Odborníci se nepřestávají přít o to, které protipovodňové opatření je nejvýhodnější. I laikům začíná být jasné, že se neobejdeme bez vhodného protipovodňového mixu technických a přírodě blízkých opatření. Neexistují jednoznačná řešení a správná volba je někde mezi.
Otázkám kolem povodní, povodňové ohroženosti i protipovodňových opatření se v poslední době dostává stále větší pozornosti nejen od odborníků, ale i od laické veřejnosti. Cosi se děje, neboť povodně nás navštěvují stále častěji a s větší intenzitou. Není to jen tím, že svět je čím dál propojenější a informace se k nám dostávají stále rychleji a podrobněji, ale i tím, že skončilo hydrologicky klidnější období a nastává etapa rozkolísanější.
STOLETÉ PRŮTOKY ZAČÍNAJÍ BÝT BĚŽNOU ZÁLEŽITOSTÍ
Realitou nicméně zůstává, že během posledních cca 15 let bylo na mnoha místech ČR dosaženo i opakovaně stoletých průtoků jak na malých, tak i na středních nebo větších vodních tocích. Problematika povodňové ochrany se tak dostává do centra zájmu a otázky typu »proč je najednou povodní tolik, jak je možno jim zabránit, jak se před nimi chránit« se objevují čím dál tím častěji. Jednoduché řešení často nebývá tím nejlepším, protože svět kolem nás není jednoduchý. Před přijetím nějakého důležitého rozhodnutí je třeba pokusit se problému porozumět.
Z tohoto důvodu se musíme zeptat »jak a proč vznikají povodně?«. Na tuto otázku je možno odpovědět nikoliv jednoduše, ale zjednodušeně: povodeň vznikne tehdy, když spadne více srážkové vody, než je krajina schopna zadržet. Zadržení vody v krajině probíhá třemi různými procesy: intercepcí (zachycením na listech, stoncích, větvích ... rostlin), infiltrací (vsakem do půdy) a povrchovou retencí (zachycením vody v depresích, makrodrsnosti ... - zjednodušeně řečeno - v kalužích).
ZASTAVĚNÉ ÚZEMÍ ZACHYTÍ JEN MINIMUM VODY
Celková retenční kapacita území závisí na způsobu jeho využití. Jiné množství vody dokáže zachytit komerční zóna s převahou zpevněných ploch, kde intercepce ani infiltrace nepřipadají v úvahu, a jiné množství vody zachytí šumavské lesy. I retenci šumavských lesů lze kvantifikovat a toto číslo je konečné. Retence takové krajiny se bude pohybovat orientačně maximálně někde kolem 30-50 mm, zatímco retence zastavěného území dosahuje hodnot do 5 mm. Pokud vypadne intenzivní srážka s úhrnem 20-30 mm během krátkého času (to odpovídá běžným, leč hodně intenzivním letním bouřkám), pak v případě zastavěného území vznikne poměrně významný povrchový odtok a je třeba čelit lokální povodni. Z lesního povodí naopak v podstatě k žádnému odtoku nedojde. Pokud ale nastane v posledních letech stále častější situace, že během krátké doby vypadne srážka s úhrnem přes 100 mm, pak je překročena retence jakéhokoliv typu povrchu a k povodni dojde zákonitě. Závěrem tohoto zjednodušeného vysvětlení tedy je, že stav krajiny je velmi důležitý z hlediska vzniku povodní a jejich předcházení, je ale možné tímto způsobem eliminovat jen povodně menší s dobou opakování cca do 20 let.
PROTIPOVODŇOVÁ PREVENCE EXTRÉMŮM BOHUŽEL NEZABRÁNÍ
U epizod významnějších je třeba respektovat skutečnost, že k povodni dojde, a společnost se musí připravit na konfrontaci s ní. Zde je již význam tzv. měkkých opatření v krajině malý (a dále klesá s rostoucí velikostí srážkové epizody) a je možné počítat s tím, že významná část z vypadlé vody odteče.
