Druhá světová válka je už dávno minulostí, ale její stopy jsou ještě leckde patrné. Na Neveklovsku ve středních Čechách, kde nacisté vystěhovali obyvatelstvo a zřídili tam vojenské cvičiště, zasáhla do lidských osudů víc než kdekoli jinde. O historii i přítomnosti tohoto území jsme hovořili se starostou Neveklova a senátorem Parlamentu ČR Karlem Šebkem.
Jsou už dnes stopy tragické minulosti zahlazeny?
Z podstatné části ano. Třeba když porovnám dnešní nový školský areál s úrovní starých školních budov, které sloužily až do devadesátých let, pak určitě. Ale je pravda, že celé území bylo poznamenáno na dlouhé roky, protože se zde zbrzdil další rozvoj. Samotný Neveklov byl dříve srovnatelný se sousedními Sedlčany, vývoj probíhal v obou městečkách zhruba 300 let souběžně. Druhá světová válka to změnila; dnes jsou Sedlčany zhruba třikrát větší.
Po válce se sem původní obyvatelstvo vrátilo?
Na rozdíl od Sudet, kde se zcela změnil charakter obyvatelstva, se sem vrátili převážně ti "dobří rodáci". Velmi rychle a spontánně začali obnovovat své domovy, takže když přijela na sklonku roku 1945 vládní komise, mohla jen konstatovat, že nemá cenu se snažit o nějakou vládní regulaci, protože lidé se všeho ujali sami. Kromě toho pomáhala v prvních třech letech UNRA. Bohužel její pomoc v roce 1948 přestala a tragédie pokračovala v druhé vlně - nucenou kolektivizací, jejímž důsledkem bylo vykořenění vztahu lidí k půdě a pokračování devastace kraje. Řada kulturních památek vzala za své, kraj zůstal chudý.
Jak to tady po válce vypadalo?
Samozřejmě hrozně. Rozstřílené domy, protože mnohé sloužily za terč při cvičení, pole plná nevybuchlé munice. Celé území na tom bylo stejně, jako kdyby tu prošla fronta, protože tady se střílelo ostrými. Stejně na tom bylo už jen Vyškovsko, které potkal podobný osud.
Vím o vás, že se podílíte na zpracování dokumentů o vysídlení Neveklovska. Nakolik tyto práce pokročily?
Máme zaznamenány vzpomínky desítek pamětníků, ale je to zatím neuspořádaná směs, kterou se snaží zdokumentovat Václav Šmerák v projektu nazvaném Mezi řekami - Vysídlení (viz rámeček). Historici se dodnes přou o tom, proč protektorátní vláda zřídila vojenské cvičiště právě zde. Jedna z teorií říká, že v roce 1942 byly ztráty německé armády už tak velké, že bylo potřeba intenzivně cvičit další pluky. Druhá teorie vychází hlavně z projevů Reinharda Heydricha a jeho tvrzení, že tento prostor musí být a zůstat německý a Čech zde nemá co pohledávat. Další teorie uvádí, že to měla být generálka na vysídlení a germanizaci celého českého prostoru a Němci si zde měli vyzkoušet, jak se budou Češi za takovéto situace chovat. V každém případě skutečností zůstává, že 15. března 1942 vyšla první vyhláška nařizující vysídlení obyvatelstva a těchto vyhlášek bylo do roku 1943 pět. Vyklizen byl celý prostor mezi Sázavou, Vltavou a silnicí Praha - Tábor a odešlo na 17 tisíc zdejších obyvatel. Jako námezdní pracovní síly jich zůstalo 10 tisíc.
V dokumentech se uvádí, že tu byl i koncentrační tábor.
Ten byl v obci Hradištko, kde se nacházela jedna z podzemních továren. Byli tam také vězněni Francouzi; zároveň o pár kilometrů odtud nacisté cvičili jejich kamarády, dobrovolníky, které nalákali do divizí SS. Francouzských dobrovolníků, většinou z Alsaska, tu bylo na 10 tisíc; byli to mladí kluci, kteří se nechali zmámit nacistickou ideologií a šli za dobrodružstvím. Když prohlédli, pokusili se o vzpouru, ale ta skončila tragicky. Tři z těchto pro výstrahu popravených mládenců jsou pochováni u nás na hřbitově. Kromě Francouzů tu byli také dobrovolníci z pobaltských zemí a také naverbovaní Nizozemci a Belgičané, ti ale nedobrovolně.
Dá se říct, že je tato historie už z podstatné části zmapována?
Zjišťujeme, že je stále co objevovat. Máme teď větší možnosti, protože za totality byly mnohé archivy indoktrinovány, některé nebyly přístupné. Pokud jde o autentické vzpomínky, je nutné si pospíšit, protože řada pamětníků odchází z tohoto světa. Leccos není ještě zmapováno, přestože o osudu tohoto území vyšla celá řada prací. Třeba to, jak zde Němci natáčeli kamuflované týdeníky, údajně dokumentující jejich vítězný postup na východní frontě. Tvrdí se také, že měli používat zajatce pro natáčení brutálních scén, aby tak demonstrovali svou sílu.
Jak dlouho na tom už pracujete?
Prakticky od roku 1990, kdy jsem se začal angažovat v samosprávě. Výsledky prezentujeme vždy při příležitosti nějakého kulatého výročí. První velkou výstavu jsme udělali už v roce 1993, s cílem dosáhnout nějaké satisfakce, kterou si tento kraj zaslouží. Pozvali jsme tenkrát snad všechny významné vládní a parlamentní osobnosti, zareagoval ale jen tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde. Jeho návštěva měla efekt; vymohl nám finanční pomoc ze státního rozpočtu, z níž jsme postavili krásný školský areál - Základní školu a Obchodní akademii včetně školní jídelny, sportovní haly a domova mládeže, a sami ho provozujeme. To byla opravdu významná satisfakce a má pro nás stále velký význam.
