Počátkem března zveřejnilo sdružení Oživení výsledky svého průzkumu, jak obce a města vymáhají pokuty, které jim v letech 2005-2007 udělil Úřad na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) a které musely zaplatit. Udělených 77 pokut představuje škodu za 6,6 milionu korun. Podle průzkumu, který sdružení uskutečnilo, pouze v šesti případech zaplatily městům pokutu odpovědné osoby, na zbylých téměř 90 % pokut se složili občané poškozených měst a viníci vyvázli zcela bez trestu. Co s daným stavem lze dělat, na to jsme se zeptali předsedy sdružení Oživení Tomáše Kramára.
Jak jste došli k výše zmíněným údajům?
Výzkum vycházel z analýz všech důležitých rozhodnutí ÚOHS a z doplňkových informací, o které jsme žádali dotyčná města. Pouze asi 10 % odmítlo odpovědět na naše otázky týkající se jejich postupu řešení způsobené škody nezákonným zadáním zakázky. Výzkum je tedy postaven na dostatečně reprezentativním vzorku.
Zajímala by nás reakce oslovených představitelů samospráv...
Po ukončení výzkumu jsme oslovili představitele několika vybraných měst s upozorněním, že je jejich povinností podle zákona o obcích včas uplatňovat právo na náhradu škody a že za nesplnění této povinnosti mohou nést osobní odpovědnost. Nejčastější reakcí bylo mlčení neboli ignorování výzvy. Objevily se však i pseudovýmluvy a rádoby právní názory, že například rada města za své nezákonné rozhodnutí nemůže nést žádnou odpovědnost. Naším cílem je nyní nalézt odpověď na otázku, co mohou dělat občané, jejichž starosta odmítá vymáhat osobní odpovědnost po svých podřízených, případně po svých souputnících ze zastupitelstva a rady anebo sám po sobě. Podali jsme zatím jedno trestní oznámení za to, že město nechalo promlčet právo na náhradu škody. Opomíjení povinnosti vymáhat škodu je totiž porušení zákona, jehož důsledkem je majetková újma jdoucí k tíži rozpočtu města.
Mají vůbec občané zájem podílet se na tom, aby se v této oblasti něco pohnulo?
Odezva od občanů je dobrá a potvrzuje, že jsme uhodili hřebíček na hlavičku. Je hodně lidí, kteří se zajímají o hospodaření svých měst, podávají podněty k prošetření, vedou spory o informace a podobně. Nejvíce frustrující je pro ně situace, kdy se podaří prokázat nezákonné jednání úřadu, nebo dokonce konkrétní osoby, která však vyvázne bez trestu. Pokuty, sankce, prohrané soudy, to vše platí města ze svých rozpočtů bez toho, aby škodu vymáhala po odpovědných osobách. Pokuty vůbec nejsou motivačním faktorem k tomu, aby se situace znovu neopakovala, i když by měly být. To ale může fungovat pouze za předpokladu, že pokuty zaplatí skuteční viníci. Současná praxe, kdy se pokuta uhradí z městského rozpočtu, a tím se věc považuje za vyřízenou, ukazuje na značnou neefektivitu státního dohledu vykonávaného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Jedním z možných řešení je, aby tento úřad byl ve svých šetřeních důslednější a u každé nezákonnosti též označil funkci či pozici odpovědnou za tuto nezákonnost.
Čím si vysvětlujete skutečnost, že tomu tak není?
Opravdu i na základě minima informací, které jsme měli k dispozici, jsme byli ve většině případů schopni identifikovat odpovědnou pozici. Existuje termín "institucionální neodpovědnost", který je odpovědí na vaši otázku a který je podstatným charakterovým rysem českých úřadů. Zjednodušeně řečeno znamená, že v rámci instituce nenese odpovědnost nikdo: Nositelem odpovědnosti je instituce jako taková, což je nikdo. Ovšem peněženkou tohoto nikoho je obecní rozpočet. Nejzajímavějším zjištěním našeho výzkumu je fakt, že nositeli odpovědnosti za způsobené škody jsou nejčastěji kolektivní, vesměs politické orgány, jako rada, zastupitelstvo nebo hodnotící komise.
Jakým způsobem lze daný stav napravit?
Začínáme vymýšlet systém, který by mohl fungovat. Zatím se nám zdá jako nejvhodnější řešení, že by určitá kvalifikovaná skupina členů obecního zastupitelstva, řekněme minimálně tři, dostala oprávnění, aby způsobenou škodu jménem města vymáhala.
A není to politicky zneužitelné?
Ano je, jako každý mechanismus v politice. Ale nemyslím si, že by se to zneužívalo, až na výjimky potvrzující pravidlo. Rozhodně by to nenapáchalo víc škody než užitku. Ani opozice si nechce zbytečně pálit prsty a ztrapňovat se prohranými žalobami. Ten systém by zejména motivoval vedení radnic ke skutečnému vymáhání osobní odpovědnosti, a to i po sobě.
Zřejmě by se měla změnit legislativa?
V rámci protikorupčního programu vlády byla připravována i protikorupční novela zákonů upravujících fungování územních samospráv. Jenže ze strany vedení měst se na její adresu vznesla taková vlna kritiky, že ministerstvo vnitra novelu raději uložilo do šuplíku a vláda tento bod vyškrtla ze svého protikorupčního programu. Naším cílem je tuto novelu znovu otevřít, přepracovat, nalézt nějaký kompromis. Také státem garantované kontrolní mechanismy jsou slabé. Kontrola zákonnosti ze strany ministerstva vnitra se sice v posledních letech výrazně zlepšila, stále ale není dostatečná. Účelnost a efektivnost vynakládání prostředků samospráv nekontroluje už vůbec nikdo, protože interní kontrolní mechanismy na obcích nefungují. Podle mě je to úkol pro Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ), tak jak je to na Slovensku nebo v Německu.
Sdružení Oživení se projekty s protikorupční tematikou zabývá už od roku 1999. Co vás motivovalo k tomu poslednímu výzkumu?
Projekt Vymahatelnost osobní odpovědnosti, jehož součástí byl i tento výzkum, je dvouletý grantový projekt, jehož výsledkem by měl být návrh opatření, jak zlepšit současnou situaci. Výzkumy transparentnosti nejsou ojedinělé, ale na toto téma je to první šetření svého druhu. Zcela náhodou se ve stejnou dobu uskutečnil i na Slovensku v režii tamní sekce Transparency International. Slovenské výsledky jsou stejně nepříznivé jako naše.
Eva Vítková
