Letošního 14. března Poslanecká sněmovna schválila pozměňovací návrhy Senátu k novému zákonu o sociálních službách. Pouze prezidentské veto (nepravděpodobné), případně bleskové zrušení tohoto zákona po volbách (vzhledem ke hlasování poslanců napříč politickými stranami rovněž nepravděpodobné) by...
Letošního 14. března Poslanecká sněmovna schválila pozměňovací návrhy Senátu k novému zákonu o sociálních službách. Pouze prezidentské veto (nepravděpodobné), případně bleskové zrušení tohoto zákona po volbách (vzhledem ke hlasování poslanců napříč politickými stranami rovněž nepravděpodobné) by mohlo znamenat další čekání na nový návrh zákona o sociálních službách.
Od 1. ledna 2007 tedy zákon vstoupí v účinnost a radikálně změní systém sociálních služeb. Tato změna se dotkne výrazně obcí, ačkoliv mediálně nejvděčnější téma bylo zvýšení samostatnosti klientů sociálních služeb, kterým budou vypláceny v hotovosti peníze na zakoupení sociální služby (a to až ve výši 11 tisíc Kč měsíčně). První rok účinnosti (rok 2007) bude zřejmě ve znamení hledání použitelných cest, jak zákon aplikovat, aby nezpůsobil více škody než užitku. Pravděpodobně se "vytřídí" i ta ustanovení, jejichž plnění se bude mlčky opomíjet (i ze strany dozorových orgánů).
Pro obce je důležité zaměřit se na povinnosti, které jim nový zákon ukládá, ať už v samostatné působnosti (tj. všem bez rozdílu velikosti) nebo v působnosti přenesené (povětšinou obce s rozšířenou působností). Komplikovanější to budou mít navíc ty obce, které provozují zařízení poskytující sociální služby (typicky domovy pro seniory nebo třeba pečovatelskou službu). Bude pouze na nich, jak vyhodnotí po nějaké době účinnosti zákona, zda není výhodnější rozvoj sociálních služeb pro své občany podporovat prostřednictvím dotací nestátním neziskovým organizacím.
ZADAVATELÉ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
Pro orientaci v oblasti sociálních služeb je dobré vědět, že v teorii se rozlišují 3 základní kategorie subjektů - zadavatel, poskytovatel a klient. Zadavatel je ten, kdo se stará o síť sociálních služeb na svém území, ten, kdo monitoruje poptávku po sociálních službách a měl by podporovat vznik a rozvoj zařízení poskytujících sociální služby. Roli zadavatele už nyní podle § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, plní obce v samostatné působnosti. Ty by měly ve svém územním obvodu pečovat v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a uspokojování potřeb svých občanů. Nový zákon se v § 94 (viz rámeček) snaží tuto povinnost konkretizovat přes jednotlivé dílčí úkony. Obcím v samostatné působnosti se mj. ukládá zjišťovat potřebu poskytování sociálních služeb na svém území, zajišťovat dostupnost informací o nich a spolupracovat s dalšími obcemi, kraji a poskytovateli při zprostředkování pomoci nebo kontaktu klientovi. V oblasti sociálních služeb je jen velice málo přesně měřitelných faktorů a způsob naplnění těchto povinností mezi ně rozhodně nepatří.
Zjišťování potřeby poskytování sociálních služeb se odehrává podle zákona pouze na území obce. Nikoliv tedy ve správním obvodu, což by mělo usnadnit situaci tzv. dvojkovým a trojkovým obcím. Obce, které mají zpracovaný komunitní plán (dokument popisující stávající situaci v oblasti sociálních služeb, který navrhuje zároveň řešení), mohou s klidným svědomím využít statistických dat sebraných při jeho tvorbě. V malých obcích zase zpravidla není tajemstvím, který občan je už natolik starý, že mu je třeba donést oběd a občas uklidit, či která rodina má více dětí a je jí třeba pomoci (což je vlastně výkon osobní asistence, respektive pečovatelské služby podle nového zákona). Lze tak konstatovat, že na území obce byla zjištěna potřebnost některých sociálních služeb a případně jakých (zastupitelstvo by tuto zprávu minimálně mělo vzít na vědomí). Občany, kteří službu využívají, je pak vhodné informovat o možnosti zažádat si o peníze (příspěvek na péči), z nichž může být služba hrazena.
