Právu se poměrně dobře podařilo vyrovnat s odpovědností v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, ale příchod internetu a zejména jeho razantní rozvoj a komercionalizace s sebou přinášejí mnohé nové problémy a výzvy. V tomto článku (dokončení) se budeme zabývat odpovědnosti poskytovatelů připojení...
Právu se poměrně dobře podařilo vyrovnat s odpovědností v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, ale příchod internetu a zejména jeho razantní rozvoj a komercionalizace s sebou přinášejí mnohé nové problémy a výzvy. V tomto článku (dokončení) se budeme zabývat odpovědnosti poskytovatelů připojení na internet.
ODPOVĚDNOST POSKYTOVATELŮ PŘIPOJENÍ
Nový zákon o některých službách informační společnosti upravuje oblast odpovědnosti poskytovatelů služeb za cizí data v rámci sítě internet. Zejména jde o skupinu poskytovatelů připojení - internetových providerů. Zákonodárce rozumně volí koncepci omezené odpovědnosti internetového providera za škodu, přičemž zákonné omezení se vztahuje i na případnou providerovu trestní odpovědnost8). Takové pojetí vychází z premisy, že poskytovatel připojení nemůže být odpovědný za existenci právně závadných cizích informací umístěných na webových stránkách, k nimž pouze zprostředkovává přístup. Jeho činnost se zpravidla omezuje na čistě technické, automatické a pasivní zprostředkování přístupu k počítačové síti za účelem přenosu informací. Provider nemá ani povinnost aktivně monitorovat obsah serverů s cílem odhalovat skutečnosti poukazující na protiprávní činnost9). V situaci, kdy nedohlíží na obsah jím přenášených informací, nelze po poskytovateli připojení rozumně požadovat, aby nesl odpovědnost za cizí závadný obsah, o němž neví a ani vědět nemůže.
Nová zákonná úprava10) prakticky vylučuje úspěšnost uplatnění nároku na náhradu škody vůči poskytovatelům připojení, čímž jim v porovnání s dřívější dobou poskytuje větší právní jistotu. V minulosti bylo totiž možné providera žalovat o uhrazení škody s využitím konstrukce solidární odpovědnosti. Provider mohl být činěn odpovědným za to, že nezkontroloval cizí závadný obsah a nezabránil jeho dalšímu šíření a zpřístupňování, i když alespoň mohl a vzhledem k okolnostem a svým poměrům měl vědět, že může porušit svou povinnost a že zpřístupněním takového obsahu může vzniknout škoda. Prakticky šlo o uplatnění odpovědnosti za škodu zaviněnou nedbalostním porušením obecné prevenční povinnosti obsažené v § 415 občanského zákoníku (dále jen OZ).
Snaha uplatňovat nárok na náhradu škody vůči poskytovatelům připojení namísto subjektu, jenž prvotně odpovídá za obsah, který umisťuje na stránky v počítačové síti, vycházela z čistě racionálních důvodů. Providera lze totiž v anonymním prostředí internetu celkem snadno identifikovat. Navíc zpravidla disponuje finančními prostředky, které jsou schopné nárok poškozeného uspokojit. Takový přístup k soukromoprávní odpovědnosti providera by však byl jednoznačně nesprávný, rozhodně by nepřispíval k jistotě právního postavení poskytovatelů, potažmo rozvoji služeb na internetu. Proto byla v evropském prostoru přijata sjednocující úprava limitující právní odpovědnost poskytovatele připojení za škodu, která eventuálně vznikne třetím osobám v důsledku toho, že uživatel, jemuž provider poskytuje připojení k internetu, po síti šíří závadný obsah.
Odpovědnost za obsah šířených informací zásadně stíhá osobu, která data na internet umisťuje. Výjimečně může být dovozována také odpovědnost providera, a to za splnění některého z předpokladů uvedených v § 3 odst. 1 zákona o některých službách informační společnosti. Zákon však nijak neomezuje odpovědnost poskytovatele připojení za škodu způsobenou uživateli vadným připojením. Vztah mezi poskytovatelem a jeho zákazníkem je zpravidla založen smlouvou, která někdy obsahuje klauzuli o omezení či zproštění odpovědnosti providera za nedodržení kvality poskytované služby. Takové smluvní ujednání je třeba považovat za neplatné, buď podle § 574 odst. 2 OZ nebo podle § 386 odst.1 OZ. V konkrétním případě škoda za nezprostředkování připojení k síti může být určitě značná. Poskytovatel by se však mohl vyhnout povinnosti její náhrady sjednáním rozumně vysoké smluvní pokuty11), protože pak by zákazník nebyl oprávněn požadovat náhradu škody za porušení providerovy povinnosti, na kterou se taková smluvní pokuta vztahuje. Tato smluvní konstrukce je použitelná jak v režimu práva občanského, tak v obchodních závazkových vztazích.
K zamyšlení stojí, zda se může na činnost providerů vztahovat zákonná úprava objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností obsažená v § 420a OZ. Připustíme-li, že činnost poskytovatele bude tzv. provozní činností, i přesto uplatnění objektivní odpovědnosti a dovozování nároků na náhradu škody brání úprava zákona o některých službách informační společnosti.
