Jak a kde jsme si hráli jako malí? Jak a kde si hrají dnešní děti? Jejich možnosti hrát si volnou a přirozenou hrou jsou čím dál omezenější a je na nás tuto nepříznivou situaci změnit.
Prvním krokem může být tvorba opravdu dobrých herních protor, hřišť a zahrad. Od časů našeho dětství či dětství rodičů a prarodičů se dramaticky změnil způsob trávení volného času. Za poslední 2-3 dekády jde o největší změnu v životním stylu dětí vůbec. Děti byly vždy spjaty s hrou ve volné přírodě, což dnes už neplatí. V této souvislosti byl dokonce popsán nový fenomén doby - syndrom odcizení přírodě.
NEDOSTATEK POHYBU VENKU JE ŠKODLIVÝ PRO TĚLO I MYSL
Podle britského výzkumu z roku 2011 stráví děti průměrně 17 hodin týdně před televizní obrazovkou a přes 20 hodin u počítače. Čas strávený u obrazovek se blíží 7,5 hodi-ny denně. V ČR je podle analýzy Národního institutu dětí a mládeže situace obdobná.
Nezměnil se jen čas, ale i místo - prostor. Ilustrační srovnání několika minulých generací ukázalo, že osmileté dítě narozené kolem roku 1910 se mohlo volně pohybovat a hrát si po svém v okruhu asi 10 km, jeho dítě v okruhu 6 km a generace současných rodičů osmiletých dětí kolem 2,5 km. Dnešní děti mohou nejčastěji jen na konec ulice. Hovoří se o téměř devítinásobném zmenšení horizontů dětství (viz www.childrenandnature.org).
Důvodem je řada překážek, jimiž jsou např. obavy z dopravy, strach z únosů, zranění aj. Může pro nás být inspirativní, že se např. ve Velké Británii systematicky snaží tyto problémy řešit na místní i na vládní úrovni a mají výsledky. Obavy plynoucí z odcizení dětí přirozené hře a pohybu venku laickou i odbornou společnost velmi znepokojují. Za posledních deset let vzniklo v Evropě a USA na toto téma přes sto studií. Mnohé se zabývají zejména raným obdobím vývoje dětí v předškolním věku.
K prokazatelným negativním dopadům na děti, jež jsou více uvnitř, patří po stránce fyzické nárůst kardiovaskulárních nemocí, astmatu, obezity, nižší obratnost a motorika - s tím souvisí vyšší riziko úrazu, krátkozrakost, šilhavost atd. Po stránce psychické a emocionální pak různá mentální onemocnění, užívání antidepresiv, sebepoškozování, pokles schopnosti rozhodnout se a přijmout riziko odpovědnosti za rozhodnutí, což vede k problémům v dospělosti.
Zároveň vyplynuly jednoznačné rozdíly mezi skupinami dětí, jež si hrály ve variabilní zahradě v přírodním stylu, oproti těm, které trávily více času ve třídách (např. vliv na lepší schopnost učení, lepší motorika, nižší šikana, lepší spolupráce, vyšší vyjadřovací schopnosti, rychlejší rozvoj gramotnosti u předškoláků, vyšší kreativita, nižší nemocnost, snížení dopadu syndromu hyperaktivity aj.).
HŘIŠTĚ »RYCHLÉHO OBČERSTVENÍ«
Víme-li o přínosech hry v přírodě a dopadech odcizování dětí přírodě, můžeme situaci změnit. Dobrým začátkem je zkvalitnění prostředí dětských hřišť a školních zahrad. Přičemž stěžejní je důraz na kvalitu místa a potenciál herních prvků - nejde totiž jen o pobyt venku v »nějaké zahradě s nějakými prvky«.
Většinou se setkáváme s prostory osazenými tradičními herními prvky, které ke komplexnímu rozvoji dětí připívají málo. Taková hřiště bez fantazie, hlubšího smyslu a pojetí místa se za našimi hranicemi nazývají KFC (Kit, Fence, Carpet). Zkratka symbolizuje, že se jedná o produkt k rychlému občerstvení, ale pro dlouhodobou »výživu« a v případě hřišť pro vývoj i pobavení dětí nedostatečný. Některé prefabrikované prvky jsou samozřejmě dobré, děti podněcují a rozvíjí, většinou však neodráží výjimečné kvality, nabídku a škálu příležitostí ke hře, které děti potřebují. Nejčastěji se setkáme s předraženým unifikovaným, katalogovým zařízením, jež děti zaujme jen chvíli.
