Ušetřit peníze za developera a realitní zprostředkovatele, vyhnout se nákladům
za nepotřebné věci a třeba i sdílet společné prostory. To je jedno z možných řešení
současné krize dostupnosti bydlení, které se nabízí v podobě tzv. participativního
bydlení. Ve městech jako je Vídeň, Hamburk, Mnichov či Berlín dnes už úspěšně funguje
a v každé nově postavené čtvrti je dokonce rezervován podíl území právě pro tento
způsob výstavby (v Mnichově 20-30 %, v Berlíně 15-20 %). Praktické zkušenosti ze
zmíněných měst představili na projektovém sympoziu určeném českým samosprávám
a odborné veřejnosti berlínský urbanista Michael LaFond a vídeňská architektka
Katharina Bayer.
Podob participativního bydlení existuje celá řada, ale jeho princip vždy stojí na společné aktivitě
a dohodě skupiny lidí v zajištění bydlení, ať už za účasti obce či bez ní. Jedná se o spolupráci
například na přípravě projektového záměru, získání úvěru a koupi či stavbě nemovitosti, ale
také následné správě. Realizace, ale i správa budov mohou probíhat svépomocí či za pomoci
externích profesionálů.
Jak prozradil Michael LaFond, už jen na výstavbě se dají ušetřit i desítky procent nákladů:
“Projekty participativního bydlení jsou v přípravné fázi dražší a časově náročnější, v celkových
nákladech ale výrazně levnější – v Berlíně je to o 15 až 20 %. Nepotřebujete totiž externího
investora, čímž ušetříte za jeho marži, obcházíte klasického realitního developera. Navíc, když
si skupina lidí buduje dům sama pro sebe, tak si dává pozor na projekt i rozpočet.“
"Ano, ty náklady jsou na začátku vyšší, ale projektová fáze je 3-5 % celkového rozpočtu, takže
i kdyby byla tato fáze dražší o třetinu, tak to není v celkové ceně v podstatě poznat. Výrazně
ušetříte náklady za realizaci stavby, na míru navrženým bydlením se sdílenými prostory a věcmi
také šetříte své životní náklady, a navíc si usnadníte a zpříjemníte život,” doplnila Katharina
Bayer.
Lidé v domech mohou sdílet nejen zahrady, sklady, dílny nebo prádelny, ale v mnoha projektech
existují i sdílené společenské místnosti, jídelny se společnou kuchyní, dětské kluby,
volnočasové činnosti, coworking apod. Sdílené prostory mohou fungovat jako prevence dalšího
z významných společenských problémů současnosti, kterým je osamělost. Obyvatelé
participativního bydlení o sebe mohou vzájemně pečovat, a to i napříč generacemi, kdy starší
obyvatelé například mladým rodinám s dětmi nahradí chybějící prarodiče a obráceně.
“Máme šanci i tady u nás vytvořit alternativu ke konvenčnímu způsobu bydlení, jakým je
především developerská výstavba či stavění rodinných domů. V developerské ani individuální
výstavbě prostě neovlivníte, co se stane se sousedním bytem či domem, jestli tam budou
například krátkodobé turistické pronájmy nebo jaké bude složení nájemníků,” poukázala na
potenciál participativního bydlení Anna Vinklárková, odbornice Arniky na územní rozvoj.
“V rámci určitých forem participativního bydlení je na začátku potřeba vyvinout poměrně značné
úsilí a umět se domluvit s dalšími lidmi, aby se takové bydlení zrealizovalo. Tím pádem znáte
své sousedy a můžete si nastavit taková pravidla, díky kterým předejdete spekulativnímu
využívání bytů,” doplnil Tomáš Hoření Samec ze Sociologického ústavu AV ČR.
Anna Vinklárková vidí přínos participativního způsobu bydlení nejen pro obyvatele, ale také pro
samotné obce: “Města, která chtějí nalákat nové obyvatele nebo se potýkají s úbytkem těch
stávajících, by se o participativní bydlení měla začít zajímat. Ta, se kterými spolupracujeme,
mohou rozvoji tohoto bydlení velmi pomoct. Principy participativního bydlení se přitom mohou
propsat jak do projektů obecní výstavby, tak do podpory aktivních obyvatel poskytnutím
pozemků či know-how.”
V Česku se do výzkumného projektu o participativním bydlení financovaného Technologickou
agenturou ČR zatím zapojila šestice měst a obcí – Hrádek nad Nisou, Liberec, Opava, Psáry,
Jihlava a Pardubice. “V obci Psáry spolupracujeme s místním starostou na přípravě projektu
obecního bydlení pro místní učitele. Aktuálně diskutujeme o konkrétních možnostech zapojení
uživatelů do plánování projektu. Nejen v Psárech, ale i v ostatních jmenovaných městech se
mohou potenciální zájemci těšit, že budou v jejich městech probíhat diskuzní setkání
s veřejností,” upřesnil Jan Malý Blažek z Katedry environmentálních studií Masarykovy
univerzity, který stojí v čele projektu.
Společně se svými partnery (Fakulta architektury ČVUT v Praze, Sociologický ústav AV ČR
v. v. i., Arnika z. s. a Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci) vytváří metodiku
s návodem pro česká města a obce, i manuál pro obyvatele, aby věděli, jak mají při výstavbě
postupovat, jaké možnosti existují a na jaké aspekty si dát pozor (například, jak dál řešit provoz
a údržbu sdílených prostor domu či společný rozpočet). V partnerských městech se prvních
workshopů a diskuzí se zájemci o participativní bydlení z řad široké veřejnosti dočkáme už příští
rok.
Projekt Možnosti a limity sociálně a environmentálně udržitelného participativního bydlení
je spolufinancován se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu
Prostředí pro život.*
/TZ spol. Arnika/
