Zánik okresních úřadů a převod kompetencí na obce s rozšířenou působností provázela i reorganizace památkové péče. O hlavních změnách jsme hovořili s ředitelem Národního památkového ústavu Doc. PhDr. Jiřím Kotalíkem, CSc.
Jaké poznatky přinesl první rok, který uplynul od zásadních změn v organizaci státní památkové péče?
To podstatné je, že výkon památkové péče byl přesunut na pověřené obce. Pro nás to znamená, že postupně budujeme ve všech krajích svá územní pracoviště. Jejich úkolem je odborný výkon památkové péče a dále správa vybraných památkových objektů nacházejících se na území kraje; většinou jde o hrady a zámky se statutem národní kulturní památky.
Zatím má většina těchto pracovišť na starosti více krajů. Například brněnské obhospodařuje i kraje Zlínský a Vysočina, ústecké má na starosti také kraj Liberecký a pardubické pracoviště se stará i o Královéhradecký kraj. Jakési zárodečné buňky v podobě několika pracovníků jsou od letošního roku sice už ve všech krajích, ale zatím nelze hovořit o plnohodnotných pracovištích. Ta budou dobudována do roku 2006.
Nebudou vždy sídlit v krajském městě; volíme místa, kde je k dispozici potřebné zázemí a hlavně s tradicí v kontextu ochrany kulturního dědictví. Proto sídlo územního pracoviště pro kraj Vysočina bude v Telči, pro kraj Zlínský v Kroměříži a pro kraj Karlovarský v Lokti.
Zvládají pověřené obce svěřený výkon památkové péče?
Učí se to. Jako všude je kvalita tohoto výkonu dána dostatkem kvalifikovaných lidí. Nám rozšířením působnosti územních pracovišť přibylo dost jednotlivých případů a také se zvýšily nároky na dopravu. V této fázi se zatím nezdá, že by reorganizace znamenala zjednodušení v ekonomickém smyslu, ale přiblížením se praxi se velmi zlepšily možnosti odborného posouzení.
Více než deset let se hovoří o novém zákoně o památkové péči. Poslední návrh předloni doputoval až do Parlamentu, ale byl zamítnut. Co se s ním děje nyní?
Je znovu v legislativním plánu vlády a připravuje se další varianta, která by měla být předložena Parlamentu v roce 2006. Platí proto nadále původní zákon č. 20/1987 ve znění zákona č. 320/2002. Jde o mírnou novelizaci, přijatou proto, aby bylo vůbec možné tuto právní normu aplikovat v dnešních podmínkách.
Problém tohoto zákona je v tom, že v některých paragrafech jde zcela proti smyslu dnešní situace. Vznikl v době, kdy soukromé vlastnictví památek téměř neexistovalo, a tudíž vůbec nereflektuje dnešní realitu. Na druhé straně je většina jeho paragrafů zcela v pořádku, i když se někomu mohou zdát příliš ochranářské. V praxi ovšem bývá jiný problém: V mnoha případech, kdy dochází k devastaci památek, se neuplatňují všechny nástroje, které jsou k dispozici. Ale to je obecný český problém - vymahatelnost práva v naší zemi není velká.
Zákonnou povinností orgánů památkové péče je poskytovat všem vlastníkům památek bezplatnou odbornou pomoc. Využívají majitelé památek této možnosti?
Využívají, a hojně, ať to jsou obce, nebo jednotliví vlastníci. Často jde o okamžitý servis, kdy vlastníci žádají informace o stavu svého památkového objektu. Nejvíc je ale pochopitelně zajímá, jaké jsou možnosti získat dotace a příspěvky z různých programů.
Když už jsme u peněz: Budou tu i možnosti čerpat příspěvky z fondů Evropské unie?
Strukturální fondy, které se rozjíždějí, obsahují i některé kategorie, které dávají velkou šanci směrovat určité finanční prostředky na památky. Nejde jen o jejich prostou záchranu, ale zejména o takovou revitalizaci, kdy se najde nové využití památky, které pak na sebe nabaluje další přínosy v podobě ekonomického rozvoje a nových pracovních míst. My můžeme opět nabídnout odbornou součinnost. Na každém odborném územním pracovišti hodláme zřídit malý referát specializovaný na tematiku EU, jehož pracovníci budou pomáhat všem vlastníkům a správcům památek, kteří o to projeví zájem.
Jak se vyvíjí vaše spolupráce se Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska?
Naše kontakty jsou v poslední době velmi intenzivní. Poskytujeme zázemí pro každoroční výstavu prezentující výsledky obcí v památkové péči za předchozí období, naši zaměstnanci pracují v odborných komisích sdružení.
Společnými projekty jsou i konference, sympozia, workshopy. Pro letošek připravujeme velice zajímavé a zároveň kontroverzní téma: Moderní výstavba na prázdných parcelách v historickém prostředí. K informovanosti využíváme i náš časopis Zprávy památkové péče, zejména jeho metodické přílohy.
Na seznamu památek UNESCO má Česká republika zapsáno už 12 památkových souborů. Lze srovnat přístup jednotlivých měst a obcí, na jejichž území se tyto památky nacházejí, k tomuto dědictví?
Je nutné jasně oddělit od všech ostatních měst Prahu. Ta je zcela specifická svým enormním rozsahem památkově chráněného historického jádra, jak se k němu přihlásila zcela svobodně počátkem 90. let minulého století. Je to vůbec největší památková rezervace na světě. Je proto logické, že tu dochází ke střetům.
Situace v menších městech je zcela jiná; tam všude považují zápis na seznam UNESCO za velice prestižní záležitost. Vědí, že je jejich bytostným zájmem o tyto památky pečovat, a také do nich poměrně hodně investují. My jako odborné pracoviště situaci průběžně sledujeme, proto mohu s potěšením konstatovat, že ve většině těchto měst a obcí jsou výsledky dobré. Je tu evidentně obrovský pozitivní posun a jen slepý ho může nevidět.
Rád bych ale připomněl jinou věc: Památky se na listinu UNESCO dostávají se souhlasem vlády. Proto by jejich stav nemělo garantovat jen Ministerstvo kultury, ale celá vláda. Určitá kooperace tu sice existuje, ale vždy jen ad hoc, nijak jednoznačně definovaná není.
Zásahy v pražské památkové rezervaci občas vyvolávají obavy, zda Praze nehrozí vyškrtnutí ze seznamu UNESCO. Jsou oprávněné?
Obavu z vyškrtnutí ze seznamu sice nemohu vyloučit, ale zároveň si nemyslím, že je tato obava aktuální. Hlavní problém vidím jinde. Praha postrádá jakoukoli legislativní úpravu, která by regulovala procesy odehrávající se v její památkové rezervaci. Stačila by městská vyhláška stanovující jednoznačná pravidla, jak v duchu zásad ochrany kulturního dědictví v památkové rezervaci postupovat. Město by se tím zároveň přihlásilo k tomu, že si tohoto dědictví váží. Je trochu paradoxní, že dříve taková vyhláška existovala; po roce 1990 však byla bez náhrady zrušena.