Neveklovu byl vrácen titul město. Co to pro jeho obyvatele znamená?
Znamená to návrat ke stavu z roku 1526, kdy Neveklov titul město získal. Má význam zejména pro sebevědomí našich občanů; posílil jejich hrdost na to, že i venkovská obec s necelými 2400 obyvateli je hodna tohoto titulu. Když jsme ještě před tím získali dekret na používání obecního znaku a obecního praporu, až mne překvapilo, jak byla hojně navštívena slavnost s tím spojená.
Válečné rány jsou tedy už zcela zaceleny?
V některém ohledu skutečně ano. Samozřejmě i u nás jsou ještě domy, které nevypadají nejlépe, třeba proto, že v nich žijí staří lidé, kteří nemají už peníze ani síly na opravy, ale není jich tolik. Myslím, že i u nás se už začíná stávat to, co je běžné na Moravě: Člověk, který nepečuje aspoň o vnější vzhled svého obydlí, se stává zavrženíhodný. Také se potvrzuje, co mne napadlo před pár lety, když jsme upravovali náměstí: bohatou obec dělají bohatí občané.
Projevuje se to třeba i v počtu obyvatel?
Zaznamenáváme jeho mírný nárůst. Odcházejí sem lidé jednak do chalup na důchod, ale také ti, kteří jsou v aktivním věku a oceňují zdejší malebnost, levnější bydlení, zdravé prostředí, jedno z nejčistších v Čechách. Vzhledem k moderním technologiím je dnes leckde možné pracovat a komunikovat s pracovištěm z domova, takže není nutné ani dojíždět. Máme přiměřenou občanskou vybavenost, magnetem je školský areál. Je dost lidí, kteří tyto přednosti ocení.
Před zvolením do Senátu jste voličům sliboval, že se budete zasazovat za skutečný rozvoj venkova. Co to konkrétně znamená?
Jako člověk, který se na venkově narodil a chce tam zůstat, jsem přesvědčen, že vazba k rodnému kraji je trochu jiné pojetí života proti tomu, co jsme dříve tak nedočkavě vyhlíželi za železnou oponou a teď můžeme svobodně nasávat. Myslím, že teze o migraci za prací nejsou naplněním života, stejně jako honba za prosperitou není úplným zdrojem lidského štěstí. Nemám rád revoluce, je mi bližší evoluce a teze o trvale udržitelném rozvoji. Proto si myslím, že styl života na venkově nebo na maloměstě může naplnit život mnoha lidí mnohem lépe než městský stres. Není důvod venkov vysídlovat; už jsem o tom mluvil v souvislosti s moderními technologiemi. Když lidé najdou možnost, aby jejich děti chodily v místě do školy, měli tu přiměřené služby, pak mnozí ocení, když mohou třeba vidět po probuzení na zahradě srnky.
Ano, ale co pro to můžete dělat a děláte?
Jsem členem senátního výboru pro veřejnou správu, územní rozvoj a životní prostředí a členem stálé komise pro rozvoj venkova. Věřte, že tam se opravdu snažíme, aby se na venkov nezapomínalo. Velmi pozitivní výsledky má soutěž Vesnice roku, a ještě důležitější pro malé obce je novela zákona o rozpočtovém určení daní.
Už jako starosta jsem bil na poplach proti úvahám o rušení malých stavebních úřadů a ještě před tím o rušení matrik. Často se zapomíná na to, že na venkově sice žije jen čtvrtina obyvatel republiky, ale malé obecní úřady zároveň spravují 75 % území. Jsem také čtvrtým rokem členem krajského zastupitelstva, ale přesto tvrdím, že pokud měly kraje vzniknout, pak jen ve velmi úsporné variantě, a že rušení okresních úřadů byl velký omyl.
Souhlasím s kolegou senátorem Jaroslavem Kuberou, který prohlásil, že třetím stupněm reformy veřejné správy bude obnova činnosti okresních úřadů. Moc rád bych se toho dožil.
JIŘINA ONDRÁČKOVÁ
Více o projektu Mezi řekami - Vysídlení
Záměrem projektu je zdokumentovat vzpomínky dosud žijících pamětníků na dobu před 65 lety a uložit je pro budoucnost. Počítá se s oslovením všech obcí Neveklovska (zhruba 150), natočením nebo zaznamenáním dostupných vzpomínek pamětníků, zdokumentováním zbylých fotografií a filmových materiálů pro jednotlivé obce a města.
Historické materiály včetně výpovědí pamětníků by měly být publikovány jak knižně, tak formou CD. Doslovné záznamy budou uvedeny i na webových stránkách mikroregionu Neveklovsko a všech obcí, které se projektu zúčastní.
Současně se připravuje se 29minutový filmový dokument pro Českou televizi ve spolupráci s publicistou ČT Vladimírem Kučerou (cyklus historie.cz), politologem Zdenkem Zbořilem a režisérem Josefem Dlouhým. O spolupráci byli požádáni pracovníci muzeí, historici, majitelé fotografií, dobových materiálů apod.
Široká veřejnost se s projektem seznámí na výstavě k 70. výročí této smutné události.
Další informace o projektu vám poskytne Václav Šmerák na e-mail: v.smerak@seznam.cz.
