Obce jsou nejpočetnějšími povinnými subjekty podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Leckdy jsme svědky toho, že ne všude se úkolů vyplývajících z tohoto právního předpisu orgány územní samosprávy zhostily s patřičnou odborností a pečlivostí. Při tvorbě zákona o svobodném...
Obce jsou nejpočetnějšími povinnými subjekty podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Leckdy jsme svědky toho, že ne všude se úkolů vyplývajících z tohoto právního předpisu orgány územní samosprávy zhostily s patřičnou odborností a pečlivostí.
Při tvorbě zákona o svobodném přístupu k informacím sloužily jako podklad i zásady obsažené v doporučení č. R (81) 19 výboru ministrů Rady Evropy členským státům o přístupu k informacím uchovávaným státními orgány. Mezi tyto zásady patří také právo (či spíše nutnost) omezit právo získávat informace v případě, že by takový výkon informačního oprávnění byl v rozporu s ochranou určitých demokratických hodnot majících ať už soukromoprávní či veřejnoprávní meritum.
Ex lege se požadovaná informace neposkytne v případě skutečností utajovaných podle zákona č. 148/1998, o ochraně utajovaných skutečností a změně některých zákonů.
CITLIVÉ INFORMACE
V § 8 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. se demonstrativním výčtem stanoví určitý katalog citlivých informací vypovídajících o osobnosti a soukromí fyzické osoby, které mohou být poskytnuty pouze za předchozího písemného souhlasu žijící dotčené osoby nebo pokud tak stanoví zvláštní zákon. Pokud osoba, o které požadovaná informace senzitivně vypovídá, již nežije, povinný subjekt může takovou informaci poskytnout pouze za předpokladu, že bude zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a dobré jméno této již nežijící fyzické osoby.
Jak jsem již uvedl, jedná se o demonstrativní výčet citlivých osobnostních údajů, se kterými musí povinný subjekt nakládat odlišným způsobem. Logicky lze předpokládat, že tvůrci a schvalovatelé předmětného zákona do § 8 umístili ty "nejcitlivější". Jde kupříkladu o informace týkající se rasového původu, politických postojů, vztahu k náboženství, zdraví či sexuálního života fyzické osoby.
Z praxe jsou známy dosti četné případy, kdy se žadatelé dotazují na majetkové poměry zejména vedoucích pracovníků veřejné správy. I takovéto údaje soukromomajetkového charakteru jsou uvedeny ve zmiňovaném § 8 odst. 1 zákona a jejich poskytnutí je možné pouze s písemným souhlasem dotčené osoby.
Co se týká "legislativního původu" tohoto paragrafu, je to v podstatě převzatá definice z ustanovení § 16 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.
Je celkem pozitivní, že zákonodárce transponoval do zákona o svobodném přístupu k informacím do jisté míry "osvědčenou" definici citlivých osobnostních informací, nicméně za poněkud nejasný nutno považovat odkaz na speciální zákon umožňující poskytnutí senzitivní informace. Zmíněný odkaz byl s největší pravděpodobností mechanicky přejat z domovské právní normy tohoto ustanovení, tj. zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.
OCHRANA OBCHODNÍHO TAJEMSTVÍ
V § 8 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. se omezuje poskytování písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů dotýkajících se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy. Zákonodárce pro tuto speciální skupinu osobnostních informací stanovil stejný ochranný režim jako je zakotven v zákoně č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech a rovněž v § 11 zákona č. 40/1964 Sb., (občanský zákoník v platném znění).
Nepochybně důležitým a správně zařazeným zákonným omezením je neposkytování informací z důvodu ochrany obchodního tajemství. Institut obchodního tajemství je legálně vymezen v zákoně č. 513/1991 Sb., (obchodní zákoník). V této soukromoprávní normě jsou problematice vymezení a ochrany obchodního tajemství věnovány ustanovení § 17-§ 20 zařazených v systematice obchodního zákoníku v díle V hlavy I části první.
Zákon o svobodném přístupu k informacím ovšem stanoví skupinu informací, na které se zákaz poskytování podle ustanovení institutu ochrany obchodního tajemství nevztahuje.
