Poslední díl našeho seriálu o zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách začnu informací, která se problematiky bezprostředně dotýká. Ministerstvo práce a sociálních věcí uspořádalo k tomuto zákonu během června 14 informačních seminářů, kterých se zúčastnilo ve všech krajích více než 700...
Poslední díl našeho seriálu o zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách začnu informací, která se problematiky bezprostředně dotýká. Ministerstvo práce a sociálních věcí uspořádalo k tomuto zákonu během června 14 informačních seminářů, kterých se zúčastnilo ve všech krajích více než 700 zaměstnanců i zastupitelů samospráv. Druhé kolo seminářů se uskuteční na podzim a tentokráte bude společné pro samosprávy a poskytovatele (především z řad neziskových organizací).
"ZMRZLÝ KLIENT VE DVEŘÍCH"
V § 92 písm. a) zákona o sociálních službách se uvádí, že obecní úřad obce s rozšířenou působností zajišťuje osobě, které není poskytována sociální služba, a je v takové situaci, kdy neposkytnutí okamžité pomoci by ohrozilo její život nebo zdraví, poskytnutí sociální služby nebo jiné formy pomoci, a to v nezbytném rozsahu; místní příslušnost se řídí místem trvalého nebo hlášeného pobytu osoby. Tato definice obsahuje hned několik poměrně sporných momentů. Za prvé, téměř každé neposkytnutí sociální služby vede ke zhoršení zdravotního stavu (ať už fyzického, nebo psychického). Za druhé, není jasné, co se rozumí jinou formou pomoci, a za třetí, jak se vyhledávají příslušné osoby.
Stávající výklad je následující: V žádném případě nejde o aktivní vyhledávání těchto osob. Jakkoliv to může znít asociálně, potřebný člověk by skutečně měl dojít až na práh obecního úřadu nebo by měl obecní úřad obce s rozšířenou působností dostat od jiného subjektu tip (k tomuto slouží obecná povinnost všech obcí zjišťovat potřeby poskytování sociálních služeb osobám na svém území podle § 94 zákona). Není v praxi příliš reálné, aby zaměstnanci "trojkového" obecního úřadu - ať už ve svém volném čase nebo jako pracovní úkol - vyhledávali ve správním území trojkové obce potřebné osoby - a zákon s tím ani nepočítá. Pokud se takový klient vyskytne, musí pracovník obce nejdříve zvážit, zda situace skutečně odpovídá stavu popsanému v § 92 písm. a). Zde je prostor pro spekulace, kterým by v budoucnu snad měla zabránit metodika ministerstva.
Nicméně do doby, než bude metodika vypracována, považuji osobně za nejdůležitější kritérium rozhodnutí, zda pokračující neposkytnutí služby zhoršuje stav, ve kterém se dotyčný nachází. Například ten, kdo marně čeká již delší dobu na přijetí do domova pro seniory a namítá, že mu není poskytována sociální služba a požaduje po obci zajištění služby, podle mého názoru rozhodně nespadá do této kategorie. Při rozhodování úředník rovněž může vzít v potaz fakt, že peníze, které v přenesené působnosti obec vynaloží na zajištění této povinnosti, jsou alespoň na příští rok vedeny zvlášť v rozpočtu jako dotace svého druhu (a obec tak nezajišťuje tuto povinnost z prostředků poskytnutých jí v rámci příspěvku na výkon přenesené působnosti). Otázka zajištění poskytnuté sociální služby nebo jiné formy pomoci (nejde o přímý výkon sociální služby obcí!) musí být vykládána v kontextu stavu, v němž se osoba nachází. Většinou půjde o jednorázové úkony, ale lze si v mezní situaci představit i zajištění trvalejší služby (například pečovatelské) - v takovém případě by však dalším logickým krokem mělo být zahájení řízení o přiznání příspěvku na péči.
