Snesou historické objekty sluneční kolektory či fotovoltaické panely a za jakých podmínek? O této ožehavé otázce se živě diskutovalo i na semináři, který uspořádaly v Českých Budějovicích nevládní organizace Calla a Liga ekologických alternativ (LEA).
Fosilní energie zdražují a těžko se dá čekat, že by se tento trend obrátil. Proto se stále více lidí začíná poohlížet po jiných možnostech vytápění i přípravy teplé vody - a solární kolektory už představují v mnoha případech ekonomicky zajímavou alternativou. Rozmach fotovoltaiky (přímé výroby elektřiny ze slunečního záření) lze zase čekat vzhledem k tomu, že od srpna roku 2005 začal platit nový zákon o podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů. Podobný zákon v Německu přitom před pár lety nastartoval doslova fotovoltaické šílenství - panely se tam dnes dávají nejen na střechy rodinných a bytových domů, na nákupní střediska i kanceláře, ale jsou i na mnoha kostelích, radnicích a dalších historických budovách. Často tam přitom - stejně jako v Rakousku - dochází ke střetům s památkáři. Dá se proto celkem logicky očekávat, že k podobným konfliktům bude ve stále větší míře docházet i u nás. Ale musí to tak být? Nebo mohou památky a moderní ekologické zdroje energie existovat v symbióze?
STŘETY S PAMÁTKÁŘI JSOU BĚŽNÉ VŠUDE
Solárních systémů je u nás zatím instalováno jako šafránu, ale už stačily leckde narazit. Mgr. Karel Merhaut z LEA uvedl příklad Arcibiskupského gymnázia v Praze 2 na náměstí Míru, kde byl instalován na jaře 2005 velký systém na přípravu teplé vody. Předcházely mu však dlouhé diskuse s památkáři, ačkoli systém není odnikud vidět, budova gymnázia není památkově chráněna a pouze leží blízko Pražské památkové rezervace. Jenže podle památkářů by prý mohl vadit při "leteckých pohledech". Námitky se objevily i v případě Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde fotovoltaický systém zase překážel při pohledech ze Špilberku. "Trh se solární termikou roste o 12 % ročně a střety s památkáři jsou běžné všude," říká Mgr. Karel Merhaut, organizátor české Solární ligy. "Jinde se ale víc komunikuje, u nás památkáři zamítají kolektory často bez jakéhokoli zdůvodnění," poznamenal. Problémy s památkáři potvrdil i Jiří Landa, místostarosta Litoměřic - jednoho ze dvou měst u nás, které na pořízení kolektorů poskytují městskou dotaci (a snaží se tak zabránit přechodu obyvatel zpátky k uhlí).
NĚMECKO: 16X PAMÁTKOVÁ PÉČE
Zkušenosti z Německa prezentovala Jitka Feit z Univerzity v Bambergu. Na jedné straně tam lze nalézt obří fotovoltaické systémy na střechách kostelů (církev totiž solární systémy velmi podporuje) či 296 m2 fotovoltaiky na budově Říšského sněmu v historickém centru Berlína, na druhé straně probíhají vleklé soudní spory o pár panelů na rodinném domku, protože narušují "krajinný ráz". V Německu je totiž památková péče v kompetenci spolkových zemí - mají tam 16 zákonů na ochranu památek, které odrážejí mentalitu a historii jednotlivých zemí. Silný vliv mají i samotné obce, které vydávají vlastní vyhlášky. "Solárko patří k běžnému vybavení budov stejně jako garáž, koupelna či anténa, kde se kompromisu s památkáři daří dosáhnout. Na solární instalace si nejprve oko musí zvyknout a musí o nich lidé něco vědět, jinak se na ně dívají nedůvěřivě jako kdysi naši předci na nové stroje," tvrdí Jitka Feit. Podle ní by se naše vnímání mělo vzhledem ke znečištění životního prostředí i vzrůstající koncentraci skleníkových plynů posunout směrem k větší toleranci solárních zařízení.
NECHCEME NIC POSOUVAT
Přítomní památkáři ale ostře protestovali. "Památková péče nechce, aby se naše mínění kamkoli posouvalo!" prohlásila nekompromisně Jana Vozábalová, vedoucí odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Krajského úřadu Jihočeského kraje. "Jestliže si zvykneme na to, že na střechách památek je solární zařízení, tak už nebudeme vůbec vědět, jak vypadaly původně."
Podle ní na domě, který je nemovitou kulturní památkou, nelze solární zařízení umístit - až na velmi vzácné výjimky, kdy opravdu nebudou odnikud vidět. Stejně tak je prakticky vůbec nelze instalovat v památkových rezervacích či krajinných památkových zónách. V ochranných pásmech či v památkových zónách je lze případně dát, ale opět jen pokud nebudou vidět. Je tam totiž chráněno vše včetně pohledů na zónu zvnějšku. Jak dále uvedla, kolektory, které by byly vidět, by poškodily obraz "střešní krajiny". "Nejde vůbec o to, že by kolektory vadily památkářům, kolektory vadí památkám, a to hlavně proto, že neumožňují jejich vnímání jako celku. Proto je památkáři na památkách nechtějí." Po její přednášce zůstali "soláristé" značně zaražení, protože pochopili, že hledat kompromis bude opravdu těžké. Ing. Bohuslav Mičán z Národního památkového ústavu, územní pracoviště České Budějovice, zdůraznil, že památkáři nemají nic proti solárním zařízením: "Nechceme jen, aby se umísťovaly v některých místech. I ze zahraničí jsme nabádáni, ať si své památky nezkazíme, protože v Británii i jinde už k tomu došlo." Podotkl, že památkářské instituce jsou zřízeny jako ochrana veřejného záj-mu proti nekalým praktikám některých vlastníků.