Při poskytování informace, která se týká používání prostředků státního rozpočtu, rozpočtu územního celku nebo fondu zřízeného zákonem anebo nakládání s majetkem těchto subjektů, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství.
Někteří právní teoretikové zastávají názor, že vzhledem k tomu, že na poskytování informací podléhajícím ochraně dle institutu obchodního tajemství se vztahuje speciální úprava, jeví se ustanovení o obchodním tajemství v zákoně o svobodném přístupu k informacím jako nadbytečné či duplicitní. Já osobně zastávám názor opačný.
Přihlédněme k tomu, že povinnými subjekty budou v řadě případů např. maličké obecní úřady, kde lze oprávněně očekávat nižší míru právního vědomí (mnohdy rozpočty zmíněných "vísek" přirozeně neumožňují zaměstnávat osobu s právnickým vzděláním), tudíž tuto duplicitu, a tedy jakési silné zákonné připomenutí existence obchodního tajemství považuji za praktické.
Taktéž považuji takové připomenutí institutu obchodního tajemství v zákoně o svobodném přístupu k informacím za správné a účelné z hlediska žadatelů. Pokud si uvědomíme, že značné množství žádajících subjektů mohou tvořit i úplní právní laikové, pak jasné a zřetelné uvedení ustanovení o ochraně obchodního tajemství nutno jen uvítat. Pravděpodobně tak v realizační praxi odpadne mnoho zbytečných a protiprávních žádostí.
Jelikož žadatelem může také být zahraniční fyzická či právnická - pocházející kupříkladu ze zcela odlišné právní kultury - pak i z tohoto úhlu pohledu je duplicitní ukotvení institutu ochrany obchodního tajemství možno považovat za užitečné.
To co bylo uvedeno k problematice "zdvojení" ochrany obchodního tajemství, je fakticky možné vztáhnout na veškerá omezující ustanovení podřazená pod § 7-§ 10 předmětného zákona, tj. zejména ochrany utajovaných skutečností, osobnosti a soukromí a důvěrnosti majetkových poměrů.
Nicméně uznávám do značné míry za odůvodněný názor, že skutečnost jevící se drobným spotřebitelům právní normy jako praktická, může být doktrinálním celoplošným pohledem vnímána jako určité "zaplevelování" a snižování kvality našeho právního řádu.
DALŠÍ ZÁKAZY
Dalším omezením je absolutní zákaz poskytnutí informací o majetkových poměrech osoby - která není povinným subjektem - získaných na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění nebo sociálním zabezpečení. Je nutno zmínit zejména zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků nebo zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění či zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
Předmětný zákon stanoví ve svém § 11 další omezení pro poskytování informací.
Žádané informace lze neposkytnout fakultativně v případě, že:
[*] informace se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům daného povinného subjektu,
[*] jedná se o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, pokud zákon nestanoví jinak; to platí jen do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím.
Obligatorně povinný subjekt neposkytne požadovanou informaci:
[*] byla-li předána osobě, jíž zákon neukládá takovouto povinnost; informace může být ovšem poskytnuta v případě, že nepovinná osoba sdělila souhlas ke sdělování takovéto informace,
[*] je-li informace zveřejňována na základě speciálního zákona (kupříkladu zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, nebo zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance),
[*] byla-li by porušena ochrana duševního vlastnictví legálně zachycená ve zvláštním právním předpise, např. zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (tzv. autorský zákon),
[*] týká-li se probíhajícího trestního řízení,
[*] týká-li se rozhodovací činnosti soudů,
[*] týká-li se úkolů zpravodajských služeb (např. § 5 a § 8 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách, ve znění zákona č. 118/1995 Sb.).
Co se týče bodu týkajícího se rozhodovací činnosti soudů, jedná se o zajímavý a často diskutovaný problém. Je třeba si uvědomit, že nezávislost soudů je jedním ze stěžejních principů moderního právního státu, nicméně je také třeba akcentovat, že soudy jsou státními orgány, a tudíž není možné "absolutní utajení" veškerých informací spojených více či méně s jejich působností.
Zastávám názor, že větší informační břemeno, než jaké je zakotveno v současném českém právním řádu, by dnešním soudům bylo k užitku a následně byla by tak posílena i jejich prestiž v očích veřejnosti.