V souhrnu se pro tuto povinnost během legislativního procesu vžilo označení "zmrzlý klient ve dveřích". Dotyčný sám přišel (až ke dveřím úřadu), je ve stavu, kdy mu není poskytována sociální služba a neposkytnutí okamžité pomoci by ohrozilo přinejmenším jeho zdraví (je zmrzlý). V tomto případě se uplatní tzv. jiná forma pomoci (osobě by ze strany úřadu mělo být poskytnuto sociální poradenství a kontakt na poskytovatele sociální služby, který by dotyčnému měl poskytnout jídlo a případně šatstvo, což vyúčtuje obci). Tento modelový příklad navozuje dojem, že obecní úřad se především v zimě stane první zastávkou pro všechny bezdomovce. To skutečně nelze vyloučit. Snad i proto obsahuje ustanovení tohoto paragrafu poslední větu, že osoba musí mít ve správním obvodu trojkové obce místo trvalého nebo hlášeného pobytu, což u bezdomovců bývá problém.
Jak jsem již uvedl, poskytnutí této služby je kryto speciální dotací (viz § 103 zákona). Každá dotace je nenároková a její skutečná konečná výše závisí na tom, co je schváleno ve státním rozpočtu. Pro příští rok je však předběžně dohodnuto uvolnění 170 mil. Kč, které by měly být vypláceny vždy po kvartálech, a to tak, aby první peníze na obci byly už k datu účinnosti zákona. Na podzim by měla být hotova ministerská metodika, podle níž bude možné o tuto dotaci žádat.
DALŠÍ POVINNOSTI TROJKOVÉ OBCE
V § 92 zákona o sociálních službách jsou obsaženy ještě další dvě povinnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností. První ukládá povinnost sociální práce s osobami ohroženými sociálním vyloučením, tj. osobami vracejícími se z výkonu trestu, ale i ohroženými trestnou činností, opouštějícími ústavní výchovu a osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností. Obec s rozšířenou působností jednak sama těmto lidem poskytuje sociální poradenství, jednak koordinuje poskytování dalších sociálních služeb (typicky domy na půli cesty). Při tom spolupracuje s dalšími institucemi, jako jsou Vězeňská služba, Mediační a probační služba a další. Tuto činnost svého času vykonávaly okresní úřady a v rámci druhé fáze reformy veřejné správy se z ní stala činnost obce v samostatné působnosti a nyní bude opětovně centralizována - tentokráte na obcích s rozšířenou působností.
Další povinnost souvisí s propojováním sociálních a zdravotních služeb v oblasti lůžkové péče. Není bohužel řídkým jevem, že osoby, kterým byla poskytována zdravotní péče, po svém uzdravení nejsou schopné samostatného života a neobejdou se bez pomoci jiné osoby. Proto nadále zůstávají na lůžku ve zdravotnickém zařízení namísto toho, aby jim služba byla poskytována buď v domácím prostředí, nebo u poskytovatele sociálních služeb. Je otázkou, zda se tímto neřeší nedostatek lůžek u poskytovatelů pobytových sociálních služeb a předimenzovaná kapacita lůžek ve zdravotnických zařízeních.
Nový zákon nicméně s tímto stavem nic nedělá. Navíc zavádí jakési úřední potvrzování této situace obcemi s rozšířenou působností. Ty totiž na základě oznámení zdravotnického zařízení zjišťují, zda je osobě umístěné ve zdravotnickém zařízení nezbytné poskytovat služby sociální péče a zároveň zprostředkovávají možnost jejího poskytnutí. Není-li obecní úřad v hledání služby úspěšný, klient zůstává nadále v nemocnici, kde jsou mu nyní místo zdravotních služeb poskytovány sociální. Vzhledem k prozatím nedostatečně rozvinuté síti sociálních služeb lze předpokládat, že tento postup bude alespoň v začátcích poměrně automatický a příspěvek na péči tak skončí u poskytovatele zdravotních služeb (byť za něj budou poskytnuty služby sociální) namísto toho, aby tyto peníze přispěly k vytváření sítě sociálních služeb.
