Má-li kterýkoliv subjekt vstupující do obchodních závazkových vztahů úspěšně ekonomicky fungovat, nesmí podceňovat kvalifikovaně prováděnou smluvní činnost. »Umění kontrahovat« výrazně ovlivňuje ekonomickou úspěšnost nejen podnikatelů, nýbrž také obcí a měst,« podotýká doc. JUDr....
Má-li kterýkoliv subjekt vstupující do obchodních závazkových vztahů úspěšně ekonomicky fungovat, nesmí podceňovat kvalifikovaně prováděnou smluvní činnost.
»Umění kontrahovat« výrazně ovlivňuje ekonomickou úspěšnost nejen podnikatelů, nýbrž také obcí a měst,« podotýká doc. JUDr. Karel Marek, CSc., z katedry obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jak dále zdůrazňuje, obchodní zákoník upravuje i závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou na straně jedné a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti na straně druhé, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb.
Obchodní zákoník se zabývá obchodními závazkovými vztahy ve své třetí části. Používá však pojem »některá« - to když hovoří o »některých ustanoveních o právních úkonech«, o »některých ustanoveních o uzavírání smluv«, o »některých ustanoveních o započetí pohledávek« apod. Kde tedy máme hledat »další« ustanovení?
Jakmile je v názvu ustanovení uvedeno, že jde o ustanovení »některá«, pak to znamená, že další ustanovení jsou uvedena v občanskoprávních předpisech, zejména v občanském zákoníku. Neznamená to však, že tam, kde v nadpisu slovo »některá« nenajdeme, vystačíme vždy jen s úpravou obchodněprávní. Jak ukázaly praktické poznatky, nepatří řešení otázek vztahu ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku vždy k nejsnadnějším.
Pro praxi nezbývá než doporučit (což ostatně platí obecně) zejména pečlivé sledování judikatury. Konkrétně se vyplatí (a řada komentářů obchodního zákoníku to již takto řeší) vyznačit si v kodexu, kdy je úprava výlučně v obchodním zákoníku, kdy naopak pouze v občanském zákoníku a kdy zase platí ustanovení občanského zákoníku s odchylkami a doplňky obchodního zákoníku. Pro praktické používání je rovněž vhodné si ve třetí části obchodního zákoníku označit ustanovení kogentní (novely obchodního zákoníku však výčet kogentních ustanovení mění, změněn byl zejména zákonem č. 370/2000 Sb., tedy tzv. harmonizační novelou, a zákonem č. 501/2001 Sb., tzv. technickou novelou).
Je třeba rovněž vědět, že zmíněná třetí část kodexu se dále nečlení podle předmětu plnění, jak jsme tomu byli zvyklí u dřívějšího hospodářského zákoníku (závazky při dodávkách výrobků, při přípravě a provádění investiční výstavby atd.), ale podle obsahu závazku, resp. podle druhu smlouvy.
Jak tedy lze vyjádřit vztah obchodního zákoníku jako specifické úpravy a obecné úpravy občanskoprávní?
Zjednodušeně to můžeme vyjádřit trojím způsobem. Tam, kde nejsou definována žádná specifika, nemá obchodní zákoník zvláštní ustanovení a platí jen úprava občanského zákoníku, event. občanskoprávních předpisů. Tam, kde jsou určitá specifika pojmenována, obsahuje obchodní zákoník některá (často jsou také tak nadepsána) odchylná doplňující ustanovení. Platí tedy zčásti obecná úprava občanského zákoníku a dále platí odchylky a doplňky upravené v obchodním zákoníku. Tam, kde jde o specifické závazkové vztahy, obsahuje obchodní zákoník specifickou úpravu. Provázanost zákonů však mohla být přesnější, aby jejich vztah činil méně problémů.
Důležitou otázkou řešenou v obchodním zákoníku je určení podnikatelů. Podnikateli podle obchodního zákoníku jsou osoby, které jsou zapsány v obchodním rejstříku, osoby, které podnikají na základě živnostenského oprávnění (živnostníci), dále osoby, které podnikají na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, a osoby, které provozují zemědělskou výrobu a jsou evidovány podle zvláštních předpisů.
Velmi frekventovaná jsou právě ustanovení třetí části o obchodně závazkových vztazích. Předmětem úpravy této části zákona jsou závazkové vztahy mezi podnikateli (§ 261 odst. 1), jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (jsou to tzv. relativní obchody - přesnější by bylo hovořit o relativních závazkových vztazích; přednost dáváme zde i dále kratšímu vyjádření, které se vžilo v praxi).
Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (jsou to také relativní obchody), jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, ze kterých vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2).
Třetí částí zákona se pak řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, rovněž závazkové vztahy mezi zakladateli družstva a mezi družstvem a členem, jakož i mezi členy družstva navzájem, pokud vyplývají ze členského vztahu v družstvu, jakož i ze smluv o převodu členských práv a povinností, závazkové vztahy vznikající z burzovních obchodů a jejich zprostředkování a dále z úplatných smluv týkajících se cenných papírů, ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí, smlouvy o nájmu podniku, zástavní právo k obchodnímu podílu, smlouvy o úvěru, smlouvy o kontrolní činnosti, smlouvy zasílatelské, smlouvy o provozu dopravního prostředku, smlouvy o tichém společenství, smlouvy o otevření akreditivu, smlouvy o inkasu, smlouvy o bankovním uložení věci, smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, jakož i závazkové vztahy z bankovní záruky, z cestovního šeku a slibu odškodnění, mezi společností nebo družstvem a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem, mezi zakladateli a správcem vkladu a z finančního zajištění (viz § 261 odst. 3 obchodního zákoníku).
Hovořil jste o »relativních obchodech«. Lze však ještě pro vztahy upravené v ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož se třetí částí obchodního zákoníku řídí - bez ohledu na povahu účastníků - vztahy vyjmenované v tomto odstavci, používat i pojem »absolutní obchody«?
Dosud používaný pojem absolutní obchody nevyjadřuje, že by se ve vámi citovaném § 261 odst. 3 vyjmenované vztahy řídily jen obchodním zákoníkem. To by odporovalo mj. ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku. Pokud někdo tento pojem používá, tak patrně ve snaze vyjádřit, že vyjmenované vztahy budou absolutně, tj. bez splnění dalších podmínek, vždy obchodněprávní - a nejprve se tedy budou řídit zásadně obchodním zákoníkem, i když dnes souběžně a rovněž na prvém místě rovněž ustanovením § 262 odst. 4. Ovšem vycházíme-li z ustanovení § 1 odst. 2, pak teprve, pokud některé otázky nelze řešit podle obchodněprávních ustanovení, se řeší podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit podle nich, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a teprve není-li jich, pak podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník. Ustanovení, na něž odkazuje § 262 odst. 4, tvoří ovšem průnik i do této úpravy. Ale na tom, že jde vždy o výchozí obchodněprávní vztahy, se nic nemění. I nadále totiž platí § 261 odst. 3. Touto částí zákona se totiž řídí (bez ohledu na povahu účastníků) závazkové vztahy zde vyjmenované.
Mnozí autoři (například a zejména prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.) hledají nové pojmy, které by lépe vystihovaly charakter vztahů upravených v ustanovení § 261 odst. 3. Hovoří se proto o »typových« či »nominálních« obchodech. Jistě, v praxi se ani potom asi nevyhneme upozornění, že jde o vztahy dříve označované jako absolutní obchody. Zatímco u relativních obchodů se musí, aby šlo o obchodní závazkové vztahy, naplnit podmínky dané ustanovením § 261 odst. 1 nebo § 261 odst. 2 - v obchodním zákoníku není a ani nemůže být proveden výčet. I příslušní zaměstnanci obecních, městských, magistrátních či krajských úřadů, by měli vědět, že nejde o pojmy k určení smluv a že typové smlouvy jsou samozřejmě pojmem odlišným.
Typové obchody, resp. nominátní obchody tvoří však v § 261 odst. 3 převážně vyjmenované smluvní typy a patří sem i další vyjmenované závazky, například ze slibu odškodnění. I při této terminologické koncepci je nutno upozornit na průnik ustanovení § 262 odst. 4. Použití nové terminologie nemění nic na tom, že tu vedle sebe stojí pojmy druhů obchodních závazkových vztahů: absolutní (použití obchodního zákoníku je výchozí bez splnění podmínek) a relativní (při splnění podmínek).
Mohou se smluvní strany, jejichž závazkový vztah není vztahem, který by se měl řídit obchodním zákoníkem na základě ustanovení zákona, dohodnout na tom, že tento jejich závazkový vztah se přesto - na základě vzájemné dohody - bude obchodním zákoníkem řídit?