Z pětileté mezioborové studie, která probíhala v 16 herních prostorách ve Vancouveru (provedlo ji Consorcium for Helth, Intervention, Learning and Development), vyplynulo, že takové finančně náročné investice děti téměř nevyužívají. Na základě sledování videokamerami se analyzoval čas, jak děti využívají herní sestavy. Ukázalo se, že 87 % času si jich nevšímaly, v 5 % je zapojovaly do hry s okolními materiály (kamínky, klacíky apod.), ve 4 % času si hrály pod nimi, ve 3 % je využívaly, jak bylo zamýšleno a v 1 % jim sloužily coby vyhlídka.
SPOJÍ-LI SE DYNAMIKA A TVOŘIVOST
Srovnáme-li vynaložené prostředky a využívání, jasně vítězí hřiště, kde se investovalo do celistvě pojatého prostoru. Ten je krásný, maximálně využitelný a správně komponovaný. Obsahuje prvky a možnosti k:
dynamickým aktivitám (zařízení a místa umožňující fyzické aktivity, rozvoj hrubé motoriky, houpání, skákání, lezení);
tvůrčím činnostem (pískové plochy, vodní zóny, místa pro přemisťování materiálu, pro volnou hru);
kontaktu s přírodou, zvířaty, rostlinami.
Zejména ve školních zahradách při MŠ a ZŠ je velmi důležité, aby byly všechny tyto tři kategorie zastoupeny. Tím je pak komplexní herní potenciál maximálně využitý.
PROMĚNA MÍSTA A VZTAH K OKOLÍ
Každý prostor je jedinečný a úspěšná herní zahrada či hřiště by měly mít základní prvky a principy utváření, jejichž popis by vydal na samostatné pojednání. Profesionální přístup a spolupráce se zahradním architektem pomůže vnést do návrhu nové myšlenky, koordinovat spolutvůrce (zástupce obce, rodiče, pedagogy), přispěje k vyvarovaní se chyb i k vyřešení otázek spojených s bezpečnostními a hygienickými normami, údržbou apod.
V prvních fázích přemýšlení o novém prostoru, příp. o revitalizaci starého hřiště je dobré vystihnout charakter místa, zabývat se okolím, provozními či funkčními nedostatky, uvažovat o kompozici prostoru a propojení jednotlivých zón.
U školek a školních zahrad pak hledat cesty, jak co nejvíce propojit interiér se zahradou, vystihnout duch místa, pracovat s terénem (např. muldy a různé dolíky jsou zdrojem zábavy i motorického rozvoje), pracovat s rostlinami, materiály a povrchy. Na řadě povedených hřišť a zahrad mateřských škol se významně podílela místní komunita, rodiče, spolky apod. ve spolupráci se zahradním architektem.
Zajímavá jsou ta hřiště, na nichž se neopakují stále stejné katalogové prvky. Herní prostory, zejména v mateřských školách, by měly nabízet:
prvky pro zdravý a přiměřený kontakt s rizikem, pro volnou hru a kreativní učení, pro kontakt s přírodním prostředím;
variabilitu prostředí: místa stinná, osluněná, otevřená i zákoutí, různé povrchy, materiály, výšky a měřítka.
PŘÍRODNINY BAVÍ A NESTOJÍ MOC
Důležitou součástí hravé zahrady je velká písková, »hrabací« zóna. Největší zábavu přináší voda, navíc ve spojení s pískem - stačí i malý vodní prvek, kaluž či mlhoviště. I u nás jsou školky, kde mají různé vodní prvky, ale také blátoviště na hraní, nebo budují pozorovací a experimentální mokřady.