Největší problém se zjišťováním potřeby poskytování sociálních služeb bude ve větších městech. Doporučuji vyjít z údajů sociálních odborů (popř. zdravotních odborů) pověřeného obecního úřadu. Jejich pracovníci by určitě měli mít přehled, kolik občanů pobírá doposud příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu (podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), případně lze kontaktovat rovněž okresní správu sociálního zabezpečení, která přiznává zvýšení důchodu pro bezmocnost za účelem dotazu, kolik občanů vlastně bude pobírat příspěvek na péči. Pro přesnější zjištění lze rovněž spolupracovat s poskytovateli sociálních služeb na území obce (ať již to jsou příspěvkové organizace nebo nestátní neziskové organizace). Celkově to ovšem bude vždy pouze hrubý odhad. Domnívám se, že tvůrci zákona s tím i počítají.
Zajistit dostupnost informací o možnostech a způsobech poskytování sociálních služeb na svém území lze nejlépe na úřední desce obecního úřadu. Osobně si představuji třeba soupis poskytovatelů sociálních služeb se stručnou charakteristikou jejich činnosti a telefonním číslem nebo jiným kontaktním údajem. Povinností obce je zajistit dostupnost informací, nikoliv poskytovat žadatelům podrobné údaje o jednotlivých poskytovatelích (například jaká je čekací doba na místo v domově pro seniory či kolik stojí pečovatelská služba, je údaj, který úředník obce znát samozřejmě nemusí). Tento adresář poskytovatelů doporučuji vytvořit rov-nou pro širší územní okruh (například pro správní obvod obce s rozšířenou působností) z důvodu snadnějšího splnění uložené povinnosti spolupracovat s dalšími obcemi, kraji a s poskytovateli sociálních služeb při zprostředkování pomoci osobám, popřípadě zprostředkování kontaktu mezi poskytovatelem a osobou.
Poslední povinností obce jako zadavatele sociálních služeb je vytváření střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb. Zásahem senátora (a zároveň primátora Teplic) Jaroslava Kubery se z povinnosti plánovat stala pouze možnost. Z mého pohledu však půjde o "dobrovolnou povinnost", neboť celý systém poskytování státních dotací vychází z existujícího plánu sociálních služeb. Momentálně se rozbíhá projekt, který by mohl z peněz evropských fondů vytvořit jakousi metodiku, jak při plánování postupovat (primárně je určen sice krajům, ale mám za to, že obce budou moci postupovat analogicky).
POSKYTOVATELÉ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
Druhým členem trojčlenky zadavatel - poskytovatel - klient jsou poskytovatelé sociálních služeb (definice viz § 6). S jistou mírou zjednodušení si je lze představit jako ty subjekty, které sociální službu poskytují potřebným (chráněné dílny, kontaktní centra, domovy pro seniory apod.). Územní samo-správné celky v této roli nebudou figurovat zase tak často (s podstatnou výjimkou situace podle § 92 písm. a) zákona, kterou pracovníci Ministerstva práce a sociálních věcí /MPSV/ půvabně přezdívají "zmrzlý klient ve dveřích"), na rozdíl od svých příspěvkových organizací. Největším problémem poskytovatelů je v současnosti fakt, že příspěvek na péči, který bude mít k dispozici klient, nepokryje veškeré výdaje s poskytnutím sociální služby. Systém bude nadále závislý na dotacích (ať již státních, krajských nebo obecních). Pro rok 2007 a předpokládané další 2 až 3 roky, než si systém tzv. sedne, lze předpokládat vyšší tlak na poskytování dotací do sociálních služeb. S tím by měly kalkulovat rozpočty těch obcí, které zařízení poskytující sociální služby vlastní nebo dotačně podporují. Financování se pro první rok účinnosti zákona bude řídit metodikou MPSV, která ještě není zcela dopracovaná.
KLIENT SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
Klientem sociálních služeb může být pouze osoba fyzická, s níž přijdou do kontaktu především pracovníci obecního úřadu, a to nejvíce při administrativě související s přiznáním, vyplácením a kontrolováním využití příspěvku na péči. O potřebné kvalifikaci pracovníků obcí a zákonném postupu nakládání s penězi na pořizování sociálních služeb si řekneme příště.
Jakub Pôbiš
legislativně-právní oddělení
Kanceláře Svazu měst a obcí ČR
Některé povinnosti obce v samostatné působnosti
podle § 94 zákona o sociálních službách
Obec
a) zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb osobám nebo skupinám osob na svém území,
b) zajišťuje dostupnost informací o možnostech a způsobech poskytování sociálních služeb na svém území,
c) spolupracuje s dalšími obcemi, kraji a s poskytovateli sociálních služeb při zprostředkování pomoci osobám, popřípadě zprostředkování kontaktu mezi poskytovatelem a osobou,
d) může zpracovat střednědobý plán rozvoje sociálních služeb ve spolupráci s krajem, poskytovateli sociálních služeb na území obce a za účasti osob, kterým jsou poskytovány sociální služby.