Solární systém na ohřev vody na Arcibiskupském gymnáziu v Praze
PAMÁTKY VERSUS PŘÍRODA
Památkáře velmi pobouřila prezentace Ing. Vladimíra Kučeravého a RNDr. Jana Pokorného z Třeboňského inovačního centra, kteří představili instalaci solárních kolektorů na památkově chráněném renesančním domě v Jindřichově Hradci. Majitelem domu je Dr. Pokorný, známý biolog a ekolog. Kolektory jsou umístěny ve dvoře a jsou viditelné pouze z okolních bytů. Vzhledem k tomu, že jde o památkovou rezervaci, nezískal od památkářů povolení k instalaci. Proto dal kolektory nainstalovat načerno a souhlas jednoho z památkářů získal teprve dodatečně. "Tento postup je protizákonný, v památkové péči nelze nic povolit dodatečně. Památkáři nedoporučují, památkáři rozhodují," prohlásila Jana Vozábalová. Řízení památkové péče je totiž zcela samostatné a předchází stavebnímu řízení. Dr. Pokorný namítl, že se zabývá životním prostředím a chtěl pro ně něco udělat. Rozpor mezi globálním environmentálním pohledem (jsme v globální environmentální krizi, kterou je třeba řešit, a kolektory k řešení napomáhají tím, že neprodukují zplodiny a jsou zdrojem čisté energie) a snahou uchovat památky v nedotčené podobě (globální krize jistě je, kolektory se mohou dávat skoro všude, ale ne na památky, protože ty jsou na to příliš cenné) se táhl jako červená niť celým seminářem.
ODSOUZENY KE SPOLUPRÁCI
A jak tento rozpor vidí Mgr. phil. MUDr. Tomáš Hájek, Ph. D., poradce ministra životního prostředí, člen české komise pro UNESCO a autor několika knih o památkách? "Ochrana životního prostředí a ochrana kulturního dědictví jsou v této době menšinovými veřejnými zájmy. Proto musí spolupracovat, jsou ke spolupráci přímo odsouzeny. Nejdou proti sobě, jsou tam mosty, jen se po nich musíme naučit chodit a žít v symbióze."
Velký rozdíl je ovšem v tom, že památková péče je zabarvena velmi regionálně, v každé zemi vznikla jinak a její zkušenosti jsou nepřenosné. Naproti tomu životní prostředí je vždy globální. To je důvod, proč se tyto veřejné zájmy občas míjejí. Podle Dr. Hájka památková péče není uzavřená disciplína, naopak je a musí zůstat otevřená. "Jestliže zde máme skleníkový efekt, zdražování energií a návrat k uhlí, tak by na to památková péče reagovat měla," upozorňuje. Na rozdíl od památkářů mu nevadí panely, které jsou viditelné: "Zdeněk Wirth, který založil památkovou péči za první republiky a je autorem prvního památkového zákona z 50. let, říkal: Jakýkoli doplněk porušené památky má být viditelně oddělen od zbytku památky. Není tedy dovoleno kašírovat památky proti historické pravdě. Dáme-li na střechu viditelně odlišný solární panel, pak se ve smyslu Wirthovy představy nedopouštíme jediného prohřešku proti základním axiomům památkové péče, tj. nechat památku žít, využít ji a nelhat. Modul je zřetelně oddělen, není součástí památky, lze ho sejmout. Neporušuje z památky nic - hmotu, tvar, ornament, půdorys. Pouze opticky přibyl nový předmět. Odlišený, pravdomluvný, který si na nic nehraje, on tu pouze sbírá energii."
Dr. Hájek navrhuje, aby památkáři a ochrana přírody zkusili najít meze vzájemné tolerance na objektech jako jsou venkovské kostelíky, zemanské tvrze a podobné objekty, kterých je v naší krajině hodně a přitom zdaleka ne všechny jsou chráněny. Pak teprve by se mohlo přejít do památkových zón a rezervací.
Co se týče argumentace, že solární panely ruší krajinný ráz či letecký pohled, nejsou podle něj jednotné názory na to, zda krajinný ráz zahrnuje i intravilán. "Pohled z letadla není vůbec pohled z lidské proporce a pojem krajinný ráz se na něj nedá vůbec aplikovat".
Jana Vozábalová říká: "Jsou oblasti jako Holašovice, tedy vesnická památková rezervace a navíc lokalita UNESCO, kde už dopředu víme, že kolektory nepovolíme ani náhodou. Vůbec se tím nemusí nikdo zabývat a utrácet peníze." Po sdělení, že v Holašovicích už jsou kolektory nainstalované (obec získala dokonce 3. místo v jedné z kategorií Solární ligy), byli zase zjevně zaskočeni památkáři. Jak se zdá, cesta ke spolupráci obou táborů bude ještě dlouhá a trnitá.
