V předcházejících číslech Moderní obce jsme se zabývali zákonitostmi rozúčtování nákladů na teplo a vodu, které se týkaly především vztahů uvnitř "zúčtovací jednotky". To proto, že sama podstata rozúčtování se týká přerozdělování nákladů mezi jednotlivé uživatele. Celkový náklad však přichází z...
V předcházejících číslech Moderní obce jsme se zabývali zákonitostmi rozúčtování nákladů na teplo a vodu, které se týkaly především vztahů uvnitř "zúčtovací jednotky". To proto, že sama podstata rozúčtování se týká přerozdělování nákladů mezi jednotlivé uživatele. Celkový náklad však přichází z vnějšku - je vyčíslován pro celou zúčtovací jednotku dohromady a je měřen na vstupu do ní. Podívejme se, zda lze výši nákladu na poskytování teplé vody (TUV) zpřesnit či jinak ovlivnit ve prospěch jednotlivých uživatelů.
RŮZNÁ POLOHA, STEJNÁ CENA
V minulém čísle Moderní obce (č. 6/2008) jsme popsali, jak velký vliv na konkrétní náklady za poskytování TUV má její teplota (resp. její tepelný obsah). Prakticky stejná situace jako v různých větvích cirkulačního okruhu TUV, tj. výhodnost, respektive nevýhodnost polohy odběrového místa ve smyslu jeho vzdálenosti od zdroje, platí i pro samostatné objekty (zúčtovací jednotky) zásobované TUV prostřednictvím přívodu ze společné, vzdálené přípravny. I zde platí (bohužel) pravidlo, že objekty situované blíže společné přípravně TUV dostávají teplou vodu o vyšší teplotě než objekty na konci zásobovací smyčky. To je samo o sobě logické a vysvětlitelné mírou tepelných ztrát na často dlouhém zásobovacím potrubí. Méně pochopitelné však je, že všichni odběratelé napojení na jednu společnou přípravnu TUV platí stejnou jednotkovou cenu v Kč/m3.
Proto by bylo žádoucí, podobně jako je tomu u tepla pro vytápění, identifikovat na patě objektu (zúčtovací jednotky) údaj o dodaném množství TUV a zároveň o jejím tepelném obsahu. Nová vyhláška č. 477/2006 Sb. v § 1 odst. 3 na toto pamatuje: "Je-li instalováno na všech odběrných místech dodávky teplé vody měřicí zařízení odebraného množství teplé vody i odebraného množství tepelné energie v teplé vodě, účtuje se dodávka odběratelům podle údajů těchto měření." Tento princip účtování jednotlivým odběratelům eliminuje jednak výše popsané existující disproporce mezi bytovými objekty napojenými na společnou přípravnu TUV, jednak chrání uživatele, respektive vlastníky těchto objektů před participací na často obrovských cirkulačních ztrátách v odběrově nesouměřitelných objektech, například školních a předškolních zařízeních apod.
POSTUPY MĚŘENÍ V OTEVŘENÉM SYSTÉMU
Princip patního měření TUV se liší od patního měření tepla pro vytápění, respektive tepla určeného pro vytápění a lokální přípravu TUV v objektu. Zatímco v případě tepla se dodává odběrateli "pouze" energie - hovoříme o tzv. uzavřeném systému, kdy nedochází k úbytku hmoty mezi přívodním a zpětným potrubím, v případě teplé vody jde o systém otevřený, kdy s tepelnou energií (obsaženou v teplé vodě) dodáváme i hmotu - je zde tedy hmotnostní (objemová) diference mezi přívodním a zpětným potrubím představující faktickou spotřebu teplé vody v objektu.
V praxi existují dva postupy měření v otevřeném systému. První způsob, uplatňovaný již delší dobu, pracuje s oddělovacím výměníkem. V podstatě konvertuje systém otevřený na uzavřený, přičemž měření energie probíhá na primární straně (uzavřený systém) a odběry TUV (společně s objemovým měřením) na sekundární straně oddělovacího výměníku. Instalace tohoto typu měření tedy kromě prostorových nároků (a dalších drobných montážních položek) vyžaduje pořízení klíčových komponent, kterými jsou správně dimenzovaný oddělovací výměník, měřič tepla (průtokoměr se dvěma teploměry pro přívodní a vratné potrubí a vyhodnocovací jednotka) pro měření energie na primární straně, objemové měřidlo (vodoměr) pro měření odběru TUV a oběhové čerpadlo pro cirkulaci TUV na sekundární straně oddělovacího výměníku.
Druhý, modernější způsob provádí měření přímo v otevřeném systému, a to sofistikovaným a úsporným způsobem. Odpadá nutnost pořízení oddělovacího výměníku včetně řešení jeho správného dimenzování a nároků na prostorové dispozice a další montážní zásahy do rozvodu TUV v objektu. Podstata měření spočívá v instalaci dvou průtokoměrů - jednoho v přívodním a druhého ve vratném potrubí TUV, a dvou teploměrů (rovněž jeden na přívodním a druhý na zpětném potrubí). Tyto dva průtokoměry a teploměry mají společnou vyhodnocovací jednotku, která zpracovává údaje z těchto měřidel a vyčísluje množství odebraného tepla v TUV. Z rozdílu objemů indikovaných na přívodu a na zpátečce pak vyčísluje odebrané množství TUV v objektu. Navíc lze k vyhodnocovací jednotce připojit další průtokoměr a dva teploměry (tj. vlastně další měřič tepla) a využít jej pro patní měření tepla pro vytápění. Jedna měřicí sestava je tak schopna zajistit kompletní patní měření celého objektu zahrnující jak teplo pro ústřední vytápění, tak TUV. Přednosti druhého postupu jsou evidentní - úspora nákladů, minimální zásahy do existujících rozvodů, jednoduchost uspořádání i montáže.
Princip placení za skutečně odebrané množství a kvalitu je jednoznačně správný, a to i přes skutečnost, že náklady spojené s instalací, provozováním měřicího zařízení a vyčíslováním nákladů na základě naměřených spotřeb v konečném důsledku zatíží konečného spotřebitele, tj. konkrétní zúčtovací jednotku a uživatele v ní zahrnuté. Rozhodně však zmizí pocit nejistoty a často i trp-kosti nad nesprávně přiřazeným podílem na nákladech za poskytování TUV. Ukáže se také, že pro objekty s velkou rozlohou (a délkou rozvodů TUV) a nepatrnou spotřebou mohou být tak rozsáhlé rozvody natolik neekonomické, že investice do racionální rekonstrukce, změny způsobu přípravy a distribuce TUV v objektu přinesou dalekosáhlé úspory provozních nákladů.
JIŘÍ ZERZAŇ
ista Česká republika s. r. o
