Obec má zájem o koupi nemovitosti, která se bude prodávat v dražbě. Rozhodnutí o koupi nemovitosti je vyhrazeno zastupitelstvu. Může se obec vůbec dražby zúčastnit? A jak by mělo vypadat usnesení zastupitelstva, není-li předem známa cena? Odpovědi je třeba hledat v zákoně číslo 128/2000 Sb., obcích...
| Obec má zájem o koupi nemovitosti, která se bude prodávat v dražbě. Rozhodnutí o koupi nemovitosti je vyhrazeno zastupitelstvu. Může se obec vůbec dražby zúčastnit? A jak by mělo vypadat usnesení zastupitelstva, není-li předem známa cena?
Odpovědi je třeba hledat v zákoně číslo 128/2000 Sb., obcích a v zákoně číslo 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. O nabytí nemovitých věcí rozhoduje podle § 85 odst. 1 písm. a) zákona o obcích zastupitelstvo obce. Zákon o obcích ani jiný zákon výslovně neřeší, jak má znít usnesení zastupitelstva, tj. jaké údaje týkající se nemovité věci, resp. osoby, od které obec věc nabývá, má (musí) obsahovat. S ohledem na to, že rozhodnutí o nabytí vlastnického práva k nemovitosti je majetkoprávním úkonem obce, musí být podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku učiněn pod sankcí neplatnosti mj. jiné určité a srozumitelně. Bylo by vhodné, aby rozhodnutí zastupitelstva bylo co možná nejkonkrétnější, a obsahovalo tedy jak přesné určení nemovité věci (nejlépe prostřednictvím údajů z katastru nemovitostí), tak její cenu a údaje o osobě převodce, tj. toho, od koho obec vlastnického práva nabývá. Možné je i to, že v usnesení bude stanovena horní hranice (nejvyšší cena, jakou je zastupitelstvo ochotno do nabytí věci vložit) s tím, že zároveň bude např. starosta zmocněn k tomu, aby při sjednávání smluvních podmínek (zastupitelstvo nemusí schvalovat samotný text smlouvy, je mu vyhrazeno pouze rozhodnutí o uskutečnění koupě) o konkrétním určení ceny vyjednával až do této hranice. V případě veřejných dražeb ovšem vzniká v případě usnesení zastupitelstva o ceně problém, který není ani tak problémem právním jako faktickým. Zásadně nic nebrání tomu, aby se obec zúčastnila veřejné dražby. Podle § 3 odst. 1 zákona o veřejných dražbách mohou být účastníky dražby (pouze) osoby způsobilé k právním úkonům. Obec je ve smyslu § 18 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku právnickou osobou a žádný zákon nevylučuje, aby nabývala vlastnictví k nemovitostem v dražbě. V § 3 zákona o veřejných dražbách je zároveň upraveno, kdo se účastníkem dražby stát v konkrétním případě nemůže (např. ti, na něž byl vyhlášen konkurs nebo ti, kdo nesložili dražební jistotu). Tento zákon upravuje i způsob nabývání vlastnictví k předmětu dražby. Uhradí-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu. V průběhu dražby její účastníci reagují na tzv. vyvolání (zahájení dražby obsahující sdělení údajů o předmětu dražby včetně jeho odhadnuté ceny) svými podáními. V případě obce by mohlo nejvyšší podání učiněné ze strany jejího zástupce účastnícího se dražby činit pouze to, co bylo schváleno jako horní hranice v usnesení zastupitelstva. Tím ovšem obec své šance na úspěch v dražbě značně oslabuje, neboť dopředu "odkrývá karty", protože ostatní účastníci dražby se mohou s usnesením zastupitelstva seznámit a své nabídky tomu přizpůsobit. V případě dražby sotva připadá v úvahu, aby zastupitelstvo rozhodovalo o tom, zda draženou nemovitost nabude do vlastnictví znovu poté, co dražba skončí. Účastní-li se obec dražby, nabude vlastnictví (po zaplacení kupní ceny) okamžikem příklepu licitátora, zastupitelstvo proto rozhodnutí musí učinit před dražbou. Pokud by zastupitelstvo rozhodovalo o nabytí vlastnictví k dražené věci až po ukončení dražby, nešlo by vyloučit, že zastupitelstvo nabytí nemovitosti následně neschválí, což by celý průběh dražby postavilo na hlavu. Proti něčemu takovému (nelze koneckonců nikdy vyloučit, že si ten, kdo v dražbě "vyhrál", své rozhodnutí nakonec rozmyslí) se zákon o veřejných dražbách brání tzv. dražební jistotou. Složení dražební jistoty si může na účastnících dražby vyžádat dražebník (osoba, která organizuje dražbu). Dražební jistota slouží k zajištění budoucích závazků účastníků dražby (v penězích nebo ve formě bankovní záruky) a nesmí přesáhnout 30 % z nejnižšího podání (zároveň nesmí přesáhnout částku 1 500 000 Kč zvýšenou o 10 % z částky přesahující 5 000 000 Kč). Pokud si tedy ten, kdo v dražbě uspěl, své rozhodnutí nakonec rozmyslí, jeho dražební jistota propadne. Nic tedy nebrání tomu (po splnění zákonných podmínek), aby se obec stala účastníkem veřejné dražby. Pokud tak učiní, nezbývá jí ovšem než podstoupit riziko, že bude předem známa její nejvyšší možná nabídka stanovená usnesením zastupitelstva, což ji značně znevýhodňuje vůči ostatním účastníkům dražby. Josef Vedral, Kancelář Svazu měst a obcí ČR |
