Není snadné si udělat názor na to, zda nově připravovaný zákon o sociálním bydlení vyřeší obchod s chudobou, bezdomovectví, sociální vyloučení či nabídne-li cenově dostupné bydlení pro seniory, mladé rodiny a další skupiny. Na první pohled se zdá odpověď na naši otázku spíše jednoznačná - ano,...
Není snadné si udělat názor na to, zda nově připravovaný zákon o sociálním bydlení vyřeší obchod s chudobou, bezdomovectví, sociální vyloučení či nabídne-li cenově dostupné bydlení pro seniory, mladé rodiny a další skupiny. Na první pohled se zdá odpověď na naši otázku spíše jednoznačná - ano, zákon je nutný. Při bližším seznámení s danou problemtikou je ovšem patrné, že zákon bude muset počítat s takovým množstvím cílových skupin a jejich potřebami, že se pravděpodobně nakonec stejně některé skupiny obyvatel k levnému bydlení nedostanou.
Odpůrci i podporovatelé zákona se na mnoha věcech shodnou, obě skupiny vědí, že stát musí aktivně řešit neúnosnou situaci v některých regionech a že cenová nabídka nájmů přesahuje finanční možnosti mnoha občanů. Problémem jsou i soukromé ubytovny, jejichž majitelé parazitují na sociálně slabých nájemnících.
Zástupci obcí se právem obávají nárůstu povinností a hlavně finančních výdajů, proto jsou v přípravě zákona aktivní a účastní se jednání nejrůznějších pracovních skupin. Ministři na červnové konferenci »Sociální bydlení - pravda a mýtus« slíbili, že zákon vejde v účinnost v roce 2017, a slibují i hladké financování výstavby bytů.
(Sociálnímu bydlení se podrobněji věnujeme na str. 36 a 37.)
PRO
DRAHOMÍRA MIKLOŠOVÁ
starostka obce Obrnice (okres Most)
Přípravu tohoto zákona považuji za významnou a přelomovou událost. Dnešní sociální podpora v podobě příspěvků a doplatků na bydlení pro sociálně slabé občany je zneužívána majiteli ubytoven, kam jsou sestěhovávány nejen vícečetné sociálně slabé rodiny, ale i zdravotně postižení, senioři apod., a to někdy za podmínek, které nemají nic společného se slušným a hygienickým bydlením. Z doplatku na bydlení se stal »byznys s chudobou«. Tomu je nutné co nejrychleji legislativně zamezit. Bohužel, každá obec přistupuje k nabídce sociálního bydlení odlišně, neexistuje jednotná norma, což, jak doufám, nový zákon změní.
Naše obec vlastní bytový fond, především díky zastavení privatizace bytů, zpětným vykupováním již zprivatizovaných bytů nebo účastí v dražbách bytů, které jsou v exekucích. I bez zákona sociální bydlení poskytujeme, nájemné v některých bytech účtujeme ve výši 30 Kč/m2 a prostřednictvím naší příspěvkové organizace pomáháme nájemníkům se získáváním příspěvku na bydlení nebo poskytováním i dalších sociálních služeb.
Cestu ke zlepšení současné situace vidím především v prevenci s využitím institutu veřejné služby. Obce a městské části na svém území musí umět zajistit dostupné bydlení a nabídnout tak případnou alternativu pro každého, kdo ji bude potřebovat. K tomu je však bezpodmínečně nutná pomoc státu.
Sociální bydlení nesmí být koncentrováno do lokalit, kde je velká nezaměstnanost, velký počet neobsazených levných bytů (jak je tomu např. v Ústeckém a Moravskoslezském kraji). Nabídka sociálního bydlení musí být rozprostřena rovnoměrně v každém městě či obci, aby nebyly posilovány sociálně vyloučené lokality.
Zajistit sociální bydlení bude problematické pro ta města a obce, které nevlastnily anebo již nevlastní žádný bytový fond z důvodu ukončené privatizace bytů. V takovém případě bude třeba dotovat výstavbu nových bytů.
Vymezení podpory státu v oblasti sociálního bydlení a prosazení rozšíření finanční podpory obcím v oblasti sociálního bydlení s důrazem na odpovědnost a definování role obcí bude zásadní.
Debaty ke vzniku zákona probíhají již od roku 2007, prozatím bohužel bez reálných výsledků. Doufám, že nově ustanovená pracovní skupina připraví základní dokument pro zpracování paragrafového znění návrhu zákona o sociálním bydlení a že zákon konečně vejde v účinnost.
PROTI
RNDr. PETR POSPÍŠIL
starosta obce Zastávka u Brna
Tento zákon nesmí být přijat ve spěchu a je otázkou, zda ho v současné situaci vůbec potřebujeme. Známe pojem nájemní bydlení, ale sociální bydlení není u nás definováno a každý stát v Evropské unii ho realizuje různě.
Chybou je, že stát nechce primárně řešit příčinu před následky, tj. nezaměstnanost. Právě nedostatek pracovních míst se jeví v praxi jako největší problém. U dlouhodobé nezaměstnanosti, která postihuje stále širší skupinu obyvatel, jsme svědky absence pracovních návyků, dluhů, práce na černo, trestné činnosti, problémů s návykovými látkami, atd.
Jsem zděšen z představy, že těmto lidem sdělíme, že mají právo na odpovídající bydlení, ale právo na zaměstnání, které je stejně silné jako právo na bydlení, naplnit nemohou. Je traumatizující říci jim, že stát jim zajistí bydlení, poskytne sociální dávky, pošle k nim sociálního pracovníka, ale neplánuje nic udělat pro to, aby se mezi většinovou populací nadále necítili stigmatizováni.
Při přípravě zákona jsem nezaregistroval, že by stát přesunul podporu z vlastnického modelu bydlení na nájemní model, natož aby výrazně zvýšil podporu nájemního bydlení. Je tedy pravděpodobné, že se opět dočkáme zákona, který nevychází z reálného života. Je nezpochybnitelné, že významná opatření v oblasti bydlení musí být zacílena v první fázi především na skupinu lidí, která se chce odrazit ode dna a projevuje v tomto směru svoji snahu (posílá děti do škol, uzavírá splátkové kalendáře). K tomu však nepotřebujeme speciální zákon.
Je však asi pohodlnější tvořit zákon než řešit reálné problémy. Není divu, že se opět při tvorbě zákona setkáváme s Agenturou pro sociální začleňování, která se v šesti letech své existence, kdy je stále v pilotním provozu, podílela na tvorbě takových institutů, jako jsou aktivní politika zaměstnanosti, doplatek na bydlení, bonifikace veřejné služby apod., které vnesly do všech uvedených oblastí chaos a znechucení. Nezapomínejme, že od roku 2011 pracujeme podle Strategie boje proti sociálnímu vyloučení, pocházející z dílny agentury, přičemž výsledky její práce jsou zřejmé.
Asi budeme mít o zákon víc. Možná se však spolu se mnou přece jen někdo zamyslí nad některými otázkami. Jak zákon pomůže ekonomicky slabým občanům, když nebudou mít zaměstnání? Co pomůže ukládání povinností, když nevíme, z čeho bude plnění těchto povinností financováno? Do jaké míry bude solidarita kompenzovat osobní odpovědnost za vlastní život?
