V současné době je u nás 19 statutárních měst, která se zcela rozdílně postavila k možnosti samostatně uspořádat svoji vnitřní správu.
Pět statutárních měst je plně členěných: Brno, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem a Pardubice; dvě zčásti: Liberec a Opava; dvanáct je nečleněných: České Budějovice, Havířov, Hradec Králové, Jihlava, Karlovy Vary, Karviná, Kladno, Mladá Boleslav, Most, Olomouc, Teplice, Zlín.
Daný stav oprávněně vyvolává otázku, jaké jsou vlastně výhody či nevýhody obou krajních přístupů. Pokusme se je nastínit porovnáním situace v územně členěných Pardubicích a nečleněném Hradci Králové.
PARDUBICE SE SEDMI OBVODY
Zastupitelstvo města již v roce 1990 ustavilo komisi, která navrhla několik modelů členění města. Po dvou letech byl přijat jeden z nich - rozdělit město na sedm obvodů. Jeho realizace se však protahovala, teprve v roce 2002 vznikly poslední tři celky. Mezitím se podařilo vyjasnit, co by měly městské obvody (MO) zajišťovat. Statut města proto přesně vyjmenovává rozsah jejich samostatné působnosti, zejména na úseku financí, obnovy rozvoje města, životního prostředí, investiční výstavby, komunálních služeb, dopravy a silničního hospodářství, bytového hospodářství a nebytových prostor, školství a výchovy, kultury a sportu, sociálních a vnitřních věcí. Z důležitých agend samostatné působnosti svěřuje obvodům výslovně péči o veřejnou zeleň, organizaci sběru komunálního odpadu, provoz monitoringu ovzduší, provozování tržnic, údržbu místních komunikací formou výkonu vlastnických práv, správu bytového fondu atd.
Současně bylo zapotřebí vymezit, v jakém rozsahu budou orgány městských obvodů naplňovat přenesenou působnost. Vycházelo se ze zásady, že jde o svébytné správní obvody a lze je tedy pověřit zajišťováním některých agend na úseku přestupků, životního prostředí, sociální péče nebo stavebního řízení k drobným stavbám.
HRADEC KRÁLOVÉ MÁ KOMISE
Hradec Králové nevyužil možnosti dané příslušným zákonem a nerozčlenil své území na obvody nebo části. Rada města však na základě zákona o obcích zřídila 24 komisí místní samosprávy. Jsou to iniciativní a kontrolní orgány v určených městských částech. Jejich členové jsou systematicky informováni o významných aktivitách, záměrech a opatřeních týkajících se jejich územních obvodů.
Komise na svoji činnost dostávají z rozpočtu města paušál 8000 Kč a ještě 3 Kč na jednoho obyvatele. Z příspěvku hradí provozní náklady spojené s podporou a správou lokálních aktivit. Tvoří vlastně vazbu mezi městem a občanem, neboť jejich členové se mohou zúčastňovat projednávání územně plánovací dokumentace města, požadovat opatření k nápravě inženýrských sítí a infrastruktury, upozorňovat městskou policii na nedostatky v oblasti veřejného pořádku, na základě sledování stavu objektů a ploch ve své části dávat odpovídající podněty magistrátu apod.
VÝHODY A NEVÝHODY
Nejviditelnější dopady plné decentralizace Pardubic a jen částečné Hradce Králové jsou ve finanční sféře. Fungování sedmi pardubických obvodů stojí každoročně desítky miliónů korun (viz tab.1 a 2). Jen náklady na mzdy úředníků jsou asi o 16 mil. Kč vyšší než v sousedním městě.
Navenek méně zřetelnou nevýhodou decentralizované správy je fakt, že v některých záležitostech mohou obvody v rámci svého města, ale zejména mimo něj, působit jako konkurenti a tak vyvolávat nerovnoměrné místní aktivity. Tím důležitější potom musí být koordinace úkolů mezi městem a obvody. To společně s dalšími faktory klade zvýšené nároky na komunikační kanály a zvyšuje časovou náročnost sjednocování stanovisek.
Méně čitelná a těžko finančně vyčíslitelná je přednost rozčlenění správy města na obvody. Kritiku na zvýšený byrokratický aparát může vyvažovat fakt, že se veřejná správa přiblížila občanům. Představitelé obvodů při svém rozhodování mohou vycházet z lepší znalosti místních poměrů. Mají osobní vazby na obyvatele, což snižuje anonymitu jednání. Zároveň je ovšem vystavuje bezprostřednější konfrontaci s občany.
Nelze však přeceňovat mnohdy až frázovitě znějící "přiblížení správy občanovi", zvláště když je těžko finančně postižitelné. Stejně tak by se neměly absolutizovat čistě ekonomické ukazatele, neboť se z nich nedá vyčíst, co se za nimi skrývá ve vztahu město - občan. V uvedeném srovnání nelze tedy vidět kategorický návod pro postup v dalších statutárních městech. Územně správní členění by mělo především respektovat místní tradice i současný stav. A názor veřejnosti, v jaké míře by se chtěla zapojit do správy svého města.
MILOŠ CHARBUSKÝ, JAN STEJSKAL
Fakulta ekonomicko-správní Univerzity Pardubice