Radost dětem skýtají místa, kde si mohou hrát po svém, např. s volně položenými dřívky, kostkami, polínky. Foto dole vlevo zachycuje místo vymezené jako staveniště, kde si děti hrají na stavbu, někdy mají i helmy a dodržují zásady bezpečnosti práce, což podporuje rozvoj chápání souvislostí. Foto dole vpravo ukazuje zónu s dočasně umístěnými přírodninami, které poskytují příležitost k nekonečné hře. Např. pařezy jsou díky dětem, které je různě poponášejí, splétají, olamují, každý den jiné.
Do zahrady je dobré umístit i prvky pro rozvoj a zkoumání základních smyslů, např. poznání zvuku. Existuje řada ozvučných desek, dendrofonů atd. Ideální prostor pro výtvarné tvoření zase nabízejí venkovní učebny.
Součástí herního potenciálu jsou prvky pro dynamické, fyzické činnosti. Vhodné jsou takové, které děti zároveň podněcují k interakci, sdílení zážitku, jako je např.houpačka či skluzavka pro dva. K nácviku balancování, skákání či lezení výborně poslouží též kmeny, dřevěné kuláče, balíky slámy apod. Prvky by pro děti měly představovat výzvu a naučit je osvojit si odhad vlastních schopností, možných rizik a naučit je znát své hranice. Je nutno snažit se vyvarovat rizik skrytých, nerozpoznatelných a neočekávaných.
Bohatým tématem jsou rostliny v zahradě a jejich využití pro hru, prostorové členění i sjednocení a formování názoru na životní prostředí. Slouží ke sledování každodenní změny během roku i jako stavební materiál. Navrhneme-li je správně, jsou rovnocenným doplňkem herních prvků.
BEZPEČNOST A CERTIFIKACE
Zahrady poskytují v raném věku kontakt s vnějším světem, příležitost k objevování a sebeuvědomění. Měly by proto obsahovat prvky, jež zprostředkují roční i denní cyklus a setkání se základními živly (voda, vítr, země, ale i oheň). V ČR i v Evropě platí stejné bezpečnostní normy (EN 1176 a EN 1177) a otázky bezpečnosti (certifikace kmenů na lezení, vrbových staveb aj.) jsou obdobné i v jiných zemích, kde jsou většinou již úspěšně vyřešeny a ověřeny. Méně tradičních prvků se není třeba obávat. Naším společným cílem je vytvářet všestranně dobré, krásné a oblíbené herní prostory.
LUCIE MIOVSKÁ
zahradní architektka
Příklady možností financování úprav školních zahrad
Nadace Proměny: v programu Zahrada hrou běží do 24. 5. grantová výzva na obnovu či vybudování zahrad při MŠ na území Prahy nebo Středočeského kraje (www.nadace-promeny.cz, inspirace na www.portalpromen.cz).
Nadace Partnerství: program Škola pro udržitelný život (www.nadacepartnerstvi.cz/skola).
OP Životní prostředí: osa 7 Dotace pro environmentální vzdělávání a poradenství (www.opzp.cz).
Nadační fond Zelený poklad: v Základním grantovém programu a »Nás učí příroda« běží do 7. 6. výzva plzeňským školám (www.zelenypoklad.org).
Hřiště, oddechové parky i školní zahrady by měly vždy ladit s okolím ve městech a obcích. (Inspirace z Bambergu: vodní hřiště.)
FOTO: AUTORKA
Opičí hřiště v Zoo Drážďany.
FOTO: AUTORKA
Zahrada městské mateřské školy sítě Natur Kitas v Berlíně.
FOTO: AUTORKA
Veřejné hřiště v parku Gleisdreieck v Berlíně.
FOTO: AUTORKA
Pavoučí hřiště v Zoo ve švýcarském Curychu.
FOTO: AUTORKA
Veřejné hřiště s pískovou zónou v jednom z berlínských parků.
FOTO: AUTORKA
Mistrná práce s rostlinami v kompozici Dianina hřiště Petra Pana v Londýně.
FOTO: AUTORKA
Ukázky ploch k volné hře: nahoře staveniště, dole přírodniny (MŠ Natur Kita, Berlín).
FOTO: loci-asociace.com
FOTO: AUTORKA
