Jedinečně zachované renesanční jádro Prachatic je významnou městskou památkovou rezervací (MPR). O tom, co tato skutečnost znamená pro běžný život jeho obyvatel, i o starostech s památkami jako takovými hovoříme s poslancem Parlamentu ČR a starostou města Ing. Janem Bauerem.
Jaké jsou hlavní přednosti života v městě s významnou MPR? Přináší to i nevýhody?
Dostali jsme od našich předků obrovské bohatství a je naší povinností je zachovat. Ale samotný zápis na nějaký seznam nehraje zase tak velkou roli. Pokud jsou na radnici osvícení lidé, budou památky chránit tak jako tak. Na druhé straně to znamená zejména pro soukromé majitele četná omezení, především pokud chtějí nemovitost komerčně využívat. My jako město se vždy snažíme najít určitý kompromis, to znamená nejít cestou fundamentální ochrany, ale rozumné tolerance.
Jaké jsou vaše vztahy s památkáři?
Město jako významný ekonomický subjekt má pochopitelně lepší vyjednávací pozici než soukromí vlastníci, kteří nemívají kapacitu, aby mohli chodit stále na úřady a vyhledávat kompromisy. Občas se dostávají do nepříjemných situací, protože jedna věc je představa památkářů, druhá praktické možnosti vlastníků. Tento rozpor řešíme na radnici poměrně dost často.
V jakém stavu je prachatická městská památková rezervace? Je už celá opravená?
Převážná část památek je opravena, ale pořád je co dělat. U památek totiž nikdy ne-lze říct, že je definitivně hotovo. To je nekonečný proces - někde se skončí a na druhé straně začíná.
Je podle vás vhodné chránit vše, co je jako památka zapsáno, nebo by se měly vybrat jen ty nejcennější objekty a na ně soustředit pozornost a finanční prostředky?
Měli bychom si naše památky velmi chránit. Pokud někdo jezdí do naší země, pak sem jede především kvůli nim. Do Prachatic tedy určitě. Přísně chráníme historické centrum, mimo ně je přístup benevolentnější. Celkově ale spoléhám na zdravý selský rozum. Fundamentálně chránit to, co nemá cenu, nemá smysl. I v našem městě jsou některé objekty, o nichž si myslím, že by nemusely být památkově chráněny.
Co můžete dělat s vlastníky památkových objektů, pokud řádně nepečují o svou nemovitost? A stává se to vůbec?
Spíš výjimečně. Ale dost často se stává, že si někdo koupí celkem levně památkově chráněný dům a pak se diví, kolik peněz bude muset dát do oprav. K nám pak přichází s tím, že tamhle by chtěl dát taková okna, takovou krytinu... a moc se diví, že to nejde. Na druhé straně pak vítají, když jim finančně pomůžeme prostřednictvím programu regenerace.
Do jaké míry vám pomáhají ostatní programy ministerstva kultury?
Nejsem příznivcem velkého přerozdělování, ale osvědčil se a je dobře vymyšlený program regenerace městských památkových rezervací a zón. Dostáváme z něj ročně tak dva až tři miliony korun, z nichž významnou část přerozdělujeme mezi soukromé majitele památek. Za posledních zhruba 15 let tím šly na opravy památek z městské pokladny a z peněz státního programu možná už desítky milionů korun. V Prachaticích jsou vložené peníze vidět na každém kroku. Zároveň to má obrovský multiplikační efekt a soukromé vlastníky tato pomoc mimořádně motivuje. Každý uvítá, když na opravu střechy za 300 tisíc dostane příspěvek padesát nebo i více tisíc korun. Významný je i psychologický efekt - vlastníci vidí, že památka není jen něco, co je omezuje.
Letos byl vyhlášen nový program Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Jak se u vás projevil?
Chválím ho. Dostali jsme asi 1,8 milionu korun a vše jsme přerozdělili sedmi žadatelům mimo Prachatice. Setkalo se to s obrovskou odezvou. Je to příspěvek na drobnější, ale žádoucí opravy.
U vás také existuje Nadační fond města pro rozvoj kultury a péči o památky?
Fond byl založen už v roce 1999, kdy jsem ještě na radnici nebyl. Vznikl proto, že se občas konají určité akce, jejichž cílem je podpořit obnovu památek a není vhodné, aby tyto peníze protékaly samotným městem. Kromě toho se nadace mohou hlásit o granty. Hlavním donátorem je ale město Prachatice, které do nadace vkládá výtěžek z každoročního městského plesu a ze slavností Zlaté stezky. Jde ale spíše o statisíce než o miliony, z nichž se financují opravy drobných kulturních památek. Je to takové milé pohlazení, malý doplněk větších věcí.
Před pěti lety jste získali stříbro v evropské soutěži Entente Florale, Kvetoucí město. Pokračujete v soutěžení?¨
Nejen to. Město je jakýmsi garantem pro ostatní účastníky této soutěže. Její hlavní myšlenkou je, že není nutné si vždy dávat příliš vznešené cíle, ale je moc důležité město pravidelně čistit, posekat trávu, čas od času vysadit stromy a květiny. Konkrétně to znamená, že se trochu promyšleněji věnujeme zeleni. A mimochodem, stojí to dost peněz. Ale má to obrovský vliv na chování lidí. Je už dost těch, kteří se účastní městské soutěže o nejhezčí květiny na balkoně nebo za okny a svým příkladem strhávají ostatní.
Jak se vám líbí návrh věcného záměru nového památkového zákona? Jsou slyšet hlasy, že se příliš potlačuje role památkářů, s rozpaky je také přijímán záměr přepsat celý seznam památek.
S návrhem jsem se zatím seznámil jen částečně, ale rozumím tomu, že mohou někde existovat snahy zmírnit fundamentální ochranu. Vím, jak se chovají k památkám v zahraničí, a mohu porovnávat. S překvapením jsem třeba v cizině zíral na historickou dlažbu vyspravenou asfaltem. To by se u nás v žádném případě nemohlo stát. Myslím si, že v ČR se dělá památková ochrana dobře a velice citlivě, což zároveň neznamená, že se má přehánět.
JIŘINA ONDRÁČKOVÁ