ODPOVĚDNOST POSKYTOVATELŮ VOLNÉHO PROSTORU
Internet je ve své podstatě založen na propojení vlastních a cizích dat a jejich obsahů. Vzájemné propojení umožňuje lidem využívat možnosti sítě po celém světě. Z tohoto hlediska jsou nepostradatelným pojícím prvkem internetu poskytovatelé volného prostoru. Také od těchto osob není rozumné požadovat, aby při vysokém počtu uživatelů a enormním objemu ukládaných dat zjišťovali a posuzovali legálnost, či nelegálnost veškerého obsahu uložených informací. Je věcí a odpovědností samotných uživatelů, jaký obsah ukládají na poskytnutý prostor serveru. Proto i v tomto případě bylo přistoupeno k zákonnému omezení odpovědnosti poskytovatele volného prostoru za obsah cizích dat.
Zákon o některých službách informační společnosti stanoví, že poskytovatel služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, odpovídá za obsah informací uložených na žádost uživatele jen tehdy, mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací12).
Aby poskytovatel prostoru mohl být odpovědným za obsah dat svého uživatele, je zapotřebí, aby věděl, že v souvislosti s tímto obsahem dochází k porušování cizích práv. Vzhledem ke zmíněné absenci všeobecné kontrolní povinnosti se poskytovatel o problematických datech na svých serverech dozví pravděpodobně jen na základě upozornění zvenčí. Úspěšnému uplatnění nároků z odpovědnosti se vyhne, zamezí-li přístup k právně závadným informacím. V opačném případě může čelit nárokům na náhradu škody z titulu své odpovědnosti v rozsahu § 420 OZ, a to za zaviněné nesplnění povinnosti zakročit vůči informacím protiprávní povahy, respektive porušení obecného pravidla o předcházení škodám obsaženého v § 415 OZ13). Pokud jde o stupeň zavinění, lze ve většině případů vyloučit přímý či nepřímý úmysl poskytovatele volného prostoru. V úvahu tak přichází jeho vědomá nedbalost, kdy v případě zjištění protiprávní činnosti na svém serveru nepodnikne nutná zamezující opatření. Tím, že poskytovatel znepřístupní webové stránky svého klienta, se však vystavuje riziku uplatňování odškodného právě ze strany majitele stránek, a to kvůli odpírání přístupu k jím poskytovanému obsahu. Lze předpokládat, že na tuto situaci budou poskytovatelé pamatovat ve smlouvách uzavřených s uživateli, v nichž upraví své oprávnění zamezit přístup k webovým stránkám s vadným, případně potenciálně vadným obsahem.
Prvotní odpovědnost za obsah ukládaných informací tedy stíhá tu osobu, která data na internet umisťuje. Někdy k odpovědnosti takového subjektu může přistoupit druhotná odpovědnost poskytovatele prostoru, který - ač hodnověrně upozorněn na protiprávní povahu obsahu uživatelem ukládaných informací nebo na protiprávní jednání uživatele - neprodleně neučiní veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací. Poskytovatel v podstatě neodpovídá za závadný obsah dat svého klienta, ale za to, že taková data včas neodstranil, měl-li o nich povědomí.
STRUČNÉ SHRNUTÍ
Každého je třeba činit odpovědným za data, která sám umisťuje na počítačovou síť internet.Je však vhodné a nutné omezit odpovědnost poskytovatelů internetových služeb, kteří jen šíří a zpřístupňují cizí informace nebo umožňují na žádost uživatelů jejich uložení na svých serverech. Nový zákon o některých službách informační společnosti plní funkci filtru před aplikací příslušných odpovědnostních pravidel. Pokud však určitý subjekt nesplní podmínky zákonného vynětí z odpovědnosti, jeho jednání bude posuzováno podle obecných režimů odpovědnosti a za splnění všech základních předpokladů odpovědnosti mu bude uložena povinnost k náhradě škody.
Poznámky:
8) Trestněprávní odpovědností poskytovatelů se zabývaly již v roce 1998 německé soudy, kdy nejprve prvostupňový mnichovský soud shledal vinným bývalého ředitele CompuServu, pobočky americké společnosti America On-Line (AOL), z účastenství na trestném činu šíření dětské pornografie, kterého se měl dopustit tím, že nezabránil přístupu veřejnosti na jisté webové stránky s pornografickým obsahem, jež byly umístěny na serverech CompuServu. Odvolací soud však rozsudek zrušil.
9) Viz § 6 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.
10) Viz § 3 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.
11) K obdobnému závěru dochází např. Frimmel, M.: Elektronický obchod, Praha, Prospektrum, 2002, str. 95-96 nebo Svoboda, P. a kol.: Právní a daňové aspekty e-obchodu, Praha, Linde, 2001, str. 127.
12) Viz § 5 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.
13) V roce 1998 rozhodl anglický nejvyšší soud v případu Laurence Godfrey v. Demon Internet Limited tak, že poskytovatel odpovídá za šíření závadného obsahu porušujícího osobnostní práva žalobce. V tomto případě kdosi šířil v rámci diskusní skupiny umístěné na serverech společnosti Demon nepravdivé informace poškozující žalobce. Soud dovodil providerovu odpovědnost ze skutečnosti, že byl žalobcem prokazatelně upozorněn na poškozování jeho práv, přesto závadný obsah ze svých serverů neodstranil.
DAVID MAREŠ
právník
