Naše velmi křehká demokracie zmítaná neustálými politickými úlety na všech úrovních potřebuje po necelých dvaceti letech od sametové revoluce změnu. Důvěra občana ve správu věcí veřejných je na bodu mrazu, proto oprávněně požaduje razantní změny vedoucí k nápravě tohoto stavu. Každé dva roky jsme...
Naše velmi křehká demokracie zmítaná neustálými politickými úlety na všech úrovních potřebuje po necelých dvaceti letech od sametové revoluce změnu. Důvěra občana ve správu věcí veřejných je na bodu mrazu, proto oprávněně požaduje razantní změny vedoucí k nápravě tohoto stavu.
Každé dva roky jsme svědky opakujících se nechutností, jednou při volbě starostů a primátorů, podruhé při volbě hejtmanů, které jen dokládají hloubku pokleslosti politické kultury na místní a regionální úrovni. Všichni známe z našeho okolí případy, kdy konkrétní kandidát do zastupitelstva obdržel buď přímo (kandidující jako strana v menších obcích), nebo pomocí preferenčního zvýhodnění s odstupem nejvíc hlasů, a přes-to skončil v propadlišti místních nebo regionálních politických dějin, protože politikaření nezná míru a jeho strůjci jsou schopni se spojit i s ďáblem. Tomu by zcela jistě zabránila přímá volba starostů, primátorů a hejtmanů. Získané mandáty by totiž byly podloženy skutečnými hlasy voličů, kteří by následně mohli lépe sledovat práci svého vyvoleného, než když se starostou, primátorem či hejtmanem stane mnohdy člověk až na základě zákulisních povolebních intrik. A tak se paradoxně starosty, primátory nebo hejtmany stávají mnohdy zvolení zastupitelé, kterým se před vlastní volbou do samosprávy o tom ani nesnilo, ani tyto ambice neměli. Takto zvolení statutární zástupci obcí, měst a krajů musí mnohdy ustoupit "chtíčům" svých kolegů volitelů, což může mít i za následek vznik korupčního prostředí, a to o to víc, že finanční odměna za výkon uvolněné funkce starosty, primátora nebo hejtmana v současné době netvoří až tak zanedbatelnou sumu, ba naopak.
Při přímé volbě by byl budoucí vztah starostů, primátorů a hejtmanů k občanům jasně dán proklamovanou vizí řízení a vedení obce, města nebo kraje jednotlivými kandidáty. Pokud by takový kandidát zklamal, mohl by si být jistý, že příště by u voličů již neuspěl. V tomto směru by princip přímé volby prospěl i politickým stranám. Ty by totiž v případě selhání svého stranického kandidáta nemusely vést vnitropolitický boj před budoucími volbami, zdali takového kandidáta vůbec připustit na volitelné místo kandidátky. V současné době mnohdy doprovází i při stranických primárkách umístění na kandidátce na volitelném místě zákulisní intriky, což vůbec neprospívá k očištění politických stran od marasmu, ve kterém se v současnosti nacházejí. Přímá volba by takovéto typicky české "strýčkování" aspoň zčásti utlumila. On je totiž velký rozdíl v tom, jestli je kandidát na starostu, primátora nebo hejtmana schopen a ochoten se sám postavit před voliče a říct: "Dejte mi důvěru, já ji nezklamu!" a za tato slova si nést i osobní zodpovědnost nebo se schovávat za tu či onu politickou stranu a její proklamace. V tom je nebetyčný rozdíl.
Kdo si měl možnost přímou volby na vlastní kůži v praxi vyzkoušet, poznal na jedné straně, jakou zodpovědnost vůči voličům na sebe převzal, a na straně druhé si mohl uvědomit skutečnou sílu takto získaného mandátu, a to bez ohledu na to, jestli je, nebo není straník. A proto neveďme o přímé volbě starostů, primátorů a hejtmanů pouze diskusi, ale čiňme konkrétní kroky na její ustanovení. Nebojme se toto právo volby svěřit našim občanům jakožto nezpochybnitelnému základnímu článku naší společnosti, protože ono jim popravdě patří.
JAN HORNÍK
starosta města Boží Dar, senátor PČR a člen redakční rady Moderní obce
