Každé spáchání trestného činu způsobuje v podstatě všem zúčastněným nepříjemnosti či potíže. Na prvním místě možná nikoliv samotnému pachateli, ale především poškozenému, kterému byla trestným činem způsobena škoda na majetku nebo dokonce na zdraví. Rovněž pachatel se dočká, pakliže jej policisté chytí a orgány činné v trestním řízení, státní zástupce a soud mu spáchání trestného činu prokáží, potom právem následuje trest uložený podle trestního zákona.
Aby se však konkrétnímu pachateli protiprávní jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu dokázalo, potřebují orgány činné v trestním řízení shromáždit co největší množství důkazů. A ne každý pachatel po sobě zanechá tak nezpochybnitelné stopy, jako jsou třeba otisky prstů nebo stopy biologické povahy ověřitelné pomocí zkoušky na DNA.
Raději nesvědčí vůbec
Svědci, tj. osoby, které něco významného, co má vztah ke spáchanému trestnému činu, viděli či slyšeli, mají potom důkazní hodnotu z nejpotřebnějších a velmi často bez jejich svědectví nelze pachateli trestný čin dokázat.
Takový svědek však může mít často nečekané a někdy i dalekosáhlé problémy. Pachatelé, či jejich kumpáni a rodinní příslušníci totiž někdy vyhrožují, že pokud bude svědek na policii či především při hlavním líčení u soudu proti pachateli svědčit, pomstí se jemu, nebo jeho rodině. A někdy jsou to výhrůžky, které nezní vůbec planě. Je asi velký rozdíl svědčit v případě autonehody, a drogového dealerství či vraždy na objednávku, ale faktem je, že relativně vysoké procento lidí, kteří se rozhodli svědčit proti pachateli trestného činu, a pomoci tak policii a soudu v usvědčení pachatele, nemá potom po měsíce či roky zrovna pocit osobní bezpečnosti. Mnozí lidé proto ze strachu před případnými následky svého svědectví raději nesvědčí vůbec.
Ucelený program ochrany
I v důsledku toho se tak celou řadu trestných činů nepodaří vždy pachatelům patřičně prokázat. Až příliš dlouho (na rozdíl od evropského zákonodárství) u nás nebyl právní předpis, který by svědky před takovým počínáním pachatelů patřičně ochraňoval.
Již dva roky je účinný zákon číslo 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením.
Tímto zákonem se vytvořil ucelený program (doposud u nás známý jenom z detektivek), který zahrnuje osobní ochranu ohroženého svědka a ostrahu jeho bydliště, pomoc při dočasném nebo i trvalém přestěhování v rámci ČR nebo i do zahraničí, pomoc při zajišťování nového zaměstnání, nezbytnou finanční pomoc a sociální výpomoc a konečně i zastírání totožnosti za účelem vytvoření úplně nové identity.
Do tohoto programu je možno zařadit osoby, které mají podat nebo podají v trestním řízení svědectví a v souvislosti s tím jim pak zřejmě hrozí či může hrozit újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Ohroženou osobou tak mohou být nejen pouze svědci, ale i další osoby zúčastněné v trestním řízení - např. policisté, soudní znalci, státní zástupci, soudci i osoby jim blízké (děti, rodiče, sourozenec a manžel). Ochrana se obdobně poskytne dokonce i pachateli trestného činu, který vypovídá v neprospěch svého hlavního spolupachatele.
Do programu ochrany podle tohoto zákona zařazuje ohrožené osoby ministr vnitra na návrh policejního prezidenta. Osoby, které jsou ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody, zařazuje do ochranného programu ministr spravedlnosti. Předpokladem samozřejmě je předchozí souhlas chráněné osoby. Zkušenosti z evropských států, kde tato opatření již dlouhou dobu praktikují, říkají, že to bývají často záležitosti finančně nákladné, především co se týče změny identity a přestěhování často celé rodiny.
Na druhou stranu - pokud skutečně chceme hlavně nejzávažnější trestnou činnost patřičně trestněprávně postihovat, není asi jiné cesty, než především svědkům, ale i dalším osobám tuto ochranu umožnit a nabídnout, a možná nebezpečí vyplývající z podaného svědectví proti konkrétnímu pachateli závažného trestného činu tak minimalizovat.
Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědků a dalších osob v souvislosti s trestním řízením to od 1. července roku 2001 v souladu s běžnou evropskou legislativou umožňuje. Pokud se o této problematice příliš nemluví a nepíše, je svým způsobem docela dobře. Měli bychom však vědět, že tato legislativní možnost existuje a v praxi se již dva roky využívá.
JIŘÍ NĚMEC,
právník, Liberec
