Pozorné oči najdou snad v každé výroční zprávě školy odraz toho, do jaké míry spolupracuje její vedení a obecní zastupitelstvo. Souhra vždy znamená obohacení pro obě strany - a ze všeho nejvíc pro děti. A to i v oblastech, kde byste si mohli říci, že je obec nijak zvlášť ovlivnit nemůže. Jednou z nich je integrace postižených dětí do běžných škol.
| Není to móda posledních let, jak nedůvěřivci leckdy předhazují. Zkušenosti, kterých rok od roku přibývá, potvrzují, že handicapovaným dětem soužití se zdravými vrstevníky prospívá. Základní podmínkou je pochopitelně dobrozdání lékaře a odpovídající zázemí ve škole, což znamená nejen připravené a vzdělané pedagogy, ale také potřebné zázemí. Právě tady však školy často narážejí na překážky. Zatímco učitelé se ochotně vzdělávají, aby věděli, co jejich nový žák od nich bude potřebovat, na speciální vybavení tříd školní rozpočet vždycky nestačí.
Problémy integrace Integrace totiž stále častěji zahrnuje i tělesně postižené děti. Zvlášť pro rodiče těch, co bydlí na venkově, bývá dojíždění do speciálních škol ekonomicky nedostupné; často se obávají i určitého odcizení. Takřka všichni pak preferují domácí prostředí malých škol, průzračnější vztahy mezi dětmi i dospělými. Dokud to lékaři dovolí, snaží se rodiče ponechat dítě v místě bydliště; jen neradi souhlasí s tím, aby nastoupilo do speciální školy s internátem. "Pro žádné dítě není dobře, když je předčasně vytrhneme ze známého prostředí, o postižených dětech to podle mého názoru platí dvojnásob," dověděla jsme se před časem od Jany Štollové, ředitelky ZŠ v Herálci, která má s integrací bohaté zkušenosti. "Po speciální základní škole přijde učiliště, což často opět znamená internát. Návštěvy jednou za čas vzdalují dítě vrstevníkům čím dál tím víc. Když se hotový člověk vrátí po letech domů dělat řemeslo, kterému se vyučil, je tu najednou cizí - a ještě se liší. Lidé někdy dovedou být nemilosrdní. Když dítě stráví co nejvíc času z povinné docházky "doma", vrací se po pár letech z učení mezi známé tváře. Lidé kolem na ně nezapomněli, jeho postižení nevnímají. Berou ho pod svou ochranu: "Je přece náš!" Tohle všechno si nejspíš uvědomili také radní ve Velkých Popovicích. Jinak by ředitelka zdejší základní školy Jana Havlíčková nemohla říci: "Bez zastupitelů v čele s panem starostou Janem Maťátkem by byla integrace v naší škole nemožná." V základní škole se zde letos učí 304 dětí, z toho 27 se počítá mezi tzv. integrované. Většina z nich se potýká s vývojovými poruchami, jako je dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie. Právě díky pomoci obce mohou trávit školní dny mezi zdravými spolužáky dvě dívenky odkázané na vozík. Eliška bydlí přímo v Popovicích, do školy sem přišla jako prvňáček a v červnu ukončila 5. třídu. Anetka začala svoji docházku v běžné základní škole v Praze 4. Pak se s rodiči přestěhovala do nedalekých Kunic, takže do 4. ročníku nastoupila v září 2001 ve spádové obci, jíž jsou právě Velké Popovice. Protože obec umožnila stavebními úpravami přizpůsobit prostory určené pro 1. stupeň ZŠ i docházce dívek na vozíčku, strávila tu obě děvčátka příjemný čas. V poslední době se dokonce obecní úřady ve Velkých Popovicích a v Kunicích spolu s úřadem práce podílejí na hrazení platu asistentky, kterou Anetka na určitou dobu ve škole potřebuje. Přesto se objevil problém V září by měla Eliška nastoupit do 6. třídy, Anetu čeká přestup na 2. stupeň ZŠ o rok později. Nebyl by to tak velký problém, kdyby 2. stupeň nesídlil o patro výš. K jedněm schodům do suterénu, kde je umístěna školní jídelna (dívkám je pomáhají zvládat chlapci na civilní službě), tak přibyly ještě dvoje další schody a jedno bezbariérové WC. I tady se obec snaží pomoci. Toalety vybuduje nejspíš přes prázdniny, venkovní výtah, o němž zastupitelé uvažovali, však odborník zamítl. Škola se skládá ze dvou budov a propojení výtahem je podle jeho názoru technicky nemožné. Zbývá schodolez. Eliščině mamince se zatím podařilo získat mobilní, ale manipulace s ním je příliš náročná. Ideální by bylo získat pro každé schodiště stabilní schodolez s plošinou, jenže to už by byla pro obecní pokladnu příliš velká položka. Škola se snaží sehnat pomoc, kde je to jen trochu možné... A moc si přeje, aby byla úspěšná. Bez materiálního zázemí se škola, která chce integrovat handicapované děti, neobejde, ale stavět se musí na lidech. "Jsme docela obyčejná škola," říká zástupkyně ředitelky Miloslava Truhlářová. Neřekla bych, že má tak docela pravdu. Ano, třídy tu jsou jako kdekoli jinde, čisté, vyzdobené. Překročíte práh - a v atmosféře cítíte vstřícnost. Děti, které se sem sjíždějí z 22 spádových obcí, tráví den v přátelském ovzduší. V denních setkáváních se spolužáky, kteří nedostali do života tak úplně šťastný los, získávají i oni. Učí se ohleduplnosti, pozornosti, vnímání potřeb lidí kolem sebe. To není právě málo. Vedle obětavosti a péče učitelů je to i moudrost zastupitelů, která škole pomáhá vychovávat. JAROSLAVA VOLFOVÁ |
