Teprve až v posledních dvou třech letech se obce začínají více zajímat o kvalitu mobiliáře nejen co do jeho vzhledu, ale také s ohledem na jeho funkčnost, snadnější (a levnější) údržbu i odolnost vůči vandalům. Tvrdí to Karel Hájek, ředitel divize společnosti CDV služby, s. r. o., která je na českém trhu od roku 1993 a v současné době působí ve zhruba 250 obcích a městech.
Podle Karla Hájka hlavní vlna ataků vandalů na tramvajové či autobusové zastávky už odezněla. Boom "zájmu" ničitelů všeho druhu se však teď soustřeďuje zejména na odpadkové koše.
PLAST, PLECH, LITINA, BETON, KÁMEN? VŠE MÁ SVÉ VÝHODY...
Koše se nyní již pouze nepopisují a nepolepují, ale stále častěji také zapalují či jinak ničí - a kradou. Na jejich vzhledu se však může "podepsat" i nevhodný, méně kvalitní materiál, z něhož jsou vyrobeny. Jestliže koš z levného plastu zůstal nepovšimnut sprejery nebo jinými vandaly, pak dříve či později na jeho povrchu stejně zanechá viditelné stopy vysypávání a čištění. Ostatně jsou to právě odpadkové koše, které mezi všemi možnými prvky městského mobiliáře vyčnívají snad nejvíce jako druh, který se nejhůře čistí a udržuje. Je to dáno zejména rozmanitostí jejich tvarů, použitých materiálů i povrchů. Zkuste například bezezbytku odstranit ilegálně vylepované inzeráty z košů s vroubkovaným povrchem! Nejrůznějším konstrukčním řešením a také rozličným způsobům uchycení košů se musí přizpůsobovat i mechanismy používané k čištění košů od dlouhodobých, náležitě promaštěných nánosů špíny, sprejerských čmáranin apod.
Ideální odpadkový koš? "Těžko radit," říká Karel Hájek. "Plastový koš kdokoliv může zapálit, koš z litiny zase může skončit ve sběrně druhotných surovin."
Na trhu se však začínají objevovat odpadkové koše z nehořlavých materiálů, které navíc podstatně lépe odolávají i pokusům o mechanické poškození. Ovšem jejich nevýhodou je vyšší cena a rovněž fakt, že v nabídce zatím nalezneme pouze několik druhů, což zužuje možnosti případného výběru.
Koš v kombinaci kovu s betonem bývá nejodolnější - a nahradíme-li beton kamenem, pak estetický vzhled tohoto prvku městského mobiliáře umocníme ještě víc. Kromě toho se kámen poměrně dobře čistí.
KOORDINACE SE VYPLATÍ
Ze zkušeností společnosti CDV služby vyplývá, že obce se při výběru dodavatele městského mobiliáře stále častěji radí i s firmami, které pak zajišťují jeho instalaci a údržbu. Dalším doporučením Karla Hájka je, aby města s památkovou zónou či rezervací včas své záměry konzultovala rovněž s památkáři. Pokud radnice vybere mobiliář sama, riskuje, že se instalace mobiliáře kvůli jejich možným připomínkám nadlouho oddálí nebo z ní nakonec dokonce sejde.
Především pro větší města také platí, že by neměla podceňovat koordinaci a výměnu zkušeností mezi jednotlivými odbory radnice, úklidovými firmami, provozovateli městské hromadné dopravy, městskou policií apod. Ačkoliv tito partneři často stojí před stejnými či podobnými problémy, obvykle je každý řeší interně a po svém. Karel Hájek uvádí příklad: Jedna z městských částí v Praze sezvala zástupce všech těchto partnerů k jednání na téma Zkulturnění veřejných prostranství. Pochopitelně se začalo hovořit i o vylepování plakátů "načerno". Ozval se zástupce jedné z firem s poukazem na to, že používají nátěr, na který plakáty jen velmi těžko přilnou. Pak již nebylo obtížné se domluvit, aby nátěr na "své" objekty začaly aplikovat i další organizace, jejichž zástupci se jednání účastnili.
Leckde patrně zbývá ještě mnohé vykonat i pro optimalizaci obsluhy a údržby různých prvků městského mobiliáře. Radnice například ve snaze zajistit lepší životní komfort obyvatel vyloučí ze středu města individuální osobní dopravu. Ale vůbec jí nevadí, že do centra i nadále zajíždějí zvlášť vozidla pro svoz obsahu odpadkových košů v ulicích, zvlášť jiné automobily pro svoz obsahu odpadkových košů na zastávkách městské hromadné dopravy a zvlášť třeba vozidla pro doplnění zásobníků na sáčky pro psí exkrementy.
NAJÍT SPRÁVNÉ MÍSTO
Snad ještě složitější bývá přizpůsobit rozmístění prvků městského mobiliáře pohybu lidí ve městě. Logicky se nabízí odpadkové koše či lavičky osadit podél nejfrekventovanějších tras či tam, kde se tyto trasy kříží. Dobrý úmysl však může zhatit vehementně prosazovaná obava místního restauratéra nebo obyvatel dané ulice, že u košů začne vznikat zapáchající nepořádek, že na lavičkách se budou shromažďovat bezdomovci apod. Zvláštní kapitolu pak v Praze představují prostranství kolem ambasád či důležitých institucí státní správy. Hlavně odpadkové koše představují i bezpečnostní riziko, takže je tam prakticky vůbec nenajdete.
Koše, jak podotýká Karel Hájek, však obvykle chybějí také v menších obcích. Tam je totiž kvůli kratším docházkovým vzdálenostem prostě nepotřebují a místní obyvatelé používají pro veškerý odpad své popelnice.
Jinou otázkou je vhodná kombinace umisťování kontejnerů na komunální odpad s koši na zastávkách autobusů či elektrické dráhy. Pokud tomu nebrání prostorové či další překážky, proč například na sídlištích nestavět kontejnery tak, aby je občané míjeli cestou na zastávky autobusů nebo tramvají? Určitě by potom na zastávkách odpadkové koše nebyly tak často nadité igelitovými taškami s domovním odpadem. Mnozí lidé spěchající ráno do zaměstnání se totiž neobtěžují s odpadem v igelitce dojít ke kontejneru a spoléhají na to, že jej odloží do koše na zastávce.
"Městský mobiliář může vzhledu veřejných prostranství hodně prospět. Ale podcení-li se jeho výběr i z hlediska funkčnosti, čištění a údržby a nepamatuje-li se na jeho vhodné umístění, potom naopak může kvalitu veřejného prostoru degradovat," tvrdí Karel Hájek. "Naštěstí se i v tomhle ohledu už postoje obcí a měst mění."
IVAN RYŠAVÝ
