit, že starosta (místostarostové) jako monokratický orgán je přímo odpovědný zastupitelstvu, které jej volí i odvolává (stejně jako radu obce) a je z povahy věci výkonným orgánem obce, byť to zákon nikde výslovně nezmiňuje (na rozdíl od ustanovení § 99 odst. 1 týkajícího se rady obce).
Zákon o obcích navíc v ustanovení § 104 jednoznačně stanoví, že zastupitelstvo může místostarostům svěřit některé úkoly. Argumentem ad absurdum lze dovodit, že může-li zastupitelstvo svěřit úkoly zástupci starosty, může také svěřit úkoly přímo starostovi. Konečně pak je třeba vzít v potaz skutečnost, že starosta a místostarostové jsou také součástí obecního úřadu (§ 109 odst. 1). Starosta dokonce stojí v jeho čele. I v obcích, které nemají v obecním úřadě žádného zaměstnance, vždy obecní úřad existuje a je tvořen starostou a místostarostou2). Pokud bylo již výše vysvětleno, že zastupitelstvo může svěřit rozhodování o výjimkách obecnímu úřadu, znamená to tedy, že tento úkol může svěřit i starostovi či místostarostům.
Poznámky
1) Šromová E.: Udělování výjimek, Moderní obec, číslo 3/2004, str. 35
2) Koudelka Z., Ondruš R., Průcha P.: Zákon o obcích (obecní zřízení) Komentář, 2. vydání, Praha, 2004, Linde Praha, str. 306
právník Magistrátu města Zlína
