01.01.1970 | 12:01
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Některé aspekty odpovědnosti za škodu na internetu 1/

Rozsah činností, které jsou provozovány na internetu, nebo k nimž je internet používán, je značně široký. A internet nabízí stále nové možnosti využití. Z tohoto důvodu se v tomto příspěvku i v jeho druhém pokračování zaměřím jen na vybrané aspekty odpovědnosti za škodu, respektive na některé...

Rozsah činností, které jsou provozovány na internetu, nebo k nimž je internet používán, je značně široký. A internet nabízí stále nové možnosti využití. Z tohoto důvodu se v tomto příspěvku i v jeho druhém pokračování zaměřím jen na vybrané aspekty odpovědnosti za škodu, respektive na některé činnosti na internetu s uvedením jejich odpovědnostních následků.

PRÁVO PLATÍ I PRO INTERNET

Prostředí internetu nelze považovat za prostředí extra legem. Internet není vyňat z jakýchkoli právních regulí, není to prostor bez odpovědnosti za obsah zveřejňovaných a šířených informací.1) V současné době neexistuje komplexní zvláštní úprava v podobě zákona o internetu, a tak se i v digitálním světě uplatňují obecné právní předpisy jako občanský zákoník, obchodní zákoník, autorský zákon, trestní zákon, zákon o regulaci reklamy a další.

Aplikace obecné odpovědnosti za škodu však není dost dobře možná bez zohlednění specifik internetového prostředí. Z tohoto hlediska je nutné přistupovat k odpovědnosti za škodu na internetu diferencovaně podle druhu činnosti, kterou jedinec vykonává. Například subjekt, který prostřednictvím sítě šíří vlastní elektronická data, je plně odpovědný podle občanského nebo obchodního zákoníku za škodu, kterou tím může způsobit jiným osobám. Na druhé straně bylo by žádoucí omezit odpovědnost subjektu v situaci, kdy jen přenáší cizí data nebo poskytuje prostor pro umístění informací, jejichž obsah ani nemůže znát. Taková omezení (vyloučení) odpovědnosti zavedl do českého právního řádu zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.

Považuji za nutné nejdříve blíže vymezit osoby, jejichž odpovědností se dále budu zabývat. Pomocí počítačových sítí jsou zpřístupňovány zprávy elektronické pošty, webové stránky, příspěvky do diskusních skupin a další elektronická data, jejichž šiřitel je označován jako poskytovatel obsahu (tzv. content provider). V případě, že tato data pocházejí přímo od poskytovatele, nese označení poskytovatel vlastního obsahu (například uživatel, který vytvořil vlastní webovou stránku, poslal e-mail nebo napsal diskusní příspěvek).

Pokud cizí digitalizovaná data subjekt jen šíří, jedná se o osobu providera (například provozovatel poštovního serveru či diskusní skupiny); jestliže k cizím datům uloženým na síti jen zprostředkovává přístup, jde o poskytovatele připojení (tzv. internet providera). Poskytovatelem volného prostoru (označovaným jako hosting provider či webhoster) se pak rozumí právnická nebo fyzická osoba, která na základě smlouvy poskytuje na svém serveru datový prostor jiným subjektům, a zpřístupňuje tak prostřednictvím počítačové sítě cizí data. Všechny uvedené osoby mají tedy společné to, že na internetu zpřístupňují cizí data a jejich obsah. V terminologii zákona o některých službách informační společnosti jsou označovány jako poskytovatelé zprostředkovatelských služeb.

Často se činnost zmiňovaných osob prolíná. Například poskytovatelé připojení bývají zároveň poskytovateli volného prostoru nebo provozovatelé webových stránek se stávají providery, kteří na svých stránkách zpřístupňují různé diskusní skupiny.

Právní problémy související s internetem v oblasti odpovědnosti je možné řešit dvěma základními způsoby. Jednak aplikací stávajících právních norem tam, kde je obecná koncepce odpovědnosti za škodu bez dalšího použitelná i v prostředí internetu, jednak si tato oblast již vyžádala přijetí nové právní úpravy na národní i nadnárodní úrovni. V tomto ohledu je důležitá zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady číslo 2000/31/ES, o elektronickém obchodu a směrnice č. 2002/58/ES, o soukromí a elektronických komunikacích.

Ustanovení těchto směrnic byla po našem vstupu do evropského společenství transponována do českého právního řádu zákonem č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Došlo tak k povinnému promítnutí požadavků EU obsažených v uvedených směrnicích. Podle důvodové zprávy k zákonu je jeho předmětem implementovat do českého právního řádu některé instituty související s rozvojem informační společnosti a elektronického obchodu, dále pak stanovit odpovědnost, práva a povinnosti poskytovatelů služeb informační společnosti a osob šířících obchodní sdělení v jednom kompaktním zákonném celku. Zákon zásadně omezuje odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb a v řadě případů tak vylučuje uplatnění nároku na náhradu škody. Zákonná úprava rovněž na zcela novém principu zakazuje šíření nevyžádaných obchodních sdělení za použití elektronických prostředků (e-mailů, SMS zpráv, messengerů typu ICQ nebo dalších prostředků umožňující tento druh komunikace).

