Rekonstrukce a další práce v památkových rezervacích a památkových zónách mají svá pravidla, která je třeba dodržovat. Tato povinnost se týká i měst a obcí.
Problematiku památkových rezervací a památkových zón (dále jen rezervace, zóny) upravuje zákon č. 20/1987 Sb., o památkové péči (dále jen zákon) a vyhláška č. 66/1988 Sb. (dále jen vyhláška). Jsou vyhlašovány za účelem zachování, ochrany a snížení stupně ohrožení kulturního dědictví lidstva (podrobněji viz rámeček).
Rozdíl mezi rezervací a zónou je zejména v předmětu ochrany. Stupeň ochrany je vyšší pro rezervace, přesně záleží na konkrétních podmínkách stanovených v nařízení či vyhlášce k dané rezervaci či zóně.
K rezervaci (zóně) může být vyhlášeno ochranné pásmo, které vymezí úřad obce s rozšířenou působností územním rozhodnutím na návrh krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče1). Tento obecní úřad může v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost či učinit jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska příslušného orgánu.
Rezervaci či zónu je možné vyhlásit i proti "vůli" vlastníků nemovitostí či obce, ve které se zóna či rezervace nachází. Omezení vlastnického práva je umožněno zakotvením ochrany kulturních památek v čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.)2).
PODMÍNKY OCHRANY
Konkrétní podmínky ochrany určuje vyhláška či nařízení, kterou je rezervace nebo zóna vyhlášena. Základní podmínky však najdeme v zákoně a vyhlášce (viz § 9, 12, 13, 14, 14 b zákona a § 8 a 9 vyhlášky).
V rezervaci nebo zóně jsou chráněny jak jednotlivé (národní) kulturní památky (dále jen památky), tak samotná rezervace či zóna (budovy, silnice, stromy apod.).
Pro ochranu památky ale platí přísnější režim. Pokud vlastník plánuje její údržbu, opravy, rekonstrukci, restaurování nebo jiné úpravy, musí si vyžádat u obecního úřadu obce s rozšířenou působností či kraje závazné stanovisko. Jestliže nejde o památku, ale pouze o nemovitost v rezervaci, zóně nebo v jejich ochranném pásmu, je vlastník (a také správce či uživatel) povinen k zamýšlené stavbě, její změně, odstranění, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím předem požádat obecní úřad obce s rozšířenou působností o závazné stanovisko.
V obou případech musí stavebník průběžně projednávat příprav-nou a projektovou dokumentaci s odbornou organizací státní památkové péče, zda splňuje podmínky závazného stanoviska.
Zjednodušeně řečeno: U rezervace nebo zóny platí povinnost vyžádat si závazné stanovisko v případech většího zásahu, kdežto u památky je závazné stanovisko nutné už u menších zásahů.
Výjimka: Povinnost vyžádat si závazné stanovisko se netýká nemovitosti v ochranném pásmu, která není památkou, pokud je tak řečeno v územním rozhodnutí o ochranném pásmu. A také vždy, jde-li o stavbu, její změnu, udržovací práce, umístění nebo odstranění zařízení, jestliže se při tom nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti (viz § 17 odst. 1 zákona). Tato výjimka platí jen pro ochranná pásma.
Závazné stanovisko: Vydává se v samostatném řízení na základě žádosti vlastníka (popřípadě správce či uživatele). Vyjadřuje se v něm, zda jsou plánované práce z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanovují se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Obsah závazného stanoviska podrobněji vymezuje § 9 odst. 4 vyhlášky3).
Bez tohoto závazného stanoviska nelze vydat další povolení (například stavební povolení či územní rozhodnutí) a nezačíná běžet ani čtyřicetidenní lhůta k vyjádření podle § 106 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (v případech, kdy k provedení prací stačí ohlášení)4).
Všechna vydaná povolení musí být navíc v souladu se závazným stanoviskem (§ 14 odst. 4 zákona).
CO Z TĚCHTO PRAVIDEL VYPLÝVÁ PRO OBCE?
Obec se může dostat do dvou různých pozic. Může figurovat v roli orgánu, který vydává závazné stanovisko, uděluje pokuty a řeší přestupky za porušení povinností stanovených zákonem (jako obecní úřad obce s rozšířenou působností, respektive kraj), a osoby, jež má povinnost o kulturní památky pečovat a kontrolovat, jak jejich vlastníci plní povinnosti uložené zákonem (každá obec, viz § 30 zákona).