Povodeň je jevem přirozeným, ke kterému historicky docházelo, dochází a docházet bude. Nejjednodušším, nejlevnějším a nejefektivnějším víceúčelovým opatřením v rámci protipovodňové prevence je údržba krajiny směrem k jejímu ozeleňování, diverzifikaci, zvyšování podílu trvale zelených ploch (louky, pastviny, lesy) a péče o kvalitu půdy (zachování její propustnosti a retenční kapacity udržením obsahu humusu, omezením hutnění pojezdem těžkých mechanismů, apod.) Nicméně toto opatření je efektivní k prevenci »běžných« problémů. Extrémní situace budou ovlivněny jen málo.
KDYŽ MĚKKÁ OPATŘENÍ NESTAČÍ, MUSÍ NASTOUPIT TECHNICKÁ
Ve fázi, kdy k povodňovým odtokům dojde, je opět možno volit mezi různými typy protipovodňových opatření. Mezi laickou a odbornou veřejností jsou často diskutovány termíny jako měkká versus tvrdá protipovodňová opatření, případně přírodě blízká protipovodňová opatření. Pokusme se mírně schematizovat a poukázat na principy, funkci, výhody a nevýhody.
Opatření rozdělujeme na opatření technická a opatření přírodě blízká. Přírodě blízká si kladou za cíl vodu v krajině zdržet, zpomalit, využívají přirozenějších procesů, na druhou stranu jsou založena na extenzivním způsobu využití území. Opatření technická naopak jsou navrhována s poměrně vysokou mírou jistoty účinku (jsou dimenzována na návrhové hodnoty), vycházejí z požadovaných stupňů zabezpečení a jejich cílem je umožnit intenzivní využití chráněného území.
NESTAVTE V ZÁPLAVOVÉM ÚZEMÍ
Oba typy opatření mají své přednosti i své nevýhody. Z hlediska krajiny, její tvorby, ekologické stability, estetiky i zachování a podpory látkových a energetických cyklů je jednoznačně lepší využívat opatření měkká, tedy přírodě blízká. Pokud je ale požadavek na jasně daný požadovaný stupeň zabezpečení dané lokality, pak mohou být opatření přírodě blízká riskantní proto, že jejich funkce závisí na řadě obtížně predikovatelných efektů, které se navíc v čase mění.
Když například voda vteče do nivy zarostlé vysokou hustou křovinnou vegetací, bude retenční a transformační efekt podstatně vyšší, než když stejná niva bude zarostlá vegetací měkčí, která vlivem povodňových průtoků polehne. Stejně tak les začne svou retenční funkci plnit až po dosažení dospělosti, tedy za 30-50 let, a tato funkce bude během roku kolísat v závislosti na vegetační sezoně.
Jak jsem avizoval na počátku textu - neexistují jednoduchá a schematická řešení a vždy je třeba zvažovat komplikovaná pro i proti. Správná volba bývá často kombinací obou přístupů a nelze uplatňovat šablonovitý přístup. Při zajištění prevence před povodňovými škodami však jedno takové existuje - nestavět v územích, kde se povodeň může vyskytnout. To je zcela jistě nejjednodušší, nejlevnější a nejúčinnější opatření nikoliv proti povodni jako takové, ale proti povodňovým škodám.
Tomáš Dostál
Katedra hydromeliorací a krajinného inženýrství, Fakulta stavební, ČVUT v Praze
Jak se chránit proti povodním?
Mix přírodních i technických protipovodňových opatření je nevyhnutelný. Dojde-li k povodni, jsou totiž tři možnosti, jak se před ní chránit.
Zachytit vodu dříve, než doteče tam, kde může způsobit škodu (v krajině, v depresích, v mokřadech, poldrech, vodních nádržích, v rozlivových zónách ...).
Umožnit povodni volný průchod přirozenou nivou.
Umožnit průchod vody nivou tak, že se zvýší kapacita koryta a zamezí se rozlití.
V boji proti povodním je třeba přistoupit k realizaci vhodného mixu technických a přírodě blízkých protipovodňových řešení. Před menšími povodněmi nás mohou přírodě blízká opatření ochránit. Bez opatření technických se u extrémních povodní ale neobejdeme.
FOTO: ARCHIV POVODÍ MORAVY