ODPOVĚDNOST POSKYTOVATELŮ VLASTNÍHO OBSAHU

Jak jsem již uvedl, právní úprava odpovědnosti za škodu je obecná natolik, aby podle ní byla posuzována otázka náhrady škody subjektů šířících prostřednictvím počítačové sítě svá elektronická data. Vlastní právní úpravu obsahuje jak občanský, tak obchodní zákoník (dále jen OZ), přičemž rozumné je v zásadě postupovat od speciální úpravy obsažené v obchodním zákoníku k obecné úpravě občanskoprávní.

Odpovědnost za škodu je v obchodním právu vystavěna na principu objektivním, kdy není vyžadováno zavinění škůdce.2) Předpoklady vzniku odpovědnosti jsou zde protiprávnost jednání, vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávností a vzniklou škodou, předvídatelnost vzniku škody a její výše a neexistence okolností vylučujících odpovědnost.

V zásadě platí, že jednotlivé předpoklady bude nutné citlivě posuzovat podle specifických okolností konkrétního případu. Z ustanovení § 757 OZ v návaznosti na ustanovení § 373 a násl. OZ vyplývá, že odpovědnost za škodu se bude řídit obchodním zákoníkem tehdy, byla-li škoda způsobena porušením povinností upravených právě v obchodním zákoníku. A contrario, porušení právních povinností stanovených jinými předpisy nebude možné podřídit režimu odpovědnosti, který je obsažen v OZ.3) Běžným porušením obchodního zákoníku i v prostředí internetu jsou případy nerespektování pravidel určených k ochraně hospodářské soutěže, tj. chování, která naplňují (kumulativně) podmínky obsažené v tzv. generální klauzuli nekalé soutěže.4) Dalším případným prohřeškem proti obchodním pravidlům může být neoprávněné užívaní obchodní firmy podle § 12 odst. 2 obch. zákoníku nebo porušení či ohrožení obchodního tajemství podle § 20 OZ.

Mnohdy bude také možné uvažovat o obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku. Bude tomu typicky v případě porušení autorského zákona nebo třeba v situaci, kdy nebude možné kvalifikovat chování jako nekalosoutěžní z důvodu absence prvku jednání v hospodářské soutěži, jakožto nezbytného předpokladu nekalého soutěžení. Úprava odpovědnosti v občanském právu je však již založena na subjektivním principu, kdy bude nutné kromě protiprávnosti jednání, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi uvedenými přinejmenším prokázat, že škůdce mohl a vzhledem ke svým poměrům měl vědět, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu (tzn. přítomnost nejnižšího stupně zavinění - nevědomé nedbalosti).

Odpovědnost za obsah elektronických dat nese primárně ta osoba, která je jejich původcem, která data na síť umísťuje nebo je prostřednictvím internetu zpřístupňuje. Za obsah webových stránek je odpovědný každý provozovatel takových stránek, neboť mu přísluší rozhodovat, co na stránkách bude zpřístupněno. To platí jak pro fyzické osoby, tak pro soukromoprávní korporace (obchodní společnosti) a veřejnoprávní korporace (obce, kraje), kterým je nutné přičítat jednání fyzických osob vystupujících jejich jménem. Úprava zákona č. 480/2004 Sb. se obecně uplatňuje pouze ve vztahu k poskytovatelům zprostředkovatelských služeb (zejména providerům a webhosterům), proto se zákonné omezení odpovědnosti za škodu na poskytovatele vlastních obsahů nevztahuje.

ODPOVĚDNOST ZA ROZESÍLÁNÍ NEVYŽÁDANÉ E-MAILOVÉ REKLAMY

Zajímavým a dnes nadmíru aktuálním problémem je šíření nevyžádaných zpráv komerčního charakteru, které jsou běžně označovány jako spam. Z hlediska klasifikace je nutné na šíření zpráv elektronickou poštou nahlížet jako na poskytování vlastních obsahů.

Není pochyb o tom, že hromadné rozesílání nevyžádaných reklamních sdělení (spamming) může způsobit škodu. A to nejen koncovým uživatelům, kteří jsou nuceni nést výdaje na rozpoznávání a odstraňování nevyžádané reklamy, ale i provozovatelům poštovních serverů, kteří musejí kvůli spammerům udržovat dostatečně vysoké přenosové kapacity, aby server nebyl zahlcen, nebo nést náklady na vybudování a provozování různých filtrů zachycujících nevyžádanou e-mailovou reklamu. Šíření takových obchodních sdělení je dnes u nás zakázáno zákonem o některých službách informační společnosti a je hodnoceno jako správní delikt, za který je možné uložit pokutu až do výše deseti miliónů korun.