Ano, to upravuje § 262 obchodního zákoníku, přičemž v této souvislosti hovoříme o tzv. fakultativních obchodech. O tom, že obchodní zákoník výrazně preferuje zásadu smluvní volnosti, svědčí možnost, že strany se mohou ve smlouvě odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit z použití. Strany si však nemohou ve smlouvě sjednat úpravu odporující kogentním ustanovením, která jsou v této souvislosti pro jeho třetí část v obchodním zákoníku zásadně citována (jejich počet však není ve vztahu k rozsahu závazkové části příliš rozsáhlý) v ustanovení § 263 obchodního zákoníku. Přitom je nutno respektovat i znění § 263 odst. 2 určující, že všechna základní ustanovení smluvních typů jsou kogentní a že kogentní jsou i ustanovení, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu.
K výraznému rozdílu (proti dřívějším hospodářskoprávním úpravám) došlo při uzavírání smluv. Úprava uzavírání smluv je vyjádřením zásady, že smluvního partnera si každý subjekt volí sám. Každý si ovšem nese i důsledky volby nesprávné.
Smlouvy jsou přitom podle obecné úpravy uzavřeny dohodou o celém jejich obsahu. Ustanovení § 409 až 719b obchodního zákoníku upravující jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Ostatní smlouvy - tzv. nepojmenované smlouvy (podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku) - nejsou uzavřeny, jestliže strany ve smlouvě dostatečně neurčí obsah svých závazků (obchodní zákoník uvádí »předmět závazků«).
Jak a na základě čeho se řeší případné porušení závazku vyplývajícího z uzavřeného obchodně závazkového vztahu?
Obchodní zákoník zrušil více než osm desítek předpisů (včetně hospodářského zákoníku, mj. i vyhlášky a výnosy, jimiž byly vydány »základní podmínky dodávek«, při jejichž porušení se uplatňovaly »majetkové sankce«, a to vždy v důsledku odpovědnosti za vady a za prodlení).
Kromě povinnosti platit úroky z prodlení podle ustanovení § 369 nejsou nyní v obchodním zákoníku takto ze zákona žádné sankce stanoveny, může však být mezi stranami sjednána tzv. smluvní pokuta. Odpovědnost za škodu způsobenou porušením závazku je nyní koncipována podle tzv. objektivního principu, což je proti minulosti změna rovněž velmi podstatná (nevyžaduje se zavinění škůdce, je však dána možnost liberace).
Jak je zřejmé, nepředepisuje obchodní zákoník kogentní regulaci, zejména u závazkových vztahů v řadě otázek. Rozsah i obsah právní úpravy není přitom tak podrobný jako předchozí úprava, pro kterou bylo charakteristické množství podzákonných prováděcích předpisů. Konkrétní úprava je zásadně ponechána smlouvě, to platí mimo jiné pro otázky placení, fakturace, zkoušek atd., jejichž nevhodná úprava či absence těchto ustanovení ve smlouvě může mít eventuální nepříznivý dopad pro realizaci.
Praktické zkušenosti ovšem ukazují, že ustanovení obchodního zákoníku, která určují, čím se mají smlouvy v obchodně závazkových vztazích řídit a v jakém pořadí, bývají ve svém souhrnu vnímána jako složitá...
Snad pomůže jednoduché grafické znázornění. Vycházím v něm postupně z příslušných ustanovení obchodního zákoníku, konkrétně z § 1 odst. 2, který platí obecně, § 261 odst. 6 a odst. 7, § 263, § 264, které platí pro »závazkové vztahy«, § 273 a § 274, které platí pro »smlouvy«. Obchodní zákoník v § 1 stanoví, že upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Tyto vztahy se řídí obchodním zákoníkem. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí - a pokud tyto zvyklosti chybějí, potom podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník. To vše je vyjádřeno schématem č. 1.
Celkový vztah jednotlivých citovaných ustanovení obchodního zákoníku pak vyjadřuje schéma č. 2. Samozřejmě s tím, že to-to výsledné schéma nemůže zachytit celou složitost pramenů a pravidel obchodního práva stanovených obchodním zákoníkem a nutně vyjádřené vztahy zjednodušuje. Počítat je totiž třeba i s kogentními ustanoveními zvláštních předpisů, mezinárodními úmluvami i s předpisy ES.
Výhodou grafického znázornění však může být přehlednost, která by mohla přispět k pochopení této základní otázky (blíže viz Marek, K.: Smluvní obchodní právo, kontrakty, 4. vydání, 2008, Masarykova univerzita Brno).
Doc. JUDr. Karel Marek, CSc., přednáší na katedře obchodního práva Masarykovy univerzity v Brně.
FOTO: ARCHIV