Zároveň se však obec může také ocitnout v situaci vlastníka kulturní památky nebo nemovitosti v rezervaci či zóně, který bude závazné stanovisko žádat. Často se tomu tak bude dít zejména u renovace či staveb komunikací.
Jde o takzvanou systémovou podjatost, kdy orgány obce (v přenesené působnosti) rozhodují o věcech obce spadajících do samostatné působnosti. Pokuty za porušení povinností, které sama porušila, tak mohou paradoxně skončit v rozpočtu obce.
Je nezbytné, aby obec stejně jako kterákoliv jiná osoba se neuchylovala k "obcházení" povinností jen proto, že v některých věcech rozhoduje sama o sobě.
VAZBA NA STAVEBNÍ ZÁKON
Stavební zákon určuje, kdy je pro stavbu (stavbou se rozumí i nástavba, přístavba a stavební úpravy)5) a udržovací práce třeba ohlášení a kdy stavební povolení, případně je-li vůbec třeba.
Ohlášení na stavebním úřadě je třeba v případě udržovací práce na kulturní památce6). Pro nemovitosti, které nejsou památkou, ale jsou v rezervaci, zóně nebo v jejich ochranném pásmu, je ohlášení povinné, jen když tyto práce mohou negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby.7)
Stavební povolení je třeba pro stavby, které nejsou vyjmenovány v § 103 stavebního zákona.
Povinnost podat ohlášení či požádat o stavební povolení pro kulturní památku či nemovitost v rezervaci či zóně a jejich ochranných pásmech se týká menšího okruhu případů, nežli povinnost požádat o závazné stanovisko. Nicméně to automaticky neznamená, že pokud není třeba ani ohlášky, ani stavebního povolení, nejsou zapotřebí ani závazná stanoviska. Povinnost požádat o závazné stanovisko platí nehledě na fakt, zdali je nutné stavební povolení či ohláška.
Poznámky
1) Odbornou organizací státní památkové péče je podle § 32 zákona Národní ústav památkové péče, který může vytvářet krajská, popřípadě i další územní odborná pracoviště (střediska).
2) Viz Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 443.
3) V závazném stanovisku jsou stanoveny tyto základní podmínky: zabezpečení dalšího zachování kulturní památky a její ochrany, zajištění vhodného využití kulturní památky z hlediska jejího celospolečenského přínosu, zajištění kvality hospodárnosti všech přípravných a prováděcích prací obnovy provedení nezbytných výzkumných a průzkumných prací, zpracování dokumentace obnovy, předání materiálů a podkladů zpracovaných při přípravě a provádění obnovy (průzkumné a výzkumné práce, přípravná a projektová dokumentace, její změny a dodatky, dokumentace skutečného provedení, podklad pro závěrečné vyhodnocení atd.).
4) Srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze SJS 804/2001 5A 67/96 -29, dostupné z časopisu Soudní judikatura, Aspi, 2001, 3: 225.
5) Úplné vymezení viz § 2 odst. 3 až 5 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.).
6) Srovnej § 103 odst. 1 písm. e) tamtéž.
7) Srovnej § 104 odst. 2 písm. p) tamtéž.
Markéta Višinková
vedoucí poradny v Ekologickém právním servisu
Památková rezervace a památková zóna podle zákona č. 20/1987
Památková rezervace: Vláda může svým nařízením vyhlásit za rezervaci území (viz § 5 zákona), jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů. Předpokladem je tedy existence nemovitých kulturních památek. Existují dvě kategorie kulturních památek - kulturní památka a národní kulturní památka. Kulturní památkou můžou být prohlášeny nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, nebo které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem (ustanovení § 2 zákona). Národní kulturní památkou může být prohlášena kulturní památka, která tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa (viz § 4 zákona).
Při vyhlášení rezervace vláda stanoví zároveň i podmínky pro zabezpečení její ochrany. Tyto podmínky se mohou v potřebném rozsahu vztahovat i na nemovitosti na území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami.
Památková zóna: Ministerstvo kultury může za zónu (formou vyhlášky) vyhlásit území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku (za památkovou zónu tak bylo vyhlášeno například území Lednicko-valtického areálu), které vykazují významné kulturní hodnoty. Stejně jako u rezervací jsou ve vyhlášce určeny podmínky její ochrany, ty se už ale nemohou vztahovat na nemovitosti, které nejsou kulturními památkami. Tím není dotčena povinnost vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 zákona.