Za obchodní sdělení zákon považuje všechny formy sdělení určeného k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb nebo image podniku fyzické či právnické osoby, která vykonává regulovanou činnost nebo je podnikatelem vykonávajícím činnost, která není regulovanou činností; za obchodní sdělení se považuje také reklama podle zvláštního právního předpisu (zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy). Za obchodní sdělení se nepovažují údaje umožňující přímý přístup k informacím o činnosti fyzické či právnické osoby nebo podniku, zejména doménové jméno nebo adresa elektronické pošty; dále údaje týkající se zboží, služeb nebo image fyzické či právnické osoby nebo podniku, získané uživatelem nezávisle.

Nová zákonná úprava v souladu s požadavky Evropské unie opouští doposud užívaný systém, který vyžadoval, aby adresát projevil nesouhlas se zasíláním obchodních sdělení elektronickou poštou. Namísto toho se zavádí princip tzv. opt-in, který naopak vyžaduje, aby odesílatel obchodního sdělení disponoval předchozím souhlasem uživatele elektronické pošty k takovémuto využití svého elektronického kontaktu. Uživatel zároveň musí mít podle ustanovení § 7 zákona jasnou a zřetelnou možnost jednoduchým způsobem, zdarma nebo na účet odesílatele, odmítnout (dříve udělený) souhlas s takovýmto využitím svého elektronického kontaktu, a to i při zasílání každé jednotlivé zprávy.

Kromě postihu spammera veřejnoprávní sankcí v podobě udělení pokuty za správní delikt je možné, aby poškozený uživatel elektronické pošty vznesl soukromoprávní nárok na náhradu škody. Toto umožňuje obchodní zákoník v situaci, kdy na spamming bude nahlíženo jako na nekalosoutěžní jednání, a to nejčastěji na základě generální klauzule nekalé soutěže.5) Vyčíslení škody však může být mnohdy problematické. Zvláště tehdy, kdy uživateli vznikne činností jednoho spammera škoda jen několika korun (například zvýšené náklady na telefonní připojení). Pro spamming je však charakteristická právě hromadnost nevyžádaných zásilek rozesílaných z mnoha zdrojů, což může mít za následek přeplnění kapacity poštovní schránky uživatele. V důsledku toho může například dojít k tomu, že uživatel neobdrží důležitý obchodní e-mail. Proti záplavě spamů (zejména těch ze zámoří) se uživatelé často brání používáním různých filtrů či jiných technických prostředků, které ale mohou zprávu špatně identifikovat a znepřístupnit či vymazat očekávanou důležitou poštu. Ve většině případů je pak z hlediska uplatňování nároků na náhradu škody vhodné doporučit aplikaci § 383 OZ, podle něhož platí, že je-li k náhradě škody zavázáno několik osob, jsou tyto osoby povinny škodu nahradit společně a nerozdílně a mezi sebou se vypořádat podle rozsahu své odpovědnosti.6)

Obdobné uplatnění tzv. solidární odpovědnosti přichází v úvahu také podle občanského zákoníku, a to v případě, že vznikne škoda v důsledku jednání spammera, ke kterému nedojde v rámci hospodářské soutěže. Poškozený uživatel elektronické pošty v takovém případě může požadovat úhradu celé škody po kterémkoli z odpovědných subjektů, jehož identitu zná.

Pokud jde o odpovědnost provozovatelů poštovních serverů za zakázané spamy svých uživatelů, tu zákon o některých službách informační společnosti ve většině případů výslovně vylučuje, když stanoví, že poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých uživatelem prostřednictvím sítí elektronických komunikací, odpovídá za obsah přenášených informací, jen pokud: a) přenos sám iniciuje, b) zvolí uživatele přenášené informace, nebo c) zvolí nebo změní obsah přenášené informace.7) Přitom i pro provozovatele e-mailových serverů platí, že nejsou povinni dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací či aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace.

Poznámky

1) Zdůrazněno např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.11. 2002, č.j. 3 Cmo 219/2002.

2) Zavinění bývá definováno jako vnitřní psychický vztah škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání. Rozlišují se 2 základní formy zavinění - úmysl a nedbalost.

3) Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 3. vydání, Praha, C.H. Beck, 2003, str. 110.

4) Viz § 44 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku

5) K tomu více Mareš, D.: Reklama na internetu (diplomová práce), Brno, 2004, Kapitola o spammingu jako nekalosoutěžním jednání, str. 20-27.

6) Bývá však poukazováno na to, že uplatňování nároku na náhradu škody jako prostředku ochrany proti nekalé soutěži je mnohdy nepraktické. Vhodnější je zde požadovat přiměřeného zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích.

7) Viz § 3 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.

DAVID MAREŠ

právník

Napsat komentář

Napsat komentář

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2024 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down