Mezi ustanovení, která omezují poskytnutí informací, je nutno rovněž zahrnout § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., kde se stanoví povinnost dodržovat postup při poskytování informací podle zvláštních právních předpisů (např. zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí).
GENERÁLNÍ KLAUZULE
Pro všechna výše zmíněná omezení práva na informace platí podle ustanovení § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím následující generální klauzule:
[*] povinný subjekt vždy poskytne požadované informace včetně doprovodných informací, z nichž vyloučí takové informace, o kterých to stanoví zákon,
[*] právo na odepření informace trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření,
[*] v řádně odůvodněných případech má povinný subjekt za povinnost ověřit, zda důvod odepření nadále trvá.
Pro potřeby řádné interpretace daného ustanovení je třeba určit, co se rozumí pod pojmem doprovodná informace. Náležitou pomoc nalezneme v dikci ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Za doprovodnou informaci se pro potřeby předmětného zákona rozumí taková informace, která úzce souvisí s požadovanou informací.
V rámci demonstrativního výčtu zákonodárce uvádí zejména: údaj o její existenci, původu, počtu, důvodu odepření nebo době, po kterou důvod odepření trvá a kdy bude znovu přezkoumán.
PŘÍKLAD
Žadatel požádá podle zákona č. 106/1999 Sb. o informaci XY - mějme za to, že se tato informace skládá z hlavních (primárních) informačních prvků A, B, C, D a z doprovodných (sekundárních) informací - A1, A2, B1, B2, C1, C2, D1, D2.
Povinný subjekt v souladu se zákonem určí, že primární prvky C, D spadají např. pod ochranu obchodního tajemství. Prvky A, B naopak shledá jako neodporující žádnému zákonnému omezení vyplývajícímu z daného zákona.
Situace u naplnění realizační fáze poskytnutí hlavních informačních prvků je jednoznačná. Povinný subjekt je povinen poskytnout informace pocházející ze zdroje informačních prvků A, B. V případě, že by tyto informace neposkytl se zdůvodněním opírajícím se o zákaz sdělení vyplývající z informačních prvků C, D, jednal by protizákonně a žadatel by se mohl a měl proti tomuto rozhodnutí v zákonné lhůtě odvolat.
Povinný subjekt je rovněž povinen žadateli poskytnout ty z doprovodných informací, které nejsou ze zákonných důvodů předmětem vyloučení. Logicky lze předpokládat, že pokud je informační prvek A legálně aprobován k řádnému poskytnutí, pak i sekundární informační prvky (A1, A2) budou v drtivé většině případů poskytnutelné.
Za částečně komplikovanější problematiku je možné považovat situaci doprovodných informací, které úzce souvisí s informačním prvkem, který podléhá zákonným omezením (v našem případě se jedná o sekundární informace C1, C2, D1, D2).
Z logiky věci plyne, že pokud je základní informace neposkytnutelná, i doprovodná informace bude ve většině případů v ochranném sektoru. Odůvodněně lze tedy předpokládat, že majoritní část těchto doprovodných informací bude taktéž povinným subjektem prohlášena za nezpůsobilou k poskytnutí.
Na půdorysu dané problematiky spatřuji dva zřetelné aspekty. První: v reálné praxi pravděpodobně bude docházet k tomu, že povinné subjekty při vyřizování žádostí nebudou sdělovat příliš často doprovodné informace vyvěrající z informačních prvků nezpůsobilých k poskytnutí. Toto informační embargo asi per nefas (neprávem) dopadne i na takové informace, které by mohly být v souladu se zákonem poskytnuty.
Druhý: vidím objektivní nebezpečí v té skutečnosti, že méně erudovaněji postupující povinný subjekt může - byť v dobré víře - považovat za sdělitelnou doprovodnou informaci i takové sdělení, které svou povahou může silně ohrozit ochrannou slupku zákonem chráněné informace. A tím tedy, zejména s ohledem na ochranný institut obchodního tajemství, může dojít k určitým hospodářským škodám.
PETR KOLMAN,
právník, člen Zastupitelstva
Městské části Brno - Komín
FOTO VÁCLAV DRAŠNAR