ÚŘEDNÍK OBCE JAKO VYJEDNÁVAČ
Poslední povinností obecního úřadu obce s rozšířenou působností, o které se zmíním, je vystupování ve smluvních vztazích podle tohoto zákona. Sociální služby budou totiž nově poskytovány pouze na základě písemně uzavřené smlouvy mezi poskytovatelem a klientem. Tento vztah ve většině případů obec přímo nezajímá - pouze v rámci řízení o příspěvku na péči, kdy musí žadatel označit poskytovatele služby. Detaily smlouvy však úředník obce nehodnotí, to mu nepřísluší. S jedinou výjimkou obsaženou v § 91 odst. 6 zákona, kdy se pracovník obce musí aktivně zapojit do vyjednávacího procesu. V případě, že osoba není schopna sama jednat a nemá zákonného zástupce, zastupuje ji při uzavírání smlouvy obecní úřad obce s rozšířenou působností.
Slyšel jsem už námitky, že v tomto případě by se měl správně nejdříve ustanovit opatrovník podle občanského zákoníku. Podle mého názoru je toto ustanovení speciální vůči občanskému zákoníku, proto se postupuje podle zákona o sociálních službách (zcela v souladu s právní zásadou lex specialis derogat generalis). Tyto situace mohou podle mého soudu nastat především ve spojení s výše zmíněnou činností ve zdravotnických zařízeních, a to především u starších pacientů (respektive následně klientů sociálních služeb) a rovněž v případech, kdy již ustanovený opatrovník pobývá neznámo kde.
NĚKOLIK POZNÁMEK K ZÁKONU O POMOCI V HMOTNÉ NOUZI
A ještě několik poznámek na okraj o souvisejících povinnostech obcí, které zavádí od 1. ledna 2007 zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Ten je primárně vytvořen za účelem nastavení nového dávkového systému, ovšem obsahuje ustanovení podle mého názoru patřící spíše do zákona o sociálních službách. Obě tato ustanovení předpokládají vypracování jakéhosi písemného plánu úředníkem obce. V prvním případě je takto "zaúkolován" zaměstnanec obce s rozšířenou působností (§ 20 zákona o pomoci v hmotné nouzi) a pro vymezenou skupinu osob vypracovává Program individuálního motivačního postupu (PIMP). Dokument by měl být strukturován ve formě dílčích kroků a časového rozpisu jejich plnění, přičemž tyto kroky by měly vést k zabránění sociálního vyloučení. Vypracování programu je podmínkou pro poskytnutí dávky nazvané mimořádná okamžitá pomoc. Pro podrobnosti si budeme muset počkat až do vydání vyhlášky. Vzhledem k cílovým skupinám, pro něž se program vypracovává (propuštění z výkonu vazby či trestu odnětí svobody, z psychiatrické léčebny, osoba ohrožená trestnou činností jiné), osobně považuji toto ustanovení jako jakési rozpracování § 92 písm. b) zákona o sociálních službách. Proto pravděpodobně na vypracování PIMP a poskytnutí dávky podle zákona o pomoci v hmotné nouzi bude často bezprostředně navazovat řízení o poskytnutí příspěvku na péči. Dovedu si představit i situaci, kdy jedním z prvních dílčích kroků v uvedeném programu bude kontaktování příslušného poskytovatele sociální služby.
Druhý dokument s názvem Aktivizační plán vypracovávají úředníci obcí s pověřeným obecním úřadem. Tento plán více zapadá do charakteru zákona o pomoci v hmotné nouzi, který se snaží o podporování pracovních návyků lidí a o to, aby preferovali práci před závislostí na dávkách. Proto každý, kdo bude alespoň 6 měsíců pobírat příspěvek na živobytí podle tohoto zákona, bude nucen rovněž plnit určitý harmonogram jednotlivých opatření. I když v tomto případě za účelem zbavení se závislosti na sociálních dávkách, nikoli kvůli omezení rizika sociálního vyloučení (ačkoliv to spolu může souviset).
Zákon o sociálních službách i zákon o pomoci v hmotné nouzi vznikl na ministerstvu v době vlády České strany sociálně demokratické. Vzhledem k pravděpodobné změně vládnoucí strany se již objevují spekulace, že účinnost obou předpisů bude odložena až na 1. leden 2008. Podle mého názoru je to minimálně u zákona o sociálních službách nereálné. Zákon měl širokou podporu při hlasování v Poslanecké sněmovně a tato oblast reformu potřebuje.
Jakub Pôbiš
legislativně-právní oddělení
Kanceláře Svazu měst a obcí ČR